Koncem letošního léta otřásl Twitterem příspěvek britské autorky Kate Listerové: „Kolik vám bylo let, když jste si uvědomili, že váš původní plán být opravdu milí, opravdu tvrdě pracovat a brát na sebe mnohem více, než byste měli, v naději, že budete automaticky odměněni, byl úplně na hovno?“ Více než 400 tisíc lidí úvahu lajkovalo nebo retweetlo. Listerová totiž položila otázku, která pálí miliony lidí po celém světě: Proč tvrdá a usilovná práce k postupu v kariéře prostě nestačí?
Tvrdá práce je určitě dobrý začátek, protože umožní prosadit se, sama o sobě k povýšení bez přičinění někoho vlivného ale nepomůže. O tom je přesvědčen i Jeff Shannon, kouč a autor knihy Hard Work is Not Enough: The Surprising Truth about Believable at Work.
Lidem, kteří sice dobře odvádějí svou práci, ale nedělají nic pro to, aby si jich někdo všiml, se může stát, že zapadnou v davu a při možnosti povýšení si na ně nikdo nevzpomene.
„V určitém okamžiku se rozhlédnete a uvědomíte si, že kolem vás tvrdě pracují všichni. Odbornost a tvrdá práce se prostě stanou samozřejmostí a nedostanou vás až na vrchol,“ řekl BBC. „Na tvrdé práci nezáleží, pokud někdo nezaznamená, jak moc tvrdě pracujete,“ dodal.
Jak nezapadnout v davu
Abychom se ale nenechali mýlit. Carol Frohlingerová, prezidentka americké poradenské firmy Negotiating Women, je přesvědčená o tom, že tvrdá práce pořád důležitá je, jen to čekání na někoho, kdo si jí všimne, může mnohdy škodit.
V tomto smyslu varuje před takzvaným „efektem diadému“. Tímto efektem či spíše pocitem trpí lidé, již se domnívají, že si tvrdou prací vyslouží pochvalu a odměnu, tedy nějaký ten diadém v podobě královské koruny. „Lidem, kteří sice dobře odvádějí svou práci, ale nedělají nic pro to, aby si jich někdo všiml, se může stát, že zapadnou v davu a při možnosti povýšení si na ně nikdo nevzpomene,“ uvádí Frohlingerová pro BBC.
Pozor na vychloubání
Zakořeněné přesvědčení, které je nám vštěpováno již od základní školy, tedy že ti, kteří jsou tiší a dobře se učí, jsou nejlepšími studenty, tedy v praxi pozbývá významu. Protože učitelé takové kvality odměňují, máme ale tendence předpokládat, že stejně se budou chovat i šéfové v zaměstnání. Je pak frustrující vstoupit do pracovního světa a zjistit, že funguje úplně jinak, než jsme předpokládali.
Co s tím? Řešením je upozornit na své snažení, aniž byste čekali, že vás k tomu někdo vyzve. „Nečekejte na každoroční hodnocení nebo hodnocení vlastního výkonu, udělejte to teď,“ radí Frohlingerová s tím, že je třeba dávat si pozor na to, abyste se nezačali vychloubat. Na to šéfové ani kolegové neslyší dobře.
Posílejte zprávy a usmívejte se
Chytře se to dá provést třeba tak, že budete šéfovi přinášet časté stručné zprávy o tom, jak se vám daří plnit úkol, který vám zadal, a nezapomenete u toho šikovně zmínit, že je to díky vašim schopnostem. „Může to být jen krátký mail s několika odrážkami: Tady je to, co jsem zařídil, a tady to, jak to dopadlo. Nebo: Zde posílám důvod, jak to pomohlo našemu týmu nebo jak to společnosti ušetřilo peníze,“ dává Frohlingerová s tím, že záleží jak na frekvenci takových zpráv, tak i na volbě slov. Není nutné šéfa bombardovat denně, naopak používání frází jako „můj tým“ nebo „naše společnost“ vypovídá o zdravém sebevědomí a sebedůvěře.
Aby si vás někdo všiml, musíte kromě schopností a asertivity prokázat také sympatie. A to je těžké, protože každému sednout nemusíte. Shannon ale zdůrazňuje, že pokud chcete mít vliv, lidé vám musí důvěřovat, musíte být sympatičtí a zapamatovatelní. „Musíte se zkrátka líbit, oblíbení lidé dostávají lepší hodnocení, i když jejich práce je srovnatelná s ostatními,“ potvrzuje Frohlingerová. Co z toho plyne? Nezavírejte se u sebe v kanceláři, promluvte s kolegy, se šéfem, usmívejte se a buďte přátelští.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: BBC