Ve čtvrtek 24. února ráno se celá Evropa probudila do zlého snu. Osud 44 milionů Ukrajinců vydaných na milost a nemilost putinovskému Rusku děsí celý svět a nápadně připomíná začátek druhé světové války, kdy Hitler nejprve nenápadně zabral Československo, aby potom se vší parádou vtrhl do Polska, píše Sir Simon Jenkins.
Ukrajina by teď potřebovala svého Winstona Churchilla, aby za ni, byť osamoceně, ale houževnatě, bojoval jako kdysi za jinak všemi opomenuté Československo a později i za Polsko. Výroky, jež Vladimir Putin v posledních dnech a hodinách vypustil z úst, jsou podle Jenkinse lživé a divoké a naznačují, že diktátor je skutečně vyšinutý, že se jeho chování vymyká rozumnému uvažování.
To už není nějaký hraniční spor nebo separatistické povstání, ale útok velmoci na významného souseda.
„Došlo přesně k tomu nebezpečí, které strategičtí teoretikové připomínali na úsvitu jaderného věku,“ tvrdí Jenkins. Od čtvrtečního rána je Putinovým deklarovaným záměrem „demilitarizovat“ Ukrajinu a prosadit faktickou suverenitu Ruska nad Donbasem a na východ od něj. „To druhé je především nadsázkou toho, co Rusko skrytě provádí už od roku 2014. Na první lze těžko nahlížet jinak než jako na formální dobytí. To už není nějaký hraniční spor nebo separatistické povstání, ale útok velmoci na významného souseda.“
Sankce vs. zásah NATO
Útokem na Ukrajinu podle Jenkinse Putin „groteskně“ potvrdil, že přijetí Ukrajiny a Gruzie do NATO a EU bylo právem považováno za příliš velké riziko. Jenže co teď s tím, co to znamená pro současnou Evropu? „Ruský útok na Ukrajinu by mohl být považován za agresi tak pobuřující, že převyšuje jakékoli úvahy o smlouvách a aliancích,“ píše Jenkins. Ačkoliv Západ nabídl Kyjevu morální podporu a samozřejmě odpoví poskytnutím humanitární pomoci, je podle Jenkinse skálopevně přesvědčen, že NATO není v této věci povinné bojovat, že by to nebylo rozumné. „V takových chvílích je ale třeba volit slova velmi opatrně.“
Sám Jenkins ovšem není přesvědčen o tom, že by NATO mělo vojensky zakročit. A to hned z několika důvodů. Příliš agresivní podpora by se podle něj mohla nebezpečně přiblížit pokrytectví. „Pokud by armády NATO na Ukrajině vstoupily do války s Ruskem, určitě by to přineslo šílené ztráty na životech a zničenou zemi,“ vyjadřuje se Jenkins a připomíná, že by se nemělo zapomínat ani na to, že rejstřík Západu a NATO z poslední doby není příliš čistý a nese až moc záznamů o podobných intervencích a o neschopnosti posoudit jejich hodnotu, závažnost a dobu, kdy je třeba je ukončit.
Na druhou stranu pouhé sankce proti Rusku považuje za ubohé a neúčinné zbraně moderního intervencionismu, za pouhé předstírání houževnatosti, ale ne za něco, co by Putina skutečně mohlo zastrašit. „Čím pronikavější jsou hrozby, tím zbabělejší se zdá odmítnutí bojovat,“ uvažuje.
Putin prý není Hitler
Přesto se podle Jenkinse, který ovšem zveřejnil komentář už v onen první den invaze, tedy 24. února, zatím nejedná o skutečně kritický okamžik ve vztazích mezi Ruskem a Západem. Je zásadní pro vztahy mezi Ruskem a Ukrajinou, které jsou historicky a velmi dlouho, mírně řečeno, nestabilní.
Podle něj existuje (z dnešního pohledu tedy spíše existovalo) jediné východisko: Minská dohoda z roku 2015 mezi Kyjevem a Moskvou, která uznává autonomii Donbasu. A neschopnost obou stran ji akceptovat je podle něj příčinou současného kolapsu, přesto se nemůže stát příčinou nějakého širšího evropského konfliktu. Proto Jenkins odmítá připodobnění druhé světové války k ukrajinské situaci a srovnávání Putina s Hitlerem.
Visí mír v Evropě na Číně?
Za skutečně obscénní potom Jenkins považuje skutečnost, že jediný, komu je ještě šílený ruský diktátor ochotný naslouchat, je podobně šílený diktátor z Číny. Právě čínský prezident Si Ťin-pching je podle Jenkinse jediným, kdo by mohl Putina zastavit.
„Je obscénní, že mír ve východní Evropě závisí na takových lidech. Je to skutečně nejhorší selhání evropské demokracie za posledních 30 let,“ uzavírá svou úvahu.
Reklama
foto: Profimedia, zdroj: The Guardian
