Sexuolog Pavel Turčan: Sexuální roboti mohou sloužit jako náhrada ochranářské matky

Každý lidský vynález se dá použít k dobrým i špatným věcem. Sexuolog a gynekolog Pavel Turčan tvrdí, že přesně tak je to i se sexuálními roboty, kteří zažili v roce 2020 ohromný boom. Dokud je budeme vnímat pouze jako sexuální hračky nebo erotické pomůcky, vyhynutí nám prý určitě hrozit nebude. Život mnoha lidí může být naopak zábavnější a pro mnohé páry i spokojenější. Jako příklad uvádí lékař třeba situaci, kdy má jeden z partnerů nadměrnou sexuální apetenci a druhý nízkou a nechtějí si být nevěrní. Tehdy může být sexuální robot či robotka řešením.

I tak ale Pavel Turčan pevně věří, že jako hlavní forma naplnění lidských potřeb bude stále fungovat vztah dvou lidí, kteří se milují. Jakou roli tedy v tom všem hraje digisexualita? A co si myslet o tom, když se někdo s robotkou třeba i ožení?

Četla jsem, že digisexuál je člověk, kterého přitahuje sex s roboty. Je tato definice přesná, nebo byste ji laikovi vysvětlil jinak?

Jako digisexuála lze označit člověka, kterého přitahují roboti nebo robotky, případně ale i jiné technologické výtvory, například hologram a podobně. Mnohdy nejde jen o sex, v některých případech je člověk schopen se do robota či robotky, zvláště technologicky vyspělejšího, s příjemným hlasem mladé ženy či muže i zamilovat.

Jak se člověk stane digisexuálem? Jsou pro to nějaké předpoklady od narození?

Člověk se narodí s určitou sexuální orientací, která je ovlivněna jednak naší genetickou výbavou a zároveň vlivy v průběhu nitroděložního vývoje, zvláště hladinami pohlavních hormonů. Například jedna z teorií vzniku mužské homosexuality tvrdí, že v určité kritické době, kdy dochází k programování sexuálního centra v mozku, pokud tam v tuto dobu není dostatečná hladina testosteronu, nedojde k naprogramování centra na osobu opačného pohlaví.

Dobře vypadající robot či robotka může posloužit i jako prostředek k získání určitých dovedností u lidí, kteří se kvůli své nezkušenosti bojí s někým něco začít.

Roboty ani robotky ale v genech nemáme a ani hormony nás nemohou naprogramovat na to, aby nás roboti či robotky přitahovali. Je to tedy stav, který vrozený není a ani být nemůže. Určitě vzniká až v důsledku různých vlivů prostředí, výchovy a mezilidských vztahů. Myslím, že nedostatečný projev rodičovské lásky nebo jindy i jeho nadměrný projev, spíše ve formě takzvané „opičí lásky“, mohou být jedním z těchto vlivů.

Léčí se digisexualita jako deviace?

Digisexualitu můžeme léčit určitě jako nějakou formu parafilie či jinak podle staršího označení deviace, ale pouze za předpokladu, že se daný jedinec léčit chce. Pokud má člověk „vztah“ s robotem či robotkou kvůli nevyzrálosti, léčba může být do určité míry úspěšná. Určitě bude i hodně případů, které jsou jako parafilie již v jedinci tak zakořeněné, že již změnit nepůjdou. Každopádně by ale sexuální roboti či robotky mohli dobře posloužit i u léčby jiných parafilií.

Zvláště v případech, kdy jedinec nedokáže svou sexualitu realizovat tak, aby při tom nepoškodil či neohrozil někoho jiného. Na mysli mám například pedofilii. Za to, že někoho eroticky přitahují děti nebo pubescenti, člověk nemůže. A většina takových lidí nepáchá žádné sexuální delikty, nikomu neubližují a ani ubližovat nechtějí. Pokud by takovému člověku bylo umožněno mít robota, který by dokázal jeho potřeby naplnit, mohlo by to v mnoha případech mít na jeho život i životy všech nás kolem pozitivní dopad.

Známý je třeba případ čínského inženýra, který se oženil s robotem. Uvedl ale, že si umělou ženu sestavil proto, že nemohl najít skutečnou partnerku a už nechtěl čelit neustálé kritice rodiny ohledně toho, že je pořád sám. Pak jsou ale i lidé, kteří tvrdí, že kontakt s „lidským masem“ nemají rádi a přitahují je výlučně roboti. Pak je tu Japonec, který se oženil s hologramem, protože si nedokáže představit, že by šel na schůzku se skutečnou ženou... Lze tyhle lidi nazývat digisexuály?

Zdánlivě jsou to odlišné případy, ale všichni skutečně spadají do kategorie digisexuálů. Otázkou je, do jaké míry je vytvoření robotky a „následná svatba“, což právně není možné, jen výmluva nebo snaha o zviditelnění. Pokud někdo není schopen jít se ženou nebo mužem na schůzku, považuji to spíše za jakýsi projev nezralosti a určitě by pro takového člověka byla vhodná psychoterapie se zaměřením na osobnostní růst a podporu psychosexuálního vyzrávání či získávání komunikačních dovedností.

