Když se Bo Seo v osmi letech přestěhoval z Jižní Koreje do Austrálie, ve svém novém domově nechápal spoustu věcí. Proč se všechny známé osobnosti (včetně politiků) prezentují jako sportovní fanoušci, proč se cizí lidé oslovují „kámo“ a proč se tady žádné jídlo nekoření. Jakmile pak na chvíli vypadl z hovoru, mohl nanejvýš čekat na změnu tématu nebo na pauzu, aby se zase chytil. Na překonávání jazykových bariér totiž bylo nejtěžší přizpůsobit se živé konverzaci. A tak během nespočtu konverzací, kdy nebyl schopen klást otázky, natož pak vznášet námitky, nasadil odtažitý úsměv a stáhnul se do soukromých zákoutí své mysli.
Když se se svými frustracemi svěřil rodičům, řekli mu, aby byl empatický. „Zkus si představit věci z jejich perspektivy,“ nabádali ho. Učitelé popisovali empatii jako vlastnost vzorných žáků, v kostele ji pastor označoval za zbožnou ctnost. V jeho mysli tak získala mýtický půvab všeléku, ačkoliv v reálném životě se zdálo, že rozdíly mezi jeho vrstevníky a jím jsou nepřekonatelné.
Situace se změnila, když se připojil k debatnímu týmu na základní škole. Původně ho na něm lákala pouze pozornost, které by se mu tam mohlo dostat. Možnost mluvit několik minut, aniž by ho někdo přerušoval. A toho se mu dostalo do sytosti. Debatování se totiž věnoval celkem patnáct let, během nichž v této disciplíně vyhrál dvě mistrovství světa a poté trénoval harvardský a australský národní debatní tým. Říká, že i díky debatním zkušenostem a nově nabytým dovednostem (včetně schopnosti empatie) se nakonec stal novinářem a studentem práv. A je přesvědčen, že debata jako taková dokáže zlepšit naše životy i společnost.
Pravidla debaty
Pravidla „debatního sportu“ jsou následující: Dvě strany jsou náhodně rozděleny, aby argumentovaly pro a proti určitému tématu. Debatuje se v několika kolech, každý řečník má na vystoupení vyhrazen stejný čas. Nestranný rozhodčí poté určí přesvědčivější tým.
Cvičení jako přepínání stran nás zbavují samolibosti a nutí nás brát ohled na druhou stranu. Ne proto, abychom se vyhnuli nesouhlasu, ale proto, abychom mohli nesouhlasit lépe.
Aby člověk v debatě zvítězil, musí rozumět nejen svým vlastním argumentům, ale také argumentům druhé strany. Nejlepší debatéři prochází sérií cvičení známých jako „přepínání stran“. Jedno z nich spočívá v pohledu na debatu očima oponenta a brainstormingu jeho nejsilnějších možných námitek.
To přináší řadu strategických poznatků, ale má také důležitý vedlejší efekt. Debatující na chvíli pocítí, jaké to je věřit myšlenkám, které jsou v rozporu s jejich vlastními. Sledují, jakými myšlenkovými postupy může rozumný člověk dospět k závěrům, které se mu mohou zdát cizí. Z přepnuté pozice zvažují možnost, že se sami mýlí.
Nový pohled na empatii
Cvičení přepínání stran nám na empatii poskytuje neobvyklý pohled. Zatímco většina lidí ji vnímá jako spontánní psychické spojení, debatéři ji znají jako porozumění dosažené řadou činností. Je to výsledek a odměna za práci. Každá skupina, ať už rodina, pracoviště nebo celý národ, musí zvládat své neshody. V dnešní společnosti na sebe ale lidé příliš často křičí a nenaslouchají si. Nepřátelství a pohrdání druhou stranou tak podkopává základní snahu liberální demokracie: budovat společnost kolem rozdílů mezi lidmi, nikoliv těmto rozdílům navzdory.
Cvičení, jako je „přepínání stran“, nám mohou pomoci se z této situace vymanit. Zbavují nás samolibosti a nutí nás brát ohled na druhou stranu. Ne proto, abychom se vyhnuli nesouhlasu, ale proto, abychom mohli nesouhlasit lépe. Nevyžadují ani genialitu, ani morálku, pouze papír a pero. V praxi je jen málo činností účinnějších než debata, která odhaluje chyby v našem myšlení a následně nás podněcuje k jejich nápravě. Toho se snaží využít i různí podnikatelé. Miliardář, obchodník a filantrop Warren Buffett například kdysi navrhl, aby si správní rady společností najímaly dva poradce pro případné akvizice. Jednoho, který by transakci obhajoval, a druhého, který by byl proti.
Přímo z hospod
Soutěžní debata přitom není žádná novinka. Vynořila se z anglických hospod a kaváren, které od 17. století hostily vášnivé diskuse o jednáních parlamentu. V naší polarizované době jsme však společné hodnoty a také umění promyšlené, empatické argumentace ztratili. Vzhledem k tomu, že všeobecné rozčarování z tradičních institucí jde ruku v ruce s klesající důvěrou ve společnost, začala převládat strategie „najít si své lidi“ (a ostatních si nevšímat).
Ovšem i schopnost debatérů argumentovat z pozice obou debatujících stran má své stinné stránky. Ty se jasně projevují například ve veřejné správě. Vycvičení politici ovládají umění ohýbat svou rétoriku podle převládajících nálad ve společnosti. Mediální odborníci prosazují agendu těch, kteří nabízí nejvíc.
Většina debatérů zažije v určitém bodě své kariéry pochybnosti o etice svého koníčka. Spisovatelka Sally Rooneyová o své kariéře mistryně v debatování napsala v magazínu Dublin Review: „Už mi nepřipadalo zábavné přemýšlet o tom, jak kapitalismus prospívá chudým, nebo o tom, co by utlačovaní lidé měli proti svému útlaku dělat. Někteří zkušení soutěžící sami sebe popisují jako Hamleta, který je schopen vidět obě strany, ale není schopen se pro žádnou z nich rozhodnout,“ řekla.
Z debaty mohou vzejít populisté a oportunisté, pokud však debata dokáže zplodit takové „žoldáky“, dokáže vytrénovat i nás ostatní, abychom rozpoznali jejich taktiku a dokázali jí čelit. Imunizuje obyvatelstvo proti zneužívání jazyka.
Nic z toho Bo Seo nevěděl, když vstoupil do školního debatního týmu. Přesto cítil, že by mohl být na prahu nějaké velké proměny. Když seděl na pódiu v aule a zapisoval si nejlepší argumenty druhé strany, cítil, jak se vzdálenost mezi ním a jeho protivníky začíná zmenšovat. Pak, když se postavil a čelil ztichlému davu, cítil, že jeho nezkušený hlas je připraven se konečně ozvat.
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: The Guardian
