Parafilici, tedy lidé se sexuálními odchylkami, nemusí být vůbec nebezpeční. Zato mohou svou odlišností velmi trpět. Právě to chce změnit projekt Parafilik, který jim umožňuje, aby o pomoc požádali anonymně. Projekt vzniká v rámci Národního ústavu duševního zdraví (NÚDZ). Nejen o tomto projektu jsme si povídali s profesorem Petrem Weissem, českým sexuologem, klinickým psychologem a psychoterapeutem, který se právě sexuálními dysfunkcemi či deviacemi zabývá.
Jak byste laikovi pojem parafilik jednoduše vysvětlil?
Parafilik je člověk, který má odlišnou menšinovou strukturu sexuality. Buď ho vzrušuje něco jiného, než je tomu u většinové populace, nebo je zaměřen přímo na jiný objekt, než je tomu u většinové populace. Ale to ještě neznamená, že musí v životě spáchat nějaký trestný čin. Například většina pedofilů nikdy nezneužije dítě.
O filmu V síti: Všichni ti muži byli delikventi, kteří využívali dětský objekt k získání vlastního sexuálního vzrušení bez ohledu na jeho pocity.
Naproti tomu sexuální delikventi jsou většinou sexuálně úplně normální muži, kteří zneužijí dítě, znásilní ženu, ale z jiných důvodů, než představuje právě parafilie, tedy deviace. Delikventi to udělají proto, že jsou osobnostně odlišní, pod vlivem alkoholu či drog a tak dále.
Může se ale parafilik stát častěji i sexuálním delikventem?
Mezi sexuálními delikventy je asi jedna desetina těch, kteří jsou parafilní, to znamená, že trpí nějakou sexuální deviací. Velká většina parafiliků, tedy sexuálně deviantních jedinců, s velkou pravděpodobností nikdy v životě nepodlehne svému puzení a nespáchá sexuální delikt. To znamená, že tyto dvě množiny – sexuálních delikventů a parafiliků – se překrývají pouze částečně.
Co všechno lze tedy zahrnout pod definici parafilie, co může být tou "sexuální odchylkou"?
Jde vlastně o všechny parafilie v aktivitě, jako je exhibicionismus, voyeurismus nebo patologická sexuální aktivita, sadismus, nebo parafilie objektu, jako je pedofilie, fetišismus, transvestitismus a tak dále. Těch je celá řada, některé z nich jsou samozřejmě pouze společensky obtížné, jiné jsou společensky nebezpečné.
Kdy tedy může být parafilik nebezpečný?
Pokud podlehne svému nutkání, spáchá trestný čin, tak samozřejmě může být extrémně nebezpečný, jako je tomu u sadistických vrahů například. A většina sériových vrahů žen jsou skutečně nebezpeční parafilici.
V jakém případě by měl člověk sám začít uvažovat nad tím, že není úplně sexuálně v pořádku? Když mu jeho představy narušují každodenní život, způsobují úzkosti? Co konkrétně vlastně dělá z člověka, který má třeba jen bujnou sexuální fantazii, parafilika?
Pokud u sebe člověk pozoruje sexuální preferenci dětí nebo jiných v naší současné společnosti nezvyklých sexuálních objektů, pokud ho místo něžného milování vzrušuje představa, že řeže nějakou ženu na kousky žiletkou, tak v tom případě by měl samozřejmě vyhledat pomoc. A v tom případě je taky vysoce pravděpodobné, že mu parafilie bude diagnostikována.
Dá se parafilie vyléčit?
Parafilie se sama o sobě vyléčit nedá, parafilní se člověk narodí i zemře. Nicméně parafilie se dá léčit a parafilním jedincům lze účinně pomoci. Jak psychoterapeuticky, tak i hormonální supresí, to znamená snížením jejich puzení, a tím pádem i snížení jejich utrpení.
Může být parafilik po takové léčbě schopen navázat normální vztah?
Většina našich parafilních pacientů během svého života navazuje i normální vztahy, jenom menšina z nich není schopna vůbec těch takzvaně normálních nebo většinových partnerských vztahů, včetně těch sexuálních.
Takže třeba pedofilní muž je potom schopen navázat fungující vztah se ženou nebo s mužem podle toho, jakou má sexuální orientaci?
Ano, naprostá většina našich pedofilních pacientů je toho schopna a má i partnerské vztahy s dospělými objekty.
V čem je projekt Parafilik jiný než běžná pomoc a služby, které jsou v Česku už teď těmto lidem dostupné?