Pokud někomu vadí kontakt s „lidským masem“, je to určitě projev sociální fobie, což je vlastně psychiatrická diagnóza. Ale je nutné podotknout, že každý člověk si má právo rozhodnout, jestli se bude léčit či nikoliv. Pokud se rozhodne, že se léčit nebude a strach z kontaktu s lidmi si bude nahrazovat virtuálním partnerem či partnerkou nebo umělým robotem či robotkou, je to jen jeho věc. V České republice dle našich zákonů může být pacient léčen i proti své vůli jen v případě, kdy je ohrožením pro okolí. Sexem s robotem nikomu neškodí, tudíž není co léčit, pokud to sám nechce.

Podle různých průzkumů během roku 2020 digisexuálů výrazně přibylo, dílem i díky tomu, že se výrazně zvedly možnosti jejich ukojení. Inteligentních sexuálních robotů stále přibývá a neustále se zdokonalují. Nabízí se otázka, zda je skutečně možné digisexualitu vnímat jako skutečnou preferenci, nebo jen jako jakousi parafilii, tedy deviaci, která vzniká jen proto, že má možnost vzniknout.

Určitě přibývá lidí, kteří mají občas sex s robotem či robotkou nebo nějakým jiným virtuálním partnerem. A rok 2020 byl v tomto směru určitě posunem i vzhledem k celosvětové situaci s omezeními a karanténními opatřeními kvůli covidu-19. Mnoho lidí bylo nuceno být doma, s omezením kontaktů, ale lidské potřeby, kam patří i sex, tady jsou pořád. Většina těchto lidí ale formu sexu s robotem volí jako „náhražku“, protože jinou možnost právě neměli, a rozhodně netouží v tomto stavu zůstat pořád. Teplo lidského kontaktu jim chybí. A rozhodně přibylo i kvalitnějších sexuálních robotů, robotek a podobně. Dá se předpokládat, že s technologickým pokrokem, kdy budou sexuální roboti či robotky dokonalejší, bude i více lidí, kteří si je budou chtít pořídit nebo alespoň sex s nimi vyzkoušet.

Takže je to spíš taková lepší hračka?

Z mého pohledu bych digisexualitu označil v některých případech za formu fetišizmu a v některých již i za jinou parafilii nebo spíše osobnostní poruchu. Každopádně to tak nelze říct vždy. Pokud budeme sexuálního robota či robotku využívat opravdu pouze jako sexuální hračku, takže je vlastně budeme například vnímat jako výrazně pokročilý typ „robertka“ nebo masturbátoru, nevidím v tom žádný problém. Může to být zajímavá forma zpestření i vzájemné partnerské sexuality.

MUDr. Pavel Turčan, FECSM

Na LF UK v Hradci Králové vystudoval obor všeobecné lékařství, následně získal řadu atestací v oborech gynekologie a porodnictví a sexuologie, v roce 2020 zkoušku Fellow of the European Comittee of Sexual Medicine. Je členem řady českých, evropských i mezinárodních odborných organizací, jako je například Sexuologická společnost ČLS JEP. Působí jako místopředseda Sekce gynekologické sexuologie při ČGPS ČLS JEP a jako gynekolog a sexuolog v olomouckém Centru MEDIOL.

Důležité je, že v takovém případě člověk tomu robotovi či robotce nedává přednost před partnerstvím s člověkem. Naopak, máme-li vážně nemocného partnera či partnerku a kvůli nemoci nebo z jiných důvodů sex dlouhodobě nemůžeme mít, je to určitě vhodná náhražka, pokud člověk nechce být partnerovi či partnerce nevěrný. A navíc dobře vypadající robot či robotka může posloužit i jako prostředek k získání určitých dovedností u lidí, kteří se kvůli své nezkušenosti bojí s někým něco začít. Po získání zkušeností či nácviku s robotem mohou pak snáze najít odvahu to zkusit i s člověkem. Z toho opět vyplývá, že nic nelze vnímat jednostranně. Tak jako se atomová energie dá použít pro dobré účely nebo i pro válku a ničení, tak i sexuální roboti mohou být pro nás přínosem, ale i pastí a něčím, co nám neprospívá.

Bavíme se sice jen o „hračkách“, ale španělský inženýr Sergi Santos už stvořil interaktivní sexuální robotky, které jsou opatřeny rodinným, romantickým a sexuálním módem. Nelze je ale jednoduše přepnout tak, aby se z rodinného módu najednou dostaly do sexuálního. To prý vyžaduje, aby se k ní muž choval něžně a romanticky. Proč by někdo měl chtít zrovna takovou robotku?

Možná právě proto, že je psychicky zraněný a nevyzrálý. Mnoho lidí, zvláště těch, kteří měli například extrémně „ochranářskou matku“, není schopno zdolávat běžné životní problémy, nesnesou zátěž a při prvních problémech se hroutí nebo utíkají a schovávají se. A mít robotku, která jim nebude odporovat nebo s ní nebudou muset řešit žádné neshody či jiné problémy a navíc jim ještě třeba nebude odmlouvat, může být pro takové jedince úlevné.

Přesně to říká profesor Neil McArthur, spoluautor studie Vzestup digisexuality. Tvrdí, že si lidé pořizují roboty proto, že bez reptání provedou vše, co budou jejich majitelé chtít. Tvrdí, že sex s robotem bude častější než s člověkem. Ten s robotem bude, jako když posloucháte hudbu doma, a ten s člověkem prý, jako když vyrazíte na koncert...

To riziko tady skutečně existuje. Ale tak, jak jsem již uvedl, vše může sloužit k dobrému i špatnému. A já věřím, že i přes nárůst robotů či robotek touha po teple lidského nejen těla, ale i vztahu, bude pořád vítězit.