Instruktorka sebeobrany: Násilí na ženě začíná, ještě než se jí pachatel dotkne

Jasmínu Houdek k práci instruktorky sebeobrany přivedla vlastní zkušenost se znásilněním, kterou zažila ve 14 letech. Jak sama říká, traumatický zážitek utvářel její povědomí o tom, co se děje v oblasti sexuálního obtěžování a násilí na ženách.

„Chci svou prací přispět k tomu, abych předala sílu těm, které to potřebují,“ říká novopečená maminka, podle které my ženy můžeme fyzickému útoku zabránit předem už tím, jak působíme a jak s obtížnými muži komunikujeme. Násilí se totiž podle jejích slov dopouští nejčastěji lidé, které dobře známe, a ani nám neznámý útočník si svou oběť nevybírá náhodně. Proto by se ženy měly zaměřit na prevenci a naučit se jasně dávat najevo své hranice.

Na kurzech sebeobrany prý primárně neučíte, jak rozdávat rány, ale nejvíc se soustředíte na prevenci a psychologické aspekty...

Ano, než klientkám ukážu, jak úderem zneškodnit útočníka nebo jak se vymanit z brutálního sevření, učím je chápat, co je to násilí, jak a proč vzniká. Když se naučíte rozpoznat počátek potenciálního konfliktu, tedy tu „divnou situaci a pocit, že se něco děje“, tak vám pomůže jednoduše odejít nebo uklidnit konflikt vhodnou komunikací.

Když se neozvete, vypadáte slabě a zranitelně, což pro agresora může znamenat signál k tomu, aby pokračoval dál…

K fyzickému střetu pak nemusí vůbec dojít. A řekla bych, že to je ta nejlepší sebeobrana. Samozřejmě ale i ta fyzická část, ve které učíme, jak se bránit proti agresorovi, k sebeobraně patří.

V jednom rozhovoru váš manžel, který s vámi na kurzech sebeobrany spolupracuje, řekl, že nejčastější reakcí žen na sexuální narážky je ignorace. Prý to ale není správně. Proč? Není lepší moc neprovokovat?

Když se neozvete, vypadáte slabě a zranitelně, což pro agresora může znamenat signál k tomu, aby pokračoval dál… Když se o těchto situacích s někým bavím, každý řekne: „Ale vždyť je to jasný, pošlu toho člověka do háje!“ Nebo: „Pokud si na mě někdo něco zkusí, dám mu pořádnou facku!“ Ale tak jednoduše to nefunguje. Když půjdete na vánoční večírek, kde vám opilý kolega sáhne mezi nohy, neuděláte pravděpodobně ani jedno z toho, co byste udělat chtěla. Pohltí vás totiž paralýza, zaseknete se. Budete se možná stydět, zaskočí vás to. Na podobné situace reagovat nemusíme, ale určitě je to dobré, což také na kurzech učíme.

Pokud se stanete terčem oplzlých komentářů, nevhodných poznámek, pitomých vtipů nebo prostě čehokoliv, co vám není příjemné, tak se ohraďte. Minimálně si zajistíte to, že dotyčný bude vědět, že si s vámi nemá začínat, protože si to nenecháte líbit.

Takže nejlepší je se prostě hned ozvat?

Určitě. Použijte svůj hlas jako zbraň. Pevně a hlasitě řekněte třeba: „Takhle se mnou nemluv!“ Když je ten člověk cizí, vykejte mu, abyste okolí dala najevo, že se neznáte. Řekněte mu nějaký povel, příkaz. Něco jednoduchého, ale zřetelného. Třeba: „Nechte mě být!“

Je důležité si stát za svým, klidně být nepříjemná a bránit si své vlastní hranice.

Buďte připravená na to, že se nesetkáte s omluvou, ale pravděpodobně se zesměšněním a se zlehčováním. Snadněji se překonává střet s cizím sprosťákem na ulici než se známým v práci, který vaše ohrazení shodí slovy: „Co blbneš, to je jenom sranda.“ Je ale důležité si stát za svým, klidně být nepříjemná a bránit si své vlastní hranice. Získáte lepší pocit ze sebe sama a svůj osobní prostor, do kterého pustíte jen ty, které sama chcete.

Je pravda, že nejčastěji se sexuálního násilí dopouští muži, které ženy znají například z širšího příbuzenstva, zaměstnání a podobně?

