Sociolog Arthur C. Brooks se zaměřuje na prožívání štěstí v druhé polovině života a učí už mladé dospělé, jak tohoto ideálního stavu později dosáhnout. Brooks tvrdí, že když mladí dospělí a jejich rodiče považují svůj vztah za dobrý, tak se to všem vyplatí. Takový vztah totiž doprovází velká spokojenost a lidé s takovým vztahem jen málokdy zažívají pocity tísně.
„Ať už jste rodič, dospělé dítě nebo v obou rolích, máte moc dělat věci harmoničtějšími a využívat všech výhod silného pouta. Abyste toho dosáhli, musíte udělat jednoduchou věc: snížit svá očekávání. Aby byl vztah spokojený a zdravý, nemusí být dokonalí ani rodiče, ani dospělé děti. S nižšími očekáváními se můžete jako dospělí vymanit z dětské dynamiky (své i jejich) a vytvořit si pouto založené na vzájemném respektu,“ píše Brooks.
Napětí i v lepších rodinách
Napětí mezi dospělými generacemi v rodině je podle Brookse normální. Podle jednoho z výzkumů na téma stárnutí a rodina je mnoho vazeb mezi rodiči a dětmi narušeno rozporem mezi autonomií a závislostí a napětím mezi obavami a zklamáním. Jeden společný zdroj napětí pramení z nesouladu mezi tím, jak dospělé děti a jejich rodiče na svůj vztah pohlížejí, a rolemi, které každý z nich hraje.
Děti se mohou domnívat, že pomáhají více, než si jejich stárnoucí rodiče myslí. To může vyvolat zášť.
Jinými slovy jde o nesourodá očekávání. Rodiče si mohou myslet, že vztah je harmoničtější a příjemnější, než za jaký jej jejich dospělé děti považují, zatímco dospělé děti mohou vnímat přínos svazku spíše ve smyslu výměny pomoci. Děti se mohou domnívat, že pomáhají více, než si jejich stárnoucí rodiče myslí. To může vyvolat zášť, což je v případě, že lidé, které milujete, nesplní vaše očekávání, přirozené. A o to horší je, když si toho druhá strana ani nevšimne.
„Časté jsou i další oblasti nenaplněných očekávání. Dospělé děti se mohou rodičům jevit jako málo ambiciózní. Rodiče jim mohou odpírat finanční podporu způsobem, který se dospělým dětem zdá sobecký, nebo se mohou více zajímat o svůj vlastní život než o život jejich dětí a vnoučat,“ píše Brooks.
Porušené hodnoty
Nejextrémnější formou nenaplněného očekávání je pak podle sociologa porušení hodnot, při kterém dospělé dítě odmítá něco ze základního přesvědčení rodiče. „To může vztah zcela narušit a je to poměrně běžné. Sociologové v roce 2015 zjistili, že asi 11 % matek ve věku 65 až 75 let s alespoň dvěma dospělými dětmi bylo nejméně jednomu z nich zcela odcizeno. Jádrem mnoha těchto odcizení byl hodnotový konflikt (jako je styk s „nesprávnými“ lidmi), ale nikoli porušování společenských norem (například předčasné ukončení střední školy). Pro dospělé děti to znamená, že jejich matce (nebo otci) pravděpodobně záleží více na tom, čemu věříte a jak to vyjadřujete, než na tom, jak žijete,“ vysvětluje Brooks.
Čekat se založenýma rukama, že „se to nějak vyvine“, podle Brookse zřejmě není receptem na úspěch. Další výzkum ukazuje, že mnoho vztahů mezi rodiči a dětmi zůstává napjatých, protože všichni zúčastnění stárnou. Arthur C. Brooks v takovém případě doporučuje použít následující tři strategie.
1. Nesnažte se číst myšlenky
Jak plynou roky, mnoho rodin upadá do tendence předpokládat, že komunikace nemusí být verbální. Že si všichni rozumí, aniž by cokoli řekli. Ukazuje se ale, že nejlepší je mít jasnou rodinnou politiku a mluvit. Mluvit za sebe a naslouchat druhým.
Jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout, jsou pravidelná rodinná setkání, kde každý může otevřít a (vy)řešit konflikty dříve, než se zvrhnou ve velký problém nebo nedorozumění. Klíčem je nežádat nikoho, aby změnil své reakce na vaše činy nebo pocity. Jde o to dát ostatním příležitost vyslechnout vaše postřehy a reagovat, než se uchýlíte k nepodloženým závěrům.
2. Nechtějte, aby změnili své hodnoty
Odcizení v rodinách je tragédie. Možná nevyhnutelná v případech zneužívání, ale vyhnout se mu dá, pokud jde pouze o střety pýchy. Jak naznačují studie, stárnoucí rodiče spíš přijmou životní styl dětí, se kterým nesouhlasí, než fakt, že jejich děti nevyznávají stejné hodnoty. To mohou vnímat jako osobní odmítnutí.
S rozdílnými názory se ale dá dobře trvale koexistovat, aniž by se kdokoliv cítil zraněný nebo rozčilený. Právě proto, že nikdo neočekává, že by někdo jiný názor změnil. A protože nikdo netrvá na dohodě o změně názoru, není důvod o názory či hodnoty bojovat.
3. Rodina není emocionální bankomat
Když lidé zacházejí se svou rodinou jako s jednosměrným ventilem pomoci a rad (obvykle je dávají rodiče a děti berou), zášť má celkem ironicky tendenci jít oběma směry. Návštěvy a telefonáty se stávají únavnými, rozhovory se opakují. Podle Brookse to pramení ze zakrnělého vývoje ve vztahu. Možná se k vám máma a táta stále chovají jako k teenagerovi a vy se na oplátku jen zřídka nebo vůbec ptáte na jejich životy nebo se o ně skutečně lidsky nezajímáte.
Namísto očekávání, že členové vaší rodiny budou bezednými studnicemi pomoci a moudrosti, se chopte iniciativy tím, že se ke své rodině budete chovat tak, jak se chováte ke svým přátelům, kterým velkoryse poskytujete i vděčně přijímáte emocionální podporu. Výzkum ukazuje, že vztah může být značně posílen, když se dospělé děti a jejich rodiče k sobě chovají jako vrstevníci.
„Pokud je váš vztah s rodiči nebo dospělými dětmi obzvláště obtížný, práce na jeho zlepšení vám může připadat jako ztracený případ. Ale vzdát se by bylo téměř jistě chybou, protože ti lidé jsou buď vaše minulé, nebo budoucí já. Podle behaviorálního genetika Roberta Plomina se naše kognitivní schopnosti, zájmy a osobnostní rysy s přibývajícím věkem stále více podobají rysům našich rodičů,“ poznamenává Arthur C. Brooks. Sám si prý jako mladý muž myslel, že je docela jiný než jeho otec. „A teď slyším jeho hlas téměř pokaždé, když otevřu ústa,“ říká.
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: The Atlantic
