„Trenérka paměti? To bych potřeboval...“ Tak prý reaguje většina lidí poté, co se jim sympatická Hana Habartová představí. Je jako vystřižená z nějakého francouzského románu. V modrém svetříku, s ofinkou a drdolem působí elegantně, ale ne upjatě. A její úsměv při podání ruky si prostě zapamatujete. Takže trénujete vlastně už při shledání.
Svému neobvyklému povolání se Hana věnuje pátým rokem. Sama přiznává, že si mnoho lidí z jejího okolí zprvu nedokázalo představit, jak by se mohla něčím takovým uživit. Dnes s tréninkem paměti pomáhá na skupinových kurzech i individuálních setkáních. Velkou část její klientely tvoří i senioři a sama si pochvaluje, jak ráda s nimi pracuje.
Říká, že každý člověk má zajímavý příběh a zkušenosti starších lidí jsou pro ni obohacující. S příběhy si totiž spojujete i konkrétní lidi. To samotné už trénuje paměť, na kterou jsme se ve společném rozhovoru zaměřily. Jak ale cvičit paměť v dnešním informacemi zahlceném světě, aby nám sloužila co nejdéle a co nejlépe?
Abyste se mohla stát terapeutkou, sama jste navštěvovala kurzy o trénování paměti. Vzpomínáte na ten úplně první?
Ten mě opravdu nadchnul a už jsem věděla, že jsem tam správně. Byla to pokročilá metoda na zapamatování letopočtů. Kódujete si čísla za písmena a pak vytváříte věty. Mozek si lépe pamatuje věci v souvislostech, tato metoda je tedy mnohem lepší než se učit jen nějaká abstraktní čísla. To bylo velké zjištění.
Jak to funguje?
To je trochu těžší na vysvětlení. Nejdříve musíte znát ten kód. Například u letopočtu 1968 vím, že 1 představuje písmeno t, 9 představuje p, 6 je s a 8 je písmeno v. Pak si tedy pro ten rok 1968 mohu vytvořit třeba větu To podlí sověti vjeli...
Když známe ty správné techniky, můžeme si toho zapamatovat mnohem víc než bez nich?
Určitě. Když jsem byla na týdenním kurzu pro trenéry paměti, museli jsme se například naučit všech 44 amerických prezidentů v přesném pořadí, číslo pí na sto desetinných míst a na daný rok znát kalendář tak dobře, abychom u každého data věděli, co je to za den v týdnu.
Je prokázáno, že vzpomínky s nejsilnějším emočním nábojem si uchováváme nejdéle.
To samozřejmě nejsou věci, které upotřebíte v běžném životě, ale ukážou vám, co naše paměť dovede. Přitom ty techniky, které na kurzech používáme, znali už řečníci v antice, jen se na ně pozapomnělo.
Vám už se tedy asi málokdy stane, že byste na něco zapomněla...
Ale ano, zapomínám. Třeba včera jsem zapomněla dát uvařit brambory, aby si děti mohly upéct s babičkou placky. On můj mladší syn si taky pořád myslí, že když jsem trenérka paměti, tak přece nemůžu zapomínat...
Mně často přijde, že na to důležité zapomínám a pamatuji si spíš „blbosti“. Dá se nějak vysvětlit, proč si něco pamatujeme a něco ne?
Je to tak, že si pamatujeme hlavně věci, kterým věnujeme pozornost. Například děti neví, co měly předchozí den k obědu, protože pro ně nebylo důležité jídlo samo o sobě, ale spíš třeba fakt, že se při něm bavily s kamarády. Když se tedy na danou věc nesoustředíme, rychleji se nám „vykouří“ z hlavy. Další možností je, že nás prostě něco vyruší, nějaký jiný silnější vjem.
Pokud si tedy chceme pamatovat co nejvíc, receptem je plná pozornost?
Ano, nebo vědomé žití, chcete-li. Problematice paměti se věnuji pět let a pozoruji, že právě soustředěnost hraje opravdu důležitou roli. Pokud si tedy chci něco zapamatovat, je dobré se na to vědomě zaměřit, a to třeba i u takových banalit, jako je zamykání domu. Na druhou stranu je jasné, že plnou pozornost není možné udržovat neustále. Proto když občas zapomeneme, na vině většinou není náš problém s pamětí, ale jednoduše fakt, že jsme byli roztržití.
A co vzpomínky? Máte nějaký tip, jak si ty hezké uchovat co nejdéle v paměti a ty negativní vypudit?
Nějaké techniky existují. U těch nepříjemných vzpomínek je to hodně práce s vizualizací, kdy si tu nepříjemnou věc projdete a pak třeba změníte její konec, nebo na ní najdete něco pozitivního. Potom tedy tu vzpomínku pořád máte v hlavě, ale už ve vás nevyvolává žádné negativní emoce.
Když si vzpomenu, jak jsem se třeba učila na střední škole, vím, že to bylo úplně špatně.
U pěkných vzpomínek je to jednodušší, tam je dobré si je jednoduše čas od času připomínat. Můžeme je také využít jako nástroj, který nám pomůže ve chvílích, kdy se necítíme dobře.
Takže důležitou roli v paměti hrají i emoce...
Ano, dokonce je prokázáno, že vzpomínky s nejsilnějším emočním nábojem si uchováváme nejdéle. I lidé, kteří trpí Alzheimerovou nemocí a jinak nemluví, začnou zpívat, když slyší písničku, kterou jim zpívávala maminka, když byli ještě malí.
Liší se nějak paměť žen a mužů?
Z mé zkušenosti to není tak, že by si muži či ženy pamatovali víc. My ženy zvládáme multitasking, tak jdeme možná víc po povrchu a na větší šíři témat, zatímco muži, když se do něčeho ponoří, jdou víc do hloubky. Ale nejde to asi zcela zobecňovat.
V dnešní době se hodně mluví o riziku takzvané digitální demence. Už si nic nemusíme pamatovat, na všechno máme diáře, kalendáře v mobilu a naše schopnost udržet něco v hlavě se dost snižuje…
Já ale myslím, že to zase souvisí s tou pozorností. Jsme přehlceni informacemi, žijeme v takovém smogu, proto je pro nás mnohem těžší se soustředit. Nevím, jak je to u vás, ale už to, že tady hraje hudba, mou pozornost trochu odvádí. A to jsme ještě v relativně klidném prostředí. V dnešním světě je jednoduše těžké najít si tiché místo, proto nám šum okolo často dělá problém zapamatovat si nějaké informace.
Alespoň ve škole nás ještě pořád nutí paměť trénovat. Děti se pořád musí učit něco nazpaměť. Je to prospěšné?
Bohužel je často problém v tom způsobu, jak se co učí. Když si vzpomenu, jak jsem se třeba učila na střední škole, vím, že to bylo úplně špatně. Když se totiž snažíme do sebe bezmyšlenkovitě „natlačit“ nějaké informace, je to mnohem těžší, než kdybychom si vytvořili nějakou mnemotechnickou pomůcku. Právě díky těm technikám musím nad informacemi přemýšlet, věnovat jim pozornost a také mě to víc baví.
Vaše děti už tedy tyto pomůcky při učení používají?
Jak kdy, ale protože já je běžně používám, tak je odkoukaly. Oblíbené jsou u nás doma třeba myšlenkové mapy, a to nejen na učení, ale třeba i na rozplánování velkého úklidu. Je to hravější a taky i zábavnější než sloupečky a tabulky.
A co učení jazyků? Jsou myšlenkové mapy vhodné i na to?
Ano, protože díky nim hledáme spojitosti. Když se tedy učíme třeba o sklenici, tak si ji spojíme i s jiným nádobím, ale třeba i se slovesy rozlít, rozbít, pít a podobně. Pokud se učíme v souvislostech, mozku to dává větší smysl.
V dnešním světě je jednoduše těžké najít si tiché místo, proto nám šum okolo často dělá problém zapamatovat si nějaké informace.
Když si pak nemůžeme zapamatovat konkrétní tvar cizího slova, můžeme ho připodobnit třeba k nějakému českému slovu, které nám připomíná. Proto je dobré se nebát a mít nelogické pomůcky, protože ty jsou jen ve vaší hlavě a klidně tedy nesmyslné mohou být.
Jak se naše schopnost pamatovat si vyvíjí během života? Má nějaký vrchol?
Je to samozřejmě individuální a mění se to se situacemi, které nás potkávají. Ale v obecné rovině to zase souvisí s pozorností. Třeba děti jsou schopné se do činnosti zcela ponořit. A i biologicky je člověk nastaven na to, aby v mládí přijímal nejvíc nových informací. Takže by se dalo říct, že těch 25 let je nějaký vrchol. Pak neklesá počet informací, které bychom si byli schopni zapamatovat, ale spíš naše schopnost se soustředit.
Vy sama hodně pracujete se seniory. Proč se do kurzů hlásí?
Ano, do kurzů mi chodí převážně aktivní senioři, kteří si uvědomují, že je dobré paměť posilovat, nebo se chtějí něco nového naučit. Jednotlivě ale chodí i mladší lidé, kteří cítí, že jejich paměť z různých důvodů není jako dřív. Přicházejí ovšem i pacienti po úrazech hlavy.
Hana Habartová (35)
Vystudovala odpadové hospodářství a pedagogiku. Po škole odešla na mateřskou dovolenou a v Dobřichovicích začala pořádat počítačové kurzy pro seniory. První seminář o paměti navštívila v roce 2011 a od té doby se o tuto oblast zajímá podrobněji. Absolvovala třístupňové vzdělání pro trenéry paměti a už pět let se této profesi věnuje naplno. Má dvě děti. Ve volném čase ráda čte, chodí na výlety a jezdí na kole.
Těm pomáhám s rehabilitací, aby co nejdříve zvládli úkony v běžném životě, byli soběstační a neustále dělali pokroky. Také se věnuji lidem s Alzheimerovou nemocí, kde se snažím postup nemoci zabrzdit a posilovat to, co ještě funguje.
Dáte nám ještě nějaký tip, jak paměť posilovat, ještě než se rozhodneme k vám zajít?
Určitě bychom měli trénovat onu schopnost plně se soustředit. Každý den si to chce najít alespoň trochu času a věnovat pozornost jen tomu, co dělám. Třeba u oběda se věnovat pouze jídlu a neřešit, co budu dělat zítra. Pak je dobré rozvíjet představivost, asociace, o kterých jsem mluvila.
Reklama
Když třeba pojedete tramvají, můžete si venku za okýnkem někoho vyhlédnout a vymyslet si k němu příběh, co asi dělá za práci, zda má rodinu, kde žije a podobně. To jsou asi nejdůležitější body, jak si uchovávat zdravou hlavu.
foto: Jiří Lovecký, zdroj: Hana Habartová