Klasická představa o tom, že budete znásilněna v noci v parku neznámým mužem, je spíše mýtem. Znásilnění se nejčastěji děje doma nebo na jiných místech, kde se cítíme v bezpečí, a nejčastěji se ho dopouštějí lidé, kteří jsou nám blízcí – partner, kamarád, kolega, soused nebo manžel.

A co neznámí útočníci? Ví se, podle čeho si vybírají svou „kořist“?

Útočníky na ulici zajímá především to, zda budete snadný „úlovek“. Výběr probíhá na základě toho, zda splňujete požadavky typu: Je sama? Bude se bránit? Bude křičet, odporovat? A když ji přepadnu, půjde to ohlásit? Pokud vypadáte ustrašeně a slabě, pak jste snadným cílem, a to klidně i když na sobě máte tepláky a vytahané tričko.

Se vztyčenou hlavou svému okolí vysíláte signál: Jsem silná a nenechám si nic líbit.

Když se oblečete svůdně a budete si připadat sexy a sebevědomě, setkáte se možná s více nevyžádanými komentáři, ale nemusí to být nutně „vábidlo“ pro násilníky. Je to proto, že se vztyčenou hlavou svému okolí vysíláte signál: Jsem silná a nenechám si nic líbit. A dá se to naučit, abyste takto působila vždy, i když tomu tak třeba v ten daný okamžik není. I když zrovna máte první den menstruace nebo vás vyhodili z práce, ještě to neznamená, že musíte působit sklesle a slabě.

Je možné nějak předem odhadnout, že určitý člověk může být nebezpečný?

Každé násilí začíná dávno předtím, než se vás pachatel dotkne. Platí to u všech trestných činů. Když si to vztáhneme na sexuální násilí, pachatel si vás musí nejdřív vybrat, pak se přiblížit, pak tam zpravidla proběhne nějaká komunikace a až nakonec se děje násilí. To je hned několik momentů, kdy se dá agresorův plán zastavit. Už třeba tím, že si všimnu, že mě ten člověk pozoruje. Nebo mi intuice říká, že se děje něco divného…

A když už k útoku dojde, může se vůbec slabá žena ubránit proti silnému muži?

Každý člověk, který se stane terčem jakéhokoliv druhu napadení, je v nevýhodné pozici. V takové roli budete prostě vždycky slabší. A je jedno, zda jste muž nebo žena. Agresor je ve výhodě, protože to on určuje, kdy a kde vás přepadne, jak to bude probíhat a co s vámi bude dělat. Abyste takové napadení zvládli, musíte být zákeřnější, chytřejší a odpovědět na násilí větší mírou než ten, kdo vás napadá. Věřím ale, že když budete mít správně nastavenou hlavu a odhodlání, tak se zvládnete ubránit.

Je třeba obrovský mýtus, že když se podvolím, tak mě agresor nechá na pokoji. Funguje to přesně naopak. Když si to necháte líbit, pravděpodobně vám ublíží ještě víc, než když se budete fyzicky bránit. A k takové sebeobraně nepotřebujete mít černý pásek z karate nebo zlatý pohár z mistrovství v benchpressu. Ale abych odpověděla přímo: Ano, žena se dokáže ubránit silnějšímu muži. Sebeobrana není rvačka ani zápas. Vy, jako napadená, nebudete hrát fér. Budete používat takzvaně špinavé techniky, a abyste se ubránila, budete zákeřnější než ten hlupák, který si dovolil vás napadnout.

Když se útoku nedá vyhnout, tak se braňte jako lvice, bojujte o život a dejte do toho všechno.

Říkám to tak zcela úmyslně, protože v sebeobraně je velmi důležité právě ono nastavení hlavy. Musíte si věřit. A zcela určitě zvládnete všechny fyzické nástroje na zneškodnění útočníka, protože jsou jednoduché. Oko je velmi citlivé místo, žádný člověk na světě není proti pořádnému rýpnutí prsty do oka odolný. Použijte to. Bijte agresora do tváře, doslova mu „servěte“ obličej. Když se útoku nedá vyhnout, tak se braňte jako lvice, bojujte o život a dejte do toho všechno.

Jaké ženy navštěvují vaše kurzy? Už sexuální obtěžování zažily, nebo spíš chodí preventivně?