Pomoc pro parafiliky u nás existovala a existuje opravdu dlouho. Ale nikdy nebyla možná takto anonymně, poskytovala se pouze ve zdravotnických zařízeních, a to jak v sexuologických ambulancích, tak ve specializovaných sexuologických odděleních zřizovaných postupně od 70. let při velkých psychiatrických léčebnách. Mohli zde tedy vyhledat pomoc i nedelikventní parafilici.
Prof. PhDr. Petr Weiss, Ph.D., DSc.
Petr Weiss je vedoucím klinickým psychologem v Sexuologickém ústavu Všeobecné fakultní nemocnice a 1. LF UK, působí rovněž jako profesor klinické psychologie na katedře psychologie FF UK a samostatný vědecký pracovník 1. lékařské fakulty UK. Přednáší sexuální psychologii, psychoterapii a psychodiagnostiku, působí rovněž jako soudní znalec v oboru klinické psychologie a sexuologie. V klinické praxi se zaměřuje na terapii sexuálních dysfunkcí, poruch sexuální preference a transsexuality. V projektu Parafilik odpovídá za metodické směřování odborného týmu, podílí se na aplikaci zahraniční zkušenosti do českého kontextu, poskytuje odborné poradenství a metodickou podporu odbornému týmu.
Nicméně mnozí z nich se obávali toho, že by mohli být stigmatizováni, protože bylo nutné jim určit diagnózu, založit chorobopis, po revoluci je vykazovat pojišťovnám a tak dále. To mnohé parafiliky, kteří by potřebovali odbornou pomoc, odrazovalo od jejího vyhledání. Projekt Parafilik je jiný v tom, že může pomoc poskytovat anonymně, tito lidé se tedy nemusí bát prozrazení nebo nějakého nálepkování.
Téma parafilie se částečně překrývá i se zaměřením dokumentárního filmu V síti, který natvrdo ukazuje obtěžování nezletilých dívek na internetu. Na webových stránkách filmu má dokonce projekt Parafilik odkaz, kde se mohou lidé se sexuální odchylkou poradit. Co na to propojení říkáte?
Projekt V síti odhalil velmi účinným a názorným způsobem, jak aktuální problematika predátorů na síti je. Tam nutno zdůraznit jednu věc. Já sám jsem znalecky vyšetřoval většinu mužů obviněných v souvislosti s tímto filmem a u žádného z nich se nezjistila pravá pedofilie. To znamená, že tito muži patří mezi delikventy neparafilní. Takže je to opět důkaz toho, že pedofilie ještě neznamená zneužívání dětí, ať už na síti, nebo v realitě.
Z čeho potom pramení potřeba o tolik staršího muže povídat si po internetu s mladou dívkou, téměř dítětem, o sexuálních záležitostech?
Všichni ti muži byli delikventi, kteří využívali dětský objekt k získání vlastního sexuálního vzrušení bez ohledu na jeho pocity.
Když vás v rámci Parafilika někdo kontaktuje, jak s tazateli i s ohledem na tu anonymitu dále pracujete?
Už jsme zahájili i osobní setkávání, klinickou práci s těmi klienty, kteří o setkání mají zájem. Naši terapeuti prodělali specializované výcviky, například německý Berlin Dissexuality Therapy Program. Pokud tedy klient kontaktuje náš program, je pozván k pohovoru s našimi terapeuty, kde se vyhodnotí jeho motivace k terapii, co od terapie očekává, a stanoví se takzvaný terapeutický plán.
Podle toho je pak klientům doporučena individuální, párová či skupinová terapie či jejich kombinace. V rámci terapie se snažíme podpořit motivaci klienta a jeho sebepřijetí, eliminovat problematické sexuální chování a rozklíčovat situace, které jsou jemu nebo ostatním nepříjemné, nebo dokonce ohrožující. Pak se individuálně věnujeme tomu, co se s tím dá dělat. Zároveň se snažíme podpořit vztahy s jeho blízkými. Pokud bude potřeba v budoucnu i specializovaná farmakologická péče, máme k dispozici i odborné atestované sexuology, kteří jsou schopni i farmakoterapeuticky pomáhat.
Zpozoruje-li tedy člověk u sebe neobvyklé sexuální preference, jak by měl postupovat?
První krok je kontaktovat náš program buď přes naše webové stránky, e-mail, anonymní internetovou poradnu, či přes telefon. Vždy se ho ujme kvalifikovaná služba, která ho potom eventuálně pozve k dalšímu pohovoru. Na základě toho se potom klienti rozdělí podle toho, co pro ně bude nejefektivnější a nejpotřebnější.
Reklama
foto: Archiv Petra Weisse, zdroj: Parafilik
