Politickou podporu vyjadřuje každá země, ale materiální pomoc teď výrazně klesá. „Můžou za to jak předpisy firem, které odmítají na Ukrajině riskovat, tak neochota některých zemí, ze kterých by vzhledem k jejich velikosti měla směřovat pomoc daleko větší,“ říká Matouš Bláha z organizace Koridor UA, která založila humanitární koridor přímo na Ukrajinu a dopravuje pomoc každý den.
Jestli něco současné Ukrajině (kromě zbraní samozřejmě) chybí, jsou to podle něj věci, které bereme za naprosto přirozenou součást našich životů a považujeme tak nějak automaticky za dostupné. Na většině ukrajinského území, kde se válčí, ale prostě nejsou.
„My jsme se spojili s největšími přepravními firmami, jako jsou například UPS, DHL nebo DPD, které mají na Ukrajině vybudovanou strukturu,“ říká Matouš Bláha z organizace Koridor UA, která na Ukrajinu potřebné věci dováží. „Oni nám na to řekli: My vám to dovezeme na hranici, ale do země nemůžeme. My tam máme zavřené sklady, naši lidé mají dovolenou. Nemůžeme pracovat, protože je válka... My teď nahrazujeme přepravní společnosti a zásilkovou službu. To, co by za normálních okolností fungovalo.“
Jak vlastně celá iniciativa vznikla a kdy?
Ve čtvrtek 24. února začala válka a v sobotu už jsme tam byli. Já se o humanitární pomoc zajímám dlouho, také mám stavební firmu, ve které několik Ukrajinců pracuje. Jsou to kluci stejně staří jako já, všichni bydlí na Zakarpatí, takže když mi v ten den ráno zavolali, že to začalo bouchat u nich za barákem, byl jsem v šoku. Bylo to nejhorší ráno v mém životě. Vyrazil jsem za nimi do práce, nikdo nebyl schopný moc pracovat, začali jsme hned plánovat, co dál. Věděli jsme, že se chceme zapojit, měli jsme možnosti i kontakty, právě díky klukům z Ukrajiny a mým aktivitám na Balkáně, takže bylo jasné, že nepůjdeme na hlavní nádraží rozdávat polívky. Naše možnosti jsou docela jiné.
Já jsem proti „dobrovolnickému turismu“. Lidi se tam jedou podívat, přivezou něco, co stojí míň než nafta, kterou cestou tam propálili, vyfotí se, odjedou a už se nevrátí. To je něco, co mě neskutečně štve.
V prvním měsíci vozilo na hranice obrovské množství lidí velké množství věcí, byl tam hrozný chaos a absolutně zaostávala jakákoliv logistika. Všichni, kteří měli dost odvahy naložit auto a jet na druhou stranu, velice rychle zjistili, že opravdová válka je až nějakých 500 kilometrů od hranic, že na většině území neprobíhají boje.
Záchranář Vít Samek a autor Humanitárního koridoru Matouš Bláha. Uprostřed ukrajinská vlajka s dnes již zlidovělým rčením: "Ji do p****e!"
Přesto tam přestal fungovat běžný život, všechno chybí a lidé jsou pochopitelně vystrašení. My jsme se potkali s lidmi z ministerstva zahraničních věcí, kteří nám říkali: „Nejezděte přes hranici, je to nebezpečné!“ Až jsme se museli smát, jak se Evropa bojí něčeho, co nezná. Přitom to, co děláme my, je absolutně nejpotřebnější pomoc. Kdyby to dělalo víc lidí, tak má Ukrajina daleko menší problém. První měsíc jezdily kamiony z celého světa narvané po strop a teď už nejezdí skoro nic.
Ty jsi před chvílí řekl, že nejtěžší je zboží na Ukrajinu dostat. Kde jsou tedy největší problémy?
Evropské státy teď omezují množství humanitární pomoci, která se může přepravit přes hranice najednou. Chtějí si ponechat kontrolu. To znamená, že dodávky nemůžou jezdit plné, ale musí jezdit poloprázdné. Taková pravidla platí na Slovensku, v Polsku – no a o Maďarsku se vůbec nemusíme bavit, to je kapitola sama pro sebe. Navíc platí, že můžeš vézt pouze zboží v hodnotě 1 000 eur… Ale víš co, oni nad tím celníci stejně nakonec přivřou oči. Jedeš s autem, které je narvané do tří čtvrtin, je jasné, že to nemá hodnotu 1 000, ale třeba 5 000 eur, a prostě jedeš. Mimo jiné, 1 000 eur stojí třeba 400 litrů oleje, to je naprosto směšné.
Jednou z věcí, které vozíte, jsou také neprůstřelné vesty… Kolik by jich bylo za 1 000 eur?
Asi tak dvě. Takže bychom měli jako jezdit a hodinu čekat na hranicích kvůli dvěma vestám? Řekněme, že to všichni nějakým způsobem tolerují a raději se nedívají na to, co vezeš, než aby to řešili. Navíc Ukrajina dala zelenou všemu.
Vesty značky Star of Davidson, které Matouš Bláha vozí na Ukrajinu, vyrábí pražský podnikatel Aaron Günsbergerech. Obstály v náročných praktických testech i ostrém nasazení. Foto: Zdeněk Strnad
Co se ukrajinské strany týče, když jsi ze Schengenu, můžeš tedy vozit úplně cokoliv, úplně kamkoliv, v úplně jakémkoliv množství. Když máš evropskou espézetku, nikdo ti nedělá problémy. Teď už zavedli na všechno důkladnou evidenci.
Komu vlastně vozíte a rozdáváte věci?
Rozdáváme jak koncovým uživatelům, tak organizacím, které mají vlastní dosah. Máme sklady, které s námi spolupracují a udělají za nás veškerou administrativu. Systém kontroly se s ubývající podporou hodně zlepšil, protože je na to víc času.
Jak je pomoc na Ukrajině organizovaná?
Já jsem už z Bosny a Hercegoviny zvyklý na anarchii, kde se sice hraje na velkou byrokracii, ale ve finále si každý dělá, co chce, a levá ruka neví, co dělá pravá. Ukrajina mě nepřestává překvapovat. Celníci přijdou, nafotí, naskenují, pošlou do centrálního registru a pak vyžadují po organizaci, která to přijme, aby přesně vypsala, jak to rozdistribuovala.
Rozdělování pomoci na Ukrajině. Foto: Matouš Bláha
A každá z těch organizací má své registrační číslo, a když ho nemá, tak tu pomoc přijmout nemůže. Uvedu konkrétní příklad: Přejedu hranice a je tam několik jednotek, z nichž každá má přesně vymezené pravomoci. Jedna dělá pohyb aut, druhá evidenci, třetí pasy, čtvrtá finanční správu. Všichni jsou navzájem propojení přes mobilní aplikace a vědí všechno okamžitě. Na začátku jsme čekali osm hodin, teď čekáme třeba patnáct minut – máme pořád ta stejná auta, stejné řidiče, stejné SPZ… A oni už nás dobře znají.
Vy používáte sousloví „humanitární koridor“, což mi evokuje velice sofistikovanou a logisticky vyoptimalizovanou trasu. To je v tom chaosu hodně těžké si představit…
On to zase není takový chaos, protože vlaky fungují, pošta funguje… První měsíc měli lidi strach, ale teď se všechno vrací zpátky. Všichni si uvědomili, že Ukrajině nikdo výrazně nepomůže, takže pokud si Ukrajina nepomůže sama, tak se nic nezmění. A Ukrajina si to uvědomila velice rychle.
Když jezdí vlaky, proč jsou nutné humanitární koridory?
Evropské firmy nezásobují své ukrajinské obchody a sklady, nenechají své kamiony přejet ukrajinské hranice, protože tam válečným stavem přestává platit pojištění kamionů. Kdyby k tomu firmy svolily, tak může normálně celý Západ stabilně východ Ukrajiny podporovat.
Popiš mi současný život na Ukrajině svýma očima.
Je tam 11 milionů lidí, kteří odešli ze svého domova a nemají třeba přístup k bankomatu nebo nemají peníze, protože si nechali doma kartu, nebo ji ani neměli, protože jim chodil důchod na poštu. A teď není ani pošta, ani bankomat, nejde elektřina… To je teď hlavně na východě, v Charkově, nebo na jihu v Chersonu. My děláme logistiku v té relativně bezpečné zóně na západě země, dál už jezdí jiné organizace.
To mi až zůstává rozum stát, tam bouchají granáty a oni tam třeba jedou vyzvednout lidi a převézt je do bezpečí. U nás doma jsme za hrdiny, ale my zatím jezdíme hlavně na západní a centrální Ukrajinu, občas do Dnipru nebo Záporoží, kde občas něco houká nebo bouchne, ale s opravdovou válkou jsme se zatím nesetkali. My si nemůžeme dovolit poslat naše dobrovolníky do Charkova, to prostě nejde. A když prostě ten Ukrajinec chce auto plné věcí, tak já mu ho dám. To auto klidně riskneme.
Jak se díváš na ochotu Čechů pomáhat? Vzedmula se velká vlna solidarity, spousta lidí chce jet osobně pomáhat…
Upřímně řečeno, já jsem proti „dobrovolnickému turismu“. Lidi se tam jedou podívat, přivezou něco, co stojí míň než nafta, kterou cestou tam propálili, vyfotí se, odjedou a už se nevrátí. To je něco, co mě neskutečně štve. A to je jeden z důvodů, proč jsme tady – aby nemuseli propalovat naftu, ale mohli nám poslat peníze, za které my to nakoupíme tady na Slovensku a převezeme efektivněji. Ale já na druhé straně nejsem schopný hodnotit pohnutky konkrétního člověka a necítím se oprávněný hodnotit jednoho každého, kdo chce pomáhat, a říkat „ty nejezdi, tady nejsi k ničemu“.
Těm bych chtěl vzkázat: My jsme tady dlouhodobě a budeme tady stále, takže jestli chcete, přijeďte na měsíc a pomozte, nebo pošlete peníze a my pomůžeme za vás. Lidi v Česku jsou v jádru dobří, ale nevědí jak pomáhat. A když chtějí, tak dokážou být obrovsky schopní. I proto Čechům věřím a nelámu nad nimi hůl, i když mě štve, že dělají mezi uprchlíky rozdíly. Ale tohle je obrovská příležitost, jak ty rozdíly přestat dělat. A myslím, že jsme na dobré cestě.
Nemáš strach?
(dlouhá odmlka) Nemám.
Chcete přispět na dovoz zásob na Ukrajinu? Společnost Koridor UA založila sbírku na portálu Donio. O tom, co je potřeba, a více o jejím fungování celkem se můžete dočíst na jejich webu.
Reklama
foto: Matouš Bláha, Zdeněk Strnad, zdroj: Autorský článek
