Před adventní show, která letos na diváky čeká na kryté scéně v Brně, jsme si povídali o tom, co se skrývá za koňskou akrobacií, jak rozdílné povahy mají její čtyřnozí účinkující a proč chce Michal divákům předat víc než jen působivou podívanou.
Co vás přimělo začít psát příběh, ze kterého později vzniklo představení Kůň – Pátý element?
Jednu zimu jsme s naším tehdejším programem zavítali do Německa. To, co jsme tam předváděli, bylo moc fajn a divákům se to líbilo. Něco mi ale říkalo, že bych mohl stvořit něco hezčího. A tak jsem začal dopisovat příběh, který jsem načal kdysi před lety.
Je hodně nabitý akcí, ale ústřední myšlenka byla zpočátku pořád jaksi v mlze a konec jsem nemohl dát dohromady. Show, co jsme dělali dřív, neměly žádné výraznější poselství. Byly sice o hrdinství a o lásce, o princezně a rytíři. Ale i když ten rytíř klasicky prošel nějakými útrapami, na konci nad svými protivníky samozřejmě zvítězil - prostě vyhrál a bylo hotovo. Tenhle vzorec už principiálně nijak nevylepšíte. A já chtěl divákovi předat něco víc.
Nakonec jste ale příběh celý přepsal. Proč?
Psal jsem ho, zrovna když začala válka na Ukrajině. Seděl jsem na lavičce u koní a říkal jsem si: „Ty jo, před chvilkou jsme se ve škole učili, jak už žádná válka nebude, a přece se to furt někde mele.“ Ten den jsem se rozhodl, že ten příběh celý přepíšu. Protože jsem toho názoru, že kulturou toho můžeme spoustu předat. Vidím, na jaké filmy kouká můj syn, jaké hry hraje, co má rád. Ta předloha ho ovlivňuje.
Jak se tedy z příběhu o bojovnících nakonec stalo představení, které známe dnes?
Z bojování a podobných věcí k výraznému nadčasovému poselství to postupně přecházelo samo. Šlo to do samotné podstaty lidí a života. Vznikl příběh, který je vyprávěn čtyřmi Živly: entitami, které nás už dlouho pozorují. Viděly stvoření světa a člověka v něm v lásce a radosti. V příběhu to lidství znázorňují muž a žena. A Živly také vidí, jak snadno se láska a radost ze života vytrácejí, ubíjeny pokušením, hříchy, neřestmi a našimi odpory k událostem našeho života.
Seděl jsem na koni dřív, než jsem se naučil chodit, a nakonec se ukazuje, že celé dětství mě vlastně tak nějak připravovalo na práci, která se pak stala mým posláním.
Živly se rozhodnou člověku pomoci tím, že mu dají dar, skrze nějž učí člověka opět milovat. Tím darem jsou koně. Člověk s jejich pomocí prochází světy Živlů a v každém se jim dostane nějakého důležitého poučení. Přesně vám to samozřejmě neřeknu, přijďte se podívat, aby to bylo překvapení.
Může představení oslovit i člověka, který nemá blízko k duchovnímu pohledu na lidskou existenci?
Duchovní poselství je přesah toho představení. Nesnažíme se ho nikomu vnutit. K někomu naše inscenace promluví hlavně po této stránce, někdo tam najde prosté životní paralely, jiný bude žasnout nad výpravnou podívanou z fantazijního světa. Každý divák si tam najde něco podle svého gusta.
Představení má vynikající choreografii a je nabité tím nejlepším, co s koňmi i mimo ně umíme. Hodně magické je pro diváky vystoupení dvanácti koníků ve volnosti, šesti bílých a šesti černých. Je tam taky hodně akrobacie. Já jsem se dva roky zpátky stal mistrem světa v džigitovce, takže si troufám tvrdit, že tyhle věci ovládáme celkem fajn.
Vyrůstal jste mezi koňmi. Jak vypadalo vaše dětství?
Seděl jsem na koni dřív, než jsem se naučil chodit, a nakonec se ukazuje, že celé dětství mě vlastně tak nějak připravovalo na práci, která se pak stala mým posláním. Už jako malí jsme s bráchou často chodili do lesa hrát si na rytíře a vytvářeli jsme si různé příběhy, kterým se říká larpy. Brácha je umělecký kovář, já jsem se učil uměleckým rytcem a dělal jsem platnéřinu, zbroje.
Doma jsme měli jezdecké sdružení v počtu asi dvaceti členů a v některých obdobích až čtyřicet koní, se kterými jsme vyjížděli na víkendové show. Takže moci jít někam na diskotéku moc nepřipadalo v úvahu, doma na mě vždycky čekala spousta povinností.
Svobodné koňské vědomí nelze spoutat násilím. Koně se ale dají zlákat k hravé spolupráci.
V šestnácti letech jsem se se skupinou Haraldos dostal do Německa, do obrovského zábavního parku, kde člověk najednou viděl kluky, co určité věci opravdu uměli. I kvůli nim jsem se vždycky snažil dělat všechno, jak nejlíp jsem mohl, a zdokonalovat se ve všem, co by se mi mohlo hodit.
V Číně vás dokonce trénoval francouzský mistr práce s koňmi Jean-François Pignon. Co vám ta zkušenost dala?
Tam jsem viděl člověka, který koně opravdu miluje, a oni jeho. Doslova harmonické sepětí svobodných duší. Díky poznatkům získaným od Jeana Francoise jsem začal koňskou energii vnímat ještě lépe. Učil jsem se nevnášet do dialogů s koňmi svoje ego a komunikovat s nimi opravdu s láskou. Svobodné koňské vědomí totiž nelze spoutat násilím, pokud z koní nechcete udělat otroky vlastních ambicí. Dají se ale zlákat k hravé spolupráci, když jim dokážete nabídnout dobré vedení. To vám umožní rozvíjet s nimi vztah, ve kterém se jeden opírá o druhého. Pokud se tohle povede, je to opravdu parádní symbióza, prostřednictvím které se vracíme zpátky k dětským snům…
Vybíráte koním role podle jejich povahy?
Je to samozřejmě mnohem snazší. Já jsem ale toho názoru, že každý koník nakonec dokáže všechno, pokud ho člověk správně vede. Ale stejně jako lidé mají i koníci k různým věcem různá nadání, schopnosti, dispozice. Jsou koně, co se spousty věcí bojí. Tím pádem jsou velmi jemní a senzitivní - všechno cítí a to je úžasné. Pak jsou zase koně, kteří jsou větší buldozeři. Nebojí se do čehokoliv jít, ale zase se u nich hůř vyvíjí citlivost, rychlost, svižnost a akcelerace.
V show používáte oheň, efekty i obrovské látky. Jak koně takové situace zvládají?
Je tam spousta ohňových věcí i pláten. V říši vody se například roztáhne obrovská látka, která má třeba 15x30 metrů, a vy po ní i pod ní jezdíte a různě do toho toho koně balíte a tak. Kdo koně má, tak ví, že takové situace jsou často pro ta zvířata důvodem k absolutní panice. A naši koníci do všech těchhle situací s námi jdou. Samozřejmě tomu předchází patřičná příprava a neustále probíhají nutné tréninky, aby v tom všichni byli v pohodě. Naši koně vědí, že do čeho jdeme my, do toho můžou taky a že je to nesežere. Musím říct, že jsou to parádní parťáci a že nám ta spolupráce funguje krásně, já se je snažím co nejlépe vést a jim se daří.
Adventní představení přesunete do velkého vytápěného stanu v Brně. Co bude jiné než při letní show v Boskovicích?
Letní open air představení v Boskovicích je s krásnou scenérií, ale bez těch projekcí. My si od přesunu do stanu slibujeme, že jednak na lidi nebude pršet nebo padat sníh a bude tam teplo, jednak můžeme použít působivé projekce a zároveň promyšlenou stavbou několika stanových prostor vytvoříme pro návštěvníky jedinečnou scenérii takového sadu divů.
Mít vlastní prostory, které si kdykoliv kamkoliv převezeme vždycky stejné, je pro nás taky velkou výhodou. Na jevišti se pomocí oponových systémů a kulis ve stylu leporela podaří vytvořit opravdu nádhernou scénu, věřím. Zároveň budeme divákům hrozně blízko, protože ten největší stan, ve kterém budou představení probíhat, má 28 na 36 metrů a kapacitu asi 500 až 800 diváků na tribuně. A divák má tím pádem scénu takříkajíc na dosah ruky.
Má smysl přijít znovu, pokud už někdo viděl letní představení?
Určitě. Na každou další inscenaci se pořád snažíme posouvat všechno dál, takže přidáváme jak ve výpravě, tak i v náplni příběhu. Ze začátku jsme například měli v jedné scéně dva jezdce, z nichž každý jede vestoje na páru koní. Teď už tam těch párů bude pět. Příběh sám samozřejmě zůstává, ale některé scény procházejí proměnou a zdokonalují se jejich vizuální efekty. Naším cílem prostě je, aby se veškerá vynaložená energie promítla do intenzivnějšího diváckého zážitku.
V příběhu se vracíte k tomu, co člověk ztrácí a může znovu najít. Jak se sám díváte na dnešní svět?
Přes všechno, co se nám může jevit negativně, se máme myslím hrozně krásně. Máme civilizaci, která má sice spoustu much, ale přináší nám spoustu užitečného - jen si to chtít uvědomovat. Nežít v oddělenosti, žít pro všechny, v souladu s osudem, v souladu s láskou. Nezapomínat, co říká liška v Malém princi - Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné. O tom koneckonců je i náš příběh Kůň – Pátý element.