Od té doby, co jsem začala otevřeně na kurzech mluvit o tom, že jsem byla znásilněna, začaly se nám ženy víc svěřovat. Někdo přijde, protože má obavy z možného napadení, jiný už za sebou nějakou zkušenost má. Ta nemusí být nutně nijak závažná. Stačí, že se na ně třeba někdo obořil, byl na ně hrubý nebo sprostý a ony nevěděly, co v tu chvíli dělat. Nicméně v podstatě na každém kurzu je alespoň jedna žena, která má za sebou zkušenost velmi drsnou.

Chodí k vám i muži?

Ano. Vyjma minikurzů pro ženy máme skupiny smíšené, protože věříme, že muži a ženy se mohou společným cvičením hodně naučit a navzájem se obohatit. Krátké kurzy určené pouze ženám máme proto, že ženám hrozí jiné typy útoků než mužům.

Holčičky od malička bývají napomínány, aby se nechovaly škaredě, aby byly poslušné a hodné.

Muži se nemusí denně potýkat se sexuálním obtěžováním a nejsou nuceni přizpůsobovat své chování, aby nebyli znásilněni. Tato zkušenost se zásadním způsobem odráží ve způsobu, jakým jsou kurzy pro ženy vedeny. Druhým důvodem je, že ženy jsou zpravidla vychovávány odlišně než muži, jsou vedeny spíše k pasivitě a péči, proto i náš přístup k výuce musí tohle odrážet.

Jak velkou roli tedy podle vás hraje výchova v tom, že ženy jsou častěji oběťmi sexuálního obtěžování než muži?

Určitě velkou. Holčičky od malička bývají napomínány, aby se nechovaly škaredě, aby byly poslušné a hodné. Kluky naopak vychováváme k tomu, aby byli ochránci. Před pár dny jsem porodila dceru a drtivá většina lidí z okolí mi kladla na srdce, abych si pořídila určitě ještě další dítě – chlapečka, který bude sestru ochraňovat. Já bych ale byla ráda, kdyby se o sebe uměl každý člověk postarat sám. A ne, aby kluci museli ochraňovat holky. To je špatný přístup, který ovšem zažila většina z nás.

Mnoho mužů řekne, že dnešní společnost zachází do extrémů a říkají, že kvůli hnutím, jako je #MeToo, už ani nemohou o ženu projevit zájem. Tak jak to je? Kde podle vás leží hranice mezi projevením zájmu a sexuálním obtěžováním?

Tu hranici má každý z nás jinde. Neexistuje žádný univerzální recept na to, co se ještě může a co už je za hranicí. Někomu přijde věta typu „Máš sexy zadek!“ jako lichotka, pro jinou ženu to však může být nepříjemná poznámka. Je nutné, aby dotyčný člověk, který se pokouší svádět, pozoroval, jak je jeho svádění či flirtování druhou stranou přijímáno.

Nebojme se flirtovat a navazovat vztahy. Zároveň však respektujme něčí odmítnutí a buďme citliví vůči reakcím, které naše chování způsobuje.

Pokud vidí, že žena nereaguje pozitivně, že třeba mlčí, je zaražená, nebo se dokonce stydí, pak je na místě přestat. Sexuální obtěžování splňuje definici pouze tehdy, pokud vás projevy náklonnosti obtěžují a obtěžující i přes vaše negativní signály pokračuje dál. Nebojme se flirtovat a navazovat vztahy. Zároveň však respektujme něčí odmítnutí a buďme citliví vůči reakcím, které naše chování způsobuje.

Kdybyste tehdy ve čtrnácti letech věděla to, co víte teď, změnilo by to něco?

Zcela určitě bych z toho neměla tak dlouhé a zbytečné trauma. Řekla bych to rodičům. Nebála bych se promluvit a zločin oznámit na policii. A hlavně bych věděla, že to není moje vina. Že vinu nese pouze pachatel. Celé ty roky, od mých 14 až do 29, bych nežila v přesvědčení, že jsem si za to mohla sama. Nestyděla bych se, nenarušilo by mi to normální život.

Proto ženám, které za sebou mají podobnou zkušenost, radím, ať se nebojí o tom mluvit a vyřeší to. Mohou se svěřit někomu blízkému nebo vyhledat odbornou pomoc, třeba od organizací ProFem, Persefona, Bílý kruh bezpečí... Já už jsem dnes díky mému milovanému manželovi, mé práci a pomoci organizace ProFem tuhle strašnou zkušenost překonala a vyřešila si ji. A díky ní mám také sílu a chuť měnit svět k lepšímu a zasazovat se o to, aby se tyto zlé skutky už neděly.

Reklama

foto: Helena Szmigielová, zdroj: Moderní sebeobrana