Ve třetí části rozhovoru s významnou vědeckou badatelkou Annou Struneckou jsme dospěly k epifýze, díky níž se Duch (Vědomí) může projevovat v našich životech.
Tvrdíte, že mystika a spiritualita má v naší zemi hluboké kořeny, ač se to na první pohled nezdá. Údajně proto je naše území pod stálou vyšší ochranou. Z čeho vycházíte?
Když jsem se začala zajímat o mystiku a spiritualitu, četla jsem i mnohá díla českých mystiků a také měla vzácnou možnost setkat se s českou mystičkou Boženkou Cibulkovou, která nám ve svých promluvