Bouchnout jako papiňák? Pomáhá to tělu i duši. A zajistí autoritu v týmu

Dnešní doba vztek úplně neuznává. Věk plný nablýskaných selfie, meditačních pouček, knížek o kariérním růstu a osobním rozvoji nabádá k tomu, abychom svůj hněv krotili a byli za všech okolností pozitivní. V dnešní sterilní době se zkrátka nehodí projevit jiné emoce než ty kladné. Ale to je špatně. Americký profesor psychologie Aaron Sell pro BBC vysvětlil, proč je „upouštění páry“ prospěšné a proč dotyčný v opačném případě zbytečně ostrouhá.

Vezměme to klasicky od rána dne, kterému říkáme „den blbec“. Převrhnete talíř se snídaní, opaříte se kafem, a třebaže vyrazíte do práce včas, tramvaj ne a ne přijet. A pak se loudá, jako by tramvaják netušil, že máte už deset minut sedět na poradě. Když se konečně dotrmácíte do práce, vezme si vás šéfová stranou a dá vám kapky za něco, s čím ani nemáte nic společného.

Všichni takové dny známe. A všichni taky známe ten sžíravý pocit probublávajícího vzteku. Dere se na povrch, zatímco my se z posledních sil snažíme vlásky svých nervů ten pocit ukočírovat – přece nebudeme ostatním odhalovat svou „nevyrovnanost“, že.

Vyšší autorita

Spousta z nás má v takových situacích tendenci sklapnout podpatky, bez povšimnutí zaplout ke svému stolu a zanadávat si maximálně tak v duchu, tedy spíš v hlavě. Tak velí společenská poptávka. Jenže nechat promluvit svůj vztek – samozřejmě do rozumné míry – je přínosné. Nejenže si ulevíme, ale třeba i pocítíme jakýsi pocit zadostiučinění. A navíc, jak upozorňuje Aaron Sell, s naším výbuchem hněvu stoupne i naše autorita v dané společnosti. V práci tak třeba dosáhneme lepších příležitostí a výsledků.

Výbuch vzteku je vlastně velmi přirozený vzorec chování. Pakliže si člověk nechá všechno líbit, těžko u ostatních nabude respektu.

Aaron Sell v rozhovoru pro BBC říká, že hněv je velmi sofistikovaný systém, co se týče komunikace. „Jde vlastně o jakousi jednotku pro řízení mysli. Je to efektivní způsob, jak se dostat do hlavy někoho jiného a jak u něj zvýšit povědomí o nás samotných. Je to cesta, jak vítězit v konfliktech pomocí ovlivňování myslí ostatních,“ vysvětluje Sell.

Výbuch vzteku je vlastně velmi přirozený vzorec chování. Pakliže si člověk nechá všechno líbit, těžko u ostatních nabude respektu. Platilo to historicky, kdy lidé, kteří se neozvali, byli ožebračováni a následně umírali, a platí to i dnes. Profesor Sell navíc upozorňuje, že už samotný naštvaný obličej, typicky reprezentovaný svraštělým obočím a rozšířenými nozdrami, dokáže divy. „Každá z těchto změn, kterou do obličeje přináší vztek, vás dělá na pohled fyzicky silnějším,“ poznamenává.

Přežít v týmu

Viděno logikou dnešního „pozitivistického“ světa by měli mít navrch ti, kdo se ovládnou a žádný vztek nedopustí. Jenže podle profesora psychologie právě ti lidé, kteří svůj hněv dají najevo, převálcují stoické tváře a to jim v druhé fázi zajistí větší respekt a lepší podmínky. Historicky vzato vždy přežívali lidé, kteří dokázali ostatním ukázat svou sílu, nahnat strach, upozornit na svůj přínos a vyjednat si lepší podmínky.

Sellova slova je nutno samozřejmě brát jako vědecké zjištění nikoli jako návod k tomu, abychom byli za každou cenu vzteklí, natož pak agresivní. Stejně tak je ale dobré mít na paměti, že vztek vzbouzí v našich tělech jakousi přípravu na boj, nával energie určený k odpovědi na podněty. Pouze je potřeba tuto energii smysluplně nasměrovat a rozhodně ji nepotlačovat.