Proč sáhneme zrovna po zmrzlině, když se cítíme pod psa? A to i za tu cenu, že nám po ní o moc lépe nebude? Když ona je taková krémová, měkká a sladká. Toužíme po ní tedy proto, že právě tyto vlastnosti schází našemu životu? Hlad po zmrzlině tak může být ve skutečnosti lačněním po lásce, po blízkosti a pohlazení. Alespoň takhle svou teorii o sedmi typech hladu svým pacientům vysvětluje Lauryn Laxová, specialistka na funkční medicínu a nutriční terapii.
Lauryn na stránkách internetového magazínu Mind Body Green rozebírá, jak rozpoznání určitého druhu hladu může pomoci, abychom se vypořádali nejen s psychickými obtížemi a pocity úzkosti i vnitřní prázdnoty, ale i s nadbytečnými kilogramy. Vrací nás totiž k něčemu, čemu se říká intuitivní jedení.
Kdy máme dost
Intuitivní stravování je v podstatě umění jíst, když máme hlad, zastavit se, když cítíme, že jsme plní, a zjistit, co naše tělo potřebuje, o co si říká, ať už je to hamburger, salát, čokoláda, jablko, sushi, rýže nebo velký talíř zeleniny. I když se to mnoha lidem může zdát jako velmi náročná práce, podle Laxové je to schopnost, kterou máme přirozeně – stačí si vybavit miminka, která pláčou, když mají hlad, ale když jsou sytá, tak prostě odvrátí hlavu od matčina prsu nebo od láhve se sunarem.
Neexistuje jen jeden hlad, je jich hned sedm a jen jeden z nich má příčinu fyzickou – to je ten dobře známý, kdy nám kručí v břiše.
Jenže postupem času tuto dovednost ztrácíme, stáváme se otroky plánů a pravidel. Počítáme kilokalorie, hlídáme si jídelníček, jindy se přejídáme, protože nevíme, kdy máme dost, každý den jíme stejné věci, protože je to pohodlné.
Hlad bez příčiny?
Laxová vede své klienty k tomu, aby se znovu naučili porozumět svému tělu, s čímž může pomoci právě identifikace typu hladu, který nás sužuje. Protože podle ní neexistuje jen jeden hlad, je jich hned sedm a jen jeden z nich má příčinu fyzickou – to je ten dobře známý, kdy nám kručí v břiše a my se cítíme být skutečně vyčerpaní a podráždění tím, že nemáme energii a žaludek se svírá a někdy i bolí.
To je zkrátka fyzická potřeba, lačnění po jídle. Je to hlad v žaludku a může vzniknout i jako reakce na jiné smyslové podněty, jako je hlad v ústech z ochutnávky jídla, hlad v nose z vůně jídla, hlad v očích z vidění jídla. Ale někdy může mít velmi podobné projevy i lačnění po něčem jiném. Po jednom z šesti dalších typů hladu:
Po rozmanitosti – osvobození od nudy, touha po větší zábavě nebo změně
Po pocitu kontroly – pocit bezpečí
Po důležitosti – chceme, aby si nás někdo všiml, chceme si připadat důležití a dostatečně dobří
Po lásce a kontaktu – cítit sounáležitost, být součástí celku, ne izolovaní nebo osamělí, touha po lásce, sociálním kontaktu a duchovním spojení s dalším člověkem či lidmi
Po růstu – po cestování, objevování, učení se, práci na něčem
Po změně – něco změnit, vrátit, udělat jinak
Laxová tvrdí, že tělo a mysl celý den vysílají signály o jednom ze sedmi typů hladu, a dokud není některá z potřeb splněna, výchozím režimem přežití je pokusit se to nějakým způsobem udělat. V případě fyziologického hladu má samozřejmě smysl, aby oním naplněním bylo jídlo, naplnit ale stravou psychologické potřeby, tedy další typy hladu, už ale tak efektivní není. Jenže co s tím? „Jakmile zjistíte, o který typ hladu se jedná, můžete začít pracovat v souladu se svým tělem, ne proti němu,“ vysvětluje Laxová.
Jak to může vypadat v praxi? Třeba jako s tou zmrzlinou, o které jsme mluvili na začátku. Laxová radí zaměřit se na situace, kdy typicky saháme po určitých potravinách, i když nám vlastně nepřináší potěšení, protože se po nich necítíme dobře. Právě zde se totiž může jednat o potřebu, kterou jídlo nedokáže naplnit. A skutečně spokojení budeme jedině tehdy, když budeme řešit ten typ hladu, který zrovna pociťujeme.
Dáte si něco pikantního? Asi se nudíte
Pokud třeba v životě ztrácíme pocit kontroly, často se uchylujeme k posedlosti počítání kilokalorií, abychom mohli kontrolovat alespoň něco. Striktní stravovací plán nám dává jistotu, kterou v životě postrádáme. Pokud se nudíme a toužíme po rozmanitosti, můžeme ji hledat v pikantním thajském jídle nebo v pizzerii. Pokud se cítíme osaměle a izolovaně, saháme po zmrzlině a dalších sladkostech.
„Zvažte, jaké psychologické hlady zažíváte při jídle, když držíte dietu nebo když sportujete. A potom se sami sebe zeptejte, zda může existovat jiný zvyk nebo postup, který by mohl mít hlubší účinek. Třeba meditace? Zapisování? Nový koníček? Psychoterapie?“ radí Laxová.
Na jídle samozřejmě není nic špatného, neměli bychom jím ale řešit něco, s čím nám nemůže pomoci. Pokud se naučíme se svým tělem i myslí komunikovat a rozpoznat, co jim kdy chybí, můžeme se zbavit emočního přejídání a být nejen štíhlejší, ale i celkově spokojenější.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Mind Body Green