Zkopírovat lidský mozek brzy nebude problém. Pak si promluvíme sami se sebou

Mozek člověka lze celkem podrobně naskenovat už dnes. Dokonalost tohoto naskenování je jen otázkou času, během něhož bude technika čím dál dokonalejší. Vše z mozku člověka by pak mohlo být uloženo v počítači – mysl, vzpomínky, emoce i osobnost by byly duplikovány v nesmrtelné digitální podobě.

Podrobné skenování a mapování lidského mozku, či chcete-li mysli, a výsledné uložení do počítače v digitální podobě se nazývá nahrávání mysli či odborněji úplná emulace mozku (z anglického whole brain emulation), někdy také nahrání mysli do počítače (mind upload).

Otázkou je, zda digitální mysl bude mít stejné chování jako původní originál.

Je to prozatím možná spekulace, ale hypoteticky to možné je, záleží jen na rozvoji technologií. Otázkou je, zda digitální mysl – používá se obrat simulovaná mysl, zkráceně „sim“ – bude mít stejné chování jako původní originál. V každém případě bude možné umístit sim do virtuálního světa (podobně jako avatara ve slavném filmu) či do nějakého humanoidního robota.

K čemu bude kopie?

Vědecké výzkumy zabývající se mozkem a vědomím potvrzují, že nahrávání mysli je možné a v zásadě neexistují žádné technické či fyzikální překážky. Problémy mohou být v etickém, filosofickém či náboženském přístupu k této otázce. Mohou vyvstat i další problémy – jak to ovlivní naši kulturu či společenské vztahy. Zatím jsme úplné emulace mozku nedosáhli, ale už teď nás zajímá otázka, zda v emulovaném mozku může existovat či se vytvořit to, co nazýváme lidskou myslí.

Současné technologie jako virtuální realita, rozhraní mezi mozkem a počítačem (Brain-computer interface – BCI) spolu s vývojem superpočítačů naznačují, že jednou nastane doba, kdy budete moci dojít na specializovanou kliniku či ústav a necháte si „přehrát“ vaši mysl kompletně do digitalizované podoby. Představme si, že vše dokonale funguje a vy si odnesete své druhé „já“ či, jak odborníci říkají, sim na nějakém médiu domů. Nebo ho necháte odborníkům na oné klinice? Co vlastně s ním? K čemu se bude hodit? Dáme mu nějaké virtuální tělo?

Popovídáme se svým já

O těchto otázkách uvažuje Michael Graziano, spisovatel, profesor psychologie a neurovědec z Princeton University v New Jersey. Taková procedura bude nejen náročná z technologického hlediska, ale určitě i z toho finančního. Klient, který si tento proces objedná, je smrtelný, tedy biologicky. Jeho sim ale nyní bude nesmrtelný, pokud ovšem nespadne počítačová síť nebo na data nezaútočí nějaký hacker. Sim si mezi tím uvědomuje, že šel na kliniku, zaplatil kreditní kartou, podepsal prohlášení, že si je vědom všech následků emulace mozku, a odnáší si vzpomínky klienta, myšlenkové vzorce, emoce – prostě jeho osobnost.

Jestliže bude ve virtuálním světě, může se váš sim potkat se simem vašeho dobrého známého a společně si zavzpomínat.

Uvězněn v digitálním světě má možnost, jak už jsme uvedli, existovat nejen v onom světě virtuálním, ale i jako humanoid v tom skutečném. Sim i jeho původce, biologický člověk, pak spolu mohou komunikovat například přes mobilní telefon. Jaké to bude popovídat se svým vlastním já? Jestliže bude ve virtuálním světě, může se váš sim potkat se simem vašeho dobrého známého a společně si zavzpomínat, jaké to bylo, když jste ještě nebyli digitálními osobnostmi…

Křižovatka značky Y

Michael Graziano jde ve svých úvahách ovšem ještě dál. Prezentuje situaci s vytvořeným simem jako písmeno Y. Základna písmena je původní život, vzpomínky, emoce a tak dále. Pak se ovšem biologický a digitální svět rozdělují. Profesor nastiňuje, že dejme tomu pravá větev písmena Y je ta biologická, levá simulovaná. Rozvětvení přestavuje onu skutečnost, kdy byl biologický mozek emulován. Od té chvíle se vydávají obě ramena písmene Y po různých cestách. Ta jedna je ovšem smrtelná, jinak při dokonalé emulaci sim i jeho biologický původce představují dva plně funkční, interaktivní a schopné jedince.

Co se stane, až si sim nechá emulovat svoji mysl a uvede do virtuálního života svého sima?

Lze si představit, že si pomocí tabletu, monitoru či humanoida pozvete k vánočnímu stolu virtuální babičku a společně zavzpomínáte na časy minulé. Nebo že budete doma odpočívat a váš sim společně s dalšími simy vašich kolegů z kanceláře bude pracovat a vytvářet na základě společných zkušeností něco nového. Podobalo by se to ostatně již dnes fungující práci z domu, tedy home office…

Společensky i ekonomicky by se virtuální a reálné světy propojily do jedné stále se rozšiřující civilizace. Ovšem co se stane, až si sim nechá emulovat svoji mysl a uvede do virtuálního života svého sima? A co se stane, když starší generace nikdy nezemřou, ale zůstanou stejně aktivní ve společnosti? Přesune se pak moc nad světem například do nějakého cloudu, kde povládnou zkušenosti, jež budou převažovat nad mladším reálným světem? Jestliže svého sima raději z digitální paměti vymažeme, bude to vražda, sebevražda či obyčejné zmáčknutí tlačítka delete? Stačí na tyto otázky naše dnešní názory na posmrtný život?