Jak je možné, že čich umí tak skvěle vyvolávat naše vzpomínky?

Taky se vám někdy stane, že přijedete na místo, které vás svým zápachem (romantici řeknou "vůní") vrátí o několik desetiletí zpátky? Třeba na dětský tábor nebo na půdu k babičce. Lidský čich má geniální paměť. Přesto se mu moc pozornosti nedostává.

Do paměti si pachy ukládáme převážně nevědomě. To neplatí třeba v parfumerii, když si něco "voňavého" vybíráme, protože na ty vůně, pokud nám nic nepřipomenou, zase rychle zapomeneme. Abychom se s čichem dostali do minulosti, potřebujeme kontext doprovázející události a okolnosti. Právě určité vůně nám k vybavení věcí z minulosti pomáhají.

Vzpomínka s čichem a chutí

Pach, často v kombinaci s chutí, tak může vyvolat vzpomínku na něco, co už jsme dávno zapomněli. To je případ gurmánského kritika Antona Ega z filmu Ratatouille, nebo si můžeme připomenout spolu se čtenáři Marcela Prousta příhodu z Hledání ztraceného času, která ilustruje rozdíl mezi vzpomínáním úmyslným a mimovolním.

Vypravěč říká: „A v tom se mi z paměti náhle vynořila vzpomínka. Byla to chuť kousku madlenky namočené v čaji nebo v lipovém odvaru, který mi v neděli ráno (protože ten den jsem před mší nechodil ven) dávala teta Léonie, když jsem jí v Combray přišel popřát dobré ráno. Pohled na koláček mi nic nepřipomenul, dokud jsem ho neochutnal.“ Spisovatel tady představuje úmyslné vzpomínání jako akt rozumu, ovšem zároveň si jeho románová postava stěžuje, že takové vzpomínky jsou nevyhnutelně nekompletní a nemají v sobě onen esprit minulosti.

Nejstarší a nejjednodušší

Z pěti našich smyslů je čich nejstarší, ale dlouho neprobádaný. Při jeho vývoji si zachoval své spojení s částmi mozku, které spojují různé zápachy s našimi pocity. Závan pachu tedy stačí k oživení vzpomínky, kterou jsme dávno z úmyslného vzpomínání vytlačili a ani jsme ji nemohli považovat za ztracenou, protože v naší vědomé mysli neexistovala. Toto právě charakterizuje čichovou paměť a odlišuje ji tak od ostatních smyslových soustav.

Teprve na počátku druhé poloviny minulého století se přišlo na to, že čich je nejjednodušeji strukturovaným smyslem a přenáší informace jinak než ostatní smysly.

Dlouho se věřilo, že čichová paměť funguje stejně. Podrobně paměť poprvé obecně zkoumal německý psycholog Herman Ebbinghaus, který roku 1885 vydal studii, v níž popsal, jak rychle člověk zapomíná. Jeden ze zakladatelů vědecké a empirické psychologie William James z Harvardu v roce 1890 zjistil, že existuje více typů paměti, a to krátkodobá a dlouhodobá.

Teprve na počátku druhé poloviny minulého století se přišlo na to, že čich je nejjednodušeji strukturovaným smyslem a přenáší informace jinak než ostatní smysly, přičemž částečně zapojuje jiné vrstvy mozku a také reaguje na odlišné podněty. Díky kratší cestě vzruchů také snáze vytváří asociace. Asociace mezi pachy a ostatními vjemy také mají silnější emocionální obsah, což podporuje jejich pevnější ukotvení v paměti.

Co předchází emotivní vzpomínce

Neuroložky Christina Strauch a Denise Manahan-Vaughan z Ruhr-Universität Bochum nedávno uveřejnily závěry ze svého výzkumu zaměřeného na to, která oblast mozku je zodpovědná za ukládání pachů jako dlouhodobé vzpomínky. Využily k tomu mozek krysy a zkoumaly pomocí elektrických impulsů, zda synaptická plasticita, tedy mezineuronové změny, zodpovídají za uložení vzpomínek do paměťových struktur mozku, konkrétně do jeho primární čichové kůry, nazývané piriformní.

O té doposud bylo známo, že ukládá například obrazové vjemy. Zároveň pak chtěly vědět, zda změny vytvořené synaptickou plasticitou vydrží déle než čtyři hodiny, což by znamenalo, že by patřily k dlouhodobé paměti. Doposud jsme věděli, že dlouhodobá paměť je výsledkem činnosti hippokampu, který zpracovává informace z mozkové kůry a z limbického systému a dále je rozesílá do dalších oblastí mozku, přičemž se jich velká část opět vrací. Právě tyto rytmicky opakované vzruchy pomáhají uložit data do dlouhodobé paměti. Pokusy u primární čichové kůry prokázaly, že je schopna posloužit jako sídlo dlouhodobé paměti v případě čichových informací, ovšem k vyvolání je zapotřebí „instrukce“ z jiné části mozku, a to z orbitofrontální kůry. Teprve pak naše vzpomínka dostává komplexní emociální obsah. I s daným kontextem z dětského tábora nebo z půdy u babičky.