Nedávno jsem seděla s kamarádkami u vína a během dvaceti minut jsme stihly probrat drahotu, neschopnou vládu, sousedku, která volila úplně jinak než my, i to, že se dneska už nedá věřit vůbec nikomu. Jedna z nás nakonec prohlásila, že tady už se pomalu nedá ani volně dýchat.
Podívala jsem se na stůl. Měly jsme plné sklenice, dobré jídlo, telefony připojené k necenzurovanému internetu a dost času na to, abychom do detailu rozebíraly beznadějnost dnešních poměrů. Napadlo mě, kdy vlastně jsme začali brát možnost takhle si stěžovat za samozřejmost?
Na věci, které spolehlivě fungují, si člověk rychle zvykne. Když otočí kohoutkem a teče voda, nepřemýšlí o tom, kolik je za tím práce. Když otevře noviny, neřeší, jestli autor vůbec směl ten text napsat. A když se v noci vrací domů, nemusí se bát, že ho na ulici zastaví hlídka.
Svoboda je jako dobrý vztah. Dokud klape, člověk o něm denně nepřemýšlí. Jakmile začne něco skřípat, vyplave na povrch každá maličkost, které si dřív ani nevšiml.
Výhoda, o které se nemluví
Když je vám kolem čtyřicítky, máte za sebou dost zkušeností na to, abyste věděli, že věci málokdy vycházejí přesně podle plánu. Některé vztahy skončily, pracovní plány nevyšly a člověk dávno pochopil, že k vlastním rozhodnutím patří i odpovědnost za chyby. Přesto si pořád rádi namlouváme, že svoboda je hlavně možnost dělat si, co chceme. Jenže co když její největší hodnota není v tom, co všechno smíme, ale v tom, čeho se nemusíme bát?
Svobodná společnost nám neslibuje, že budeme mít pokaždé pravdu. Dává nám jen právo ji hledat, nahlas o ní mluvit a taky se mýlit.
Nikdo nás nenutí vážit každé slovo, když v hospodě mluvíme o vládě, ani se ohlížet přes rameno, kdo sedí u vedlejšího stolu. Není nutné schovávat knihu jen proto, že její autor nevyhovuje těm nahoře. A když s vládními kroky nesouhlasíme, nikdo nám nebrání jít na náměstí a dát jim to najevo. Můžeme být kousaví, nespravedliví i unavení. Svobodná společnost nám neslibuje, že budeme mít pokaždé pravdu. Dává nám jen právo ji hledat, nahlas o ní mluvit a taky se mýlit.
Není to tak dávno
Dějiny ukazují, jak krátká bývá paměť. Podle záznamů Švýcarského federálního archivu získaly švýcarské ženy celostátní volební právo až v roce 1971. V kantonu Appenzell Innerrhoden si na něj musely počkat ještě dalších dvacet let. Teprve po zásahu spolkového soudu směly poprvé zvednout ruku při veřejném hlasování vedle mužů. Uprostřed západní Evropy tak ještě před několika desetiletími existovalo místo, kde ženy neměly právo rozhodovat o veřejných věcech.
V Saúdské Arábii směly ženy usednout za volant až v roce 2018. Některé z těch, které za tuto možnost roky bojovaly, přitom skončily ve vězení. Jak v té době dokumentovala Amnesty International, zákaz řízení sice padl, ale aktivistky zůstávaly za mřížemi i poté, co ostatní ženy vyjely na silnice.
Podobně křehká jsou práva týkající se bezpečí a vlastního těla. Podle zjištění UN Women ve čtrnácti procentech sledovaných zemí zákony netrestají znásilnění v manželství nebo ženám neumožňují podat trestní oznámení proti partnerovi. V dalších sedmdesáti státech pak podle zprávy OECD právní definice znásilnění stále nevychází z absence souhlasu. Ani dnes tak nemají všechny ženy stejnou možnost rozhodovat o sobě a spoléhat na ochranu zákonů.
Ani možnost svobodně žít, mluvit a kritizovat poměry není ve světě pravidlem. Podle srovnání mezinárodních organizací Freedom House a institutu V-Dem žije ve svobodných zemích jen zhruba pětina světové populace. Pro většinu lidí na planetě tak rozsah svobod, na který jsme v Evropě zvyklí, zůstává nedosažitelný.
Dům, který potřebuje stálou údržbu
Někdy si říkám, jestli si vůbec uvědomujeme, jak moc záleží na tom, kde jsme se narodili. Na tom, jestli smíme odejít ze vztahu, který nám nevyhovuje, jestli můžeme studovat, pracovat, cestovat, odmítnout žádost o ruku nebo zkrátka říct ne.
I u nás se občas tváříme, že svoboda je jednou provždy hotová věc. Jenže demokratická společnost není zařízený byt, kde člověk jednou pověsí záclony, a má vystaráno. Potřebuje stálou údržbu: nezávislé soudy, novináře, možnost kontrolovat politiky, otevřenou debatu i pravidla, která platí pro každého.
A že nejde jen o teoretické obavy, připomněla i letošní zpráva Evropské komise o právním státu v Česku. Upozorňuje na častější obcházení běžného připomínkování při přípravě zákonů i na obavy o nezávislost veřejnoprávních médií v souvislosti s plánovanou změnou jejich financování.
Není to důvod k panice, ale ani k tomu, abychom nad tím mávli rukou.
