„Když svým blízkým neříkáme pravdu o tom, co cítíme a prožíváme, drží nás to uzamknuté v mentálním vězení, náš život upadá do šedi a vytrácí se z něj svěžest a uvolněnost.“ Tak uvádí psycholog a kouč Sebastian James důvody, proč je dobré být radikálně upřímný.
Narazila jsem na něj úplnou náhodou, když jsem v jednom časopise objevila zajímavou reportáž z jeho workshopu radikální upřímnosti. Zaujalo mě, jak otevřeně se museli účastníci hned od začátku vyjadřovat, a sám autor textu přiznával, že mu to dělalo velké problémy. Ostatně nebyl sám, celá naše společnost není zvyklá otevřeně mluvit o tom nepříjemném, a to ani v nejbližších mezilidských vztazích. Proto jsem chtěla poznat muže, který upřímnost, a dokonce radikální, tolik propaguje.
Jak jsem rychle zjistila, Sebastian James rozhodně nepatří k těm, kteří kážou vodu a pijí víno. Hned po několika uvítacích frázích mi upřímně sdělil, že dnes se mu do rozhovoru obzvlášť nechce. Měl prý náročný den a navíc, jak už mě předem upozorňoval, není ve vyprávění zdaleka tak dobrý jako v naslouchání. To se mu ostatně k práci psychologa hodí víc.
Naštěstí to nebylo tak zlé. Sebastian mi barvitě popsal, jak probíhají jeho kurzy, poradil, jak správně sdělit kritiku, a dostali jsme se i k otázce, proč je vlastně dobré být radikálně upřímný. Nakonec mě potěšil, když přiznal, že ho rozhovor bavil, a prý i v tom byl upřímný.
Sebastiane, pamatujete si ještě, co vás vedlo k rozhodnutí studovat psychologii?
Když mi bylo asi devatenáct, stýkal jsem se s jednou dívkou, která v rodině zažívala domácí násilí ze strany otce. Když potom její maminka předčasně zemřela, dozvěděl jsem se, že kdysi studovala psychologii. Říkal jsem si, jak je možné, že měla takové problémy, a věděl jsem, že to musí jít i jinak. To byl asi ten zlomový okamžik.
Takže vám studium lidské psychiky v životě pomáhá?
Určitě, vysoká škola a další formální vzdělání mi daly dobrý základ, vidím to hlavně s odstupem času. Nejvíc jsem se však naučil později od starších kolegů psychoterapeutů. Měl jsem velké štěstí na dobré učitele, zejména na ty americké. Učil jsem se u Brada Blantona, Susan Campbell a Johna Scherera, ale i doma v České republice jsem potkal výborné profesionály, od kterých jsem toho hodně pochytil.
Říkáte, že radikální upřímnost je pro nás jednou z nejdůležitějších věcí, proč?
Protože jestli nás lidi něco nese životem, tak jsou to kvalitní mezilidské vztahy. A skutečně je velký rozdíl, jestli jsou naše vztahy založené na upřímnosti nebo ne. Lidé si tohle uvědomují, a proto mají po autenticitě hlad. Jen prostě občas neví jak na to, nebo mají strach.
Hodně lidí možná děsí právě slovo radikální.
Myslím, že to slovo dělá upřímnosti dobrou i špatnou reklamu. Někteří lidé si myslí, že „radikální“ znamená bezohledný, ale tak to není. Ta radikálnost spočívá v postoji, že lhaní, předstírání a zatajování v dlouhodobém horizontu nadělá víc škody než užitku a že i o nejvíce tabuizovaných tématech, jako jsou například hněv, smutek, stud, peníze nebo sex, je prospěšné otevřeně mluvit.
Sebastian James
Třiatřicetiletý psycholog a akreditovaný psychoterapeut se věnuje individuální a párové terapii. Čtyři roky se učil u amerického psychoterapeuta Brada Blantona, jehož knížku Radikální upřímnost přeložil do češtiny. Ve své práci se zaměřuje na kvalitu komunikace, autenticitu, zvládání stresu, spolupráci, tělesné prožívání, relaxaci a hru. Pořádá intenzivní workshopy Radikální upřímnostia také večerní skupiny upřímného sdílení.
Často lidi povzbuzuji v tom, aby své emoce vyjadřovali přímo. Chápu, že někdy je to obtížné, ale pokud o svých emocích nebudeme mluvit otevřeně, stejně se většinou nějak projeví. Například, když na někoho budu naštvaný, ale neřeknu mu to, začnu se mu pravděpodobně vyhýbat, pomlouvat ho za zády, nadměrně ho kritizovat, nebo mu dělat naschvály. Říká se tomu pasivní agrese. V horším případě obrátím ten hněv dokonce proti sobě.
Když si ale vzájemně jen řekneme, co nám na sobě vadí, pak to asi také nebude stačit, ne?
Přesně, to by byl spíš základ pro drama. Jako v telenovelách – někdo řekne, co mu vadí, a práskne za sebou dveřmi. V tom ale radikální upřímnost vůbec nespočívá. Když chci být upřímný, musím být přece schopný taky zůstat v místnosti a vyslechnout názor a pocity toho druhého. Ano, občas někdo zvýší hlas, občas se dotkneme něčích citů, ale to je přece lidské. Jindy si to zase vyříkáme úplně v klidu a ještě tomu dotyčnému poděkujeme, že měl odvahu to téma otevřít. Moc důležité je říct si také to, za co si druhého člověka vážíme a co na něm máme rádi.
Často své klienty uklidňuji a říkám, že mezi dvěma lidmi, kteří se znají dlouho a mají se rádi, přece nemůže nedocházet ke konfliktům. To by bylo proti přírodě. Pokud však existuje na obou stranách ochota o svých pocitech upřímně mluvit a vyvarujeme se komunikačních faulů, dopadají takové konverzace většinou mnohem lépe, než jsme očekávali. Ne vždycky, ale většinou ano.
Je dobré být upřímný úplně v každém případě? Co třeba choulostivé oblasti jako sex, nevěry a podobně?
Určitě netvrdím, že musíme být upřímní úplně za všech okolností. Moje práce nespočívá v tom někoho k upřímnosti přesvědčovat. Já se spíš snažím formou zážitku lidem ukázat, že upřímná komunikace je nejen možná, ale také příjemná, protože přináší do našich životů svobodu, svěžest a parádní blízkost. Na druhou stranu lhaní, předstírání a zatajování nás stojí spoustu sil, je zdrojem značné míry stresu a odcizuje nás.
A co se týká třeba toho sexu. Když jsme s někým v dlouhodobém vztahu, vždycky se najde něco, v čem nebudeme spokojení. Takže i o tom je možné mluvit a může to být i užitečné. Samozřejmě o tom hovořit nemusíme, ale pak se může stát, že nás takový sex nebude bavit, a nakonec se třeba kvůli tomu rozejdeme, nebo budeme bez sexu celý život.
Je hodně důležité nebrat všechno jen hlavou, ale umět také vnímat svoje tělo, protože to nám ukazuje, jak se doopravdy cítíme.
Upřímnost ke druhým určitě vyžaduje i to, abychom dokázali být upřímní sami k sobě. Jenže my si dost často něco namlouváme.
Ano a tady je právě hodně důležité nebrat všechno jen hlavou, ale umět také vnímat svoje tělo, protože to nám ukazuje, jak se doopravdy cítíme. Dobré je také sdílet naše myšlenky a pocity s několika blízkými lidmi, abychom si je mohli lépe utříbit.
Jak jste na tom s upřímností vy?
Občas jsem byl vnitřně smutný nebo naštvaný a předstíral jsem, že ne. Jenže mí blízcí to stejně vždycky poznali, takže už to moc nedělám. Ostatně to platí oboustranně, i já u nich neupřímnost vycítím. Když ale člověka neznám, nepoznám, jestli předstírá nebo ne. Taky že už mě napálilo hodně lidí (smích).
Pořádáte skupinová setkání i několikadenní workshopy. Můžete případným zájemcům přiblížit, jak probíhají?
Na začátku každého workshopu uzavřeme dohodu, že k sobě budeme otevření. Už když se lidé představují, tak kromě těch základních věcí rovnou poví i věc, kterou by na sebe jinak neprozradili, a také to, čím si podle vlastního mínění škodí.
Během workshopu hodně procvičujeme přímočarou komunikaci a učíme se vyvarovat komunikačních „faulů“. Učíme se mluvit jasně, srozumitelně a vyjadřovat se v souladu s našimi pocity. Ze začátku to chce trochu odvahy. Častou technikou, kterou používám, je tzv. horké křeslo. Účastník se do něj posadí, proti němu je jiný člověk nebo prázdná židle a on má možnost svěřit se s nějakou neuzavřenou situací, projevit všechno, co zatím nebylo vyřčeno.
Technika horkého křesla, stejně jako celá radikální upřímnost, vychází z Gestaltu, což je humanistický, prožitkový a psychosomatický směr v psychoterapii, a sám o sobě je dost radikální. (Nehledá příčiny ani účel, hlavním principem je „tady a teď – pozn. red.).
Jak náročné je pro účastníky kurzů se takhle otevřít?
Chodí ke mně lidé, kteří o sobě něco tajili třeba třicet let, protože se báli reakce okolí. A věřte, že takové tajení a předstírání je stojí opravdu hodně sil. A až na mém workshopu zjistí, že ty jejich obavy byly buď naprosto zbytečné, nebo že lidé sice reagují trochu negativně, ale není to konec světa. Myslím, že mnoho z nich až překvapí, jak je to jednoduché.
Dobrá zpráva je, že když začne být upřímný jeden člověk, dodává tím odvahu mluvit otevřeně i ostatním. V tom je veliká síla upřímnosti, protože se napříč našimi vztahy velmi rychle šíří. Díky tomu vzniká mezi lidmi důvěra a začne jim na sobě vzájemně víc záležet. Navíc když lidé dokážou otevřeně mluvit o vlastních emocích, přestanou se jich tolik bát a to je v životě potom hodně znát.
Měl byste na závěr nějaký konkrétní příklad, jak sdělit druhému naší nespokojenost tím „správným“ způsobem a čeho se naopak vyvarovat? Například mě naštve, že přítel neumyl nádobí...
To je hezká otázka. Ten správný způsob jste vlastně řekla vy sama. Tedy jednoduchá oznamovací věta. „Naštvalo mě, že jsi včera neumyl nádobí.“
A pak ten špatný způsob je například: „Můžeš mi vysvětlit, proč jsi neumyl to nádobí?“ „Ty mi nikdy s ničím nepomůžeš.“ „Jsi bezohledný jako tvůj táta.“ „Máš ty mě vůbec rád?“ „Počkej, příště se na tebe taky vykašlu."
Je velký rozdíl mezi sdělením a obviněním. A právě radikální upřímnost vůbec není o tom obviňování. Sdělování má oproti obviňování jednu velkou výhodu, druhý člověk se totiž nemusí začít okamžitě bránit, nejde okamžitě do protiútoku. To nám dává možnost se alespoň vzájemně vyslechnout. Je to lepší cesta k dorozumění se mezi sebou.
foto: Matěj Dereck Hard
