Za vyhynutím dinosaurů stojí Jupiter, tvrdí kontroverzní astrofyzik z Harvardu

Teoretický fyzik Abraham Avi Loeb z Harvardské univerzity se rád pouští i do témat mimo svůj obor a pak sleduje, jakou diskusi vyvolají jeho myšlenky. Nedávno označil naší soustavou prolétávající těleso Oumuamua za loď mimozemšťanů, teď viní ze smrti dinosaurů kometu.

Obecně přijímaná teorie říká, že poblíž poloostrova Yucatán dopadl před 66 miliony let velký asteroid a kvůli následkům tohoto dopadu vyhynuly na Zemi tři čtvrtiny tehdy existujících druhů, především ti největší živočichové – dinosauři.

Jupiter v tomto případě funguje jako páčky, odrážející kuličky v hracím automatu typu pinball.

Z asteroidu ovšem nezbylo nic a svědčí o něm jen nepřímé důkazy. Ve studii publikované v časopise Scientific Reports představili Abraham Loeb, další profesor z Harvardu Frank B. Baird Jr. a Amir Siraj, jenž je studentem astrofyziky a předsedou Harvardských studentů pro průzkum a vývoj vesmíru, novou teorii, kde za viníka dávné katastrofy považují kometu a popisují, jak došlo k tomu, že se střetla se Zemí.

Záludná dráha komet

V našem planetárním systému, tedy Sluneční soustavě, je osm planet, pět planet trpasličích, na sto padesát měsíců a miliardy drobnějších těles. Ta se soustředí jednak v hlavním pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem, jednak v Kuiperově pásu daleko za oběžnou dráhou Neptunu a pak hlavně v Oortově oblaku. Zatímco Kuiperův pás má podobu disku, Oortův oblak, jak už označení napovídá, je kulovitý obal z milionů a milionů těles okolo celé Sluneční soustavy ve vzdálenosti 50 000 až 100 000 astronomických jednotek od jejího středu.

Odtud pocházejí komety, které po protáhlé eliptické dráze proletí kolem Slunce. Tamější tělesa se nepohybují ve stejné rovině jako ostatní ve Sluneční soustavě, proto je obtížné (na rozdíl třeba u asteroidů) vypočítat jejich dráhu. Avi Loeb a Amir Siraj však využili pokročilé statistické analýzy i gravitační simulace a zaměřili se na komety s dobou oběhu delší než 200 let.

Jupiter jako herní automat

Vědci ze získaných dat usoudili, že významná část typu komety pocházející z Oortova mraku byla během své oběžné dráhy gravitačním polem Jupitera urychlena a vyslána ke Slunci. „Jupiter v tomto případě funguje jako páčky, odrážející kuličky v hracím automatu typu pinball,“ vysvětluje Amir Siraj. „Jupiter nakopává tyto komety na oběžnou dráhu, která je dostane blízko Slunci. To svým tepelným zářením naruší jejich kompaktnost a gravitační síla je pak roztrhá na kusy, navíc je ještě urychlí,“ dodává student astrofyziky.

No a fragmenty komety se pak mohou na svém dalším putování prostorem zkřížit s oběžnou dráhou Země. To by se podle získaných dat mohlo stát přibližně každých 250 až 730 milionů let a podle vědců se to stalo i před 66 miliony let, kdy vyhynuli dinosauři. „Naše studie poskytuje základy pro vysvětlení výskytu podobných událostí z minulosti,“ říká Loeb. „Myslíme si, že by zbytky Sluncem roztrhané komety díky své rychlosti mohly způsobit takovou srážku se Zemí a takový druh dopadu, jako byl ten, co zabil dinosaury.“

Chondrit jako důležitá stopa

Teoretické výpočty vědců mohou podle nich vytvářet předpoklad, že zemské impaktní krátery velikosti jako má Chicxulub (170 až 200 km v průměru) nebo například Vredefort v Jižní Africe (300 km) byly vytvořeny nikoli dopadem asteroidu, ale zbytku komety. „Naše hypotéza předpokládá, že i jiné krátery obdobné velikosti na Zemi nejpravděpodobněji odpovídají nárazu tělesa s obsahem uhlíkatého chondritu, což není případ obvyklých asteroidů,“ uvedli vědci v článku.

To je důležité, protože astrofyzici předpokládají, že pouze setina všech asteroidů z hlavního pásu je složena z uhlíkatého chondritu, naproti tomu se má za to, že ho obsahuje většina komet s dlouhou dobou oběhu. Vzorky z místa dopadu tělesa, které vytvořilo kráter Chicxulub, i dalších podobných kráterů, dokládají výskyt právě uhlíkatého chondritu.

Až ohrozí nás

Autoři studie připouštějí, že jejich hypotéza musí být podpořena dalším studiem kráterů nejen na Zemi, ale i na Měsíci, popřípadě získáním většího množství vzorků z asteroidů a komet. Pomoci jim také může dokončení observatoře Vera C. Rubina (dříve Large Synoptic Survey Telescope, česky Velký celooblohový dalekohled) s hlavním zrcadlem o průměru 8,4 m, která by měla umožnit zkoumat i menší tělesa Sluneční soustavy.

To by se mělo stát v roce 2023 a do plného provozu by mělo být uvedeno též v roce 2023. „Měli bychom možnost pozorovat i fragmenty komet na cestě z Oortova mraku kolem Země,“ těší se Abraham Avi Loeb. „Doufám, že to přispěje nejen k zodpovězení některých otázek z historie naší planety, ale pomůže to i v případě, že by byla Země v budoucnu nějakou kometou ohrožena.“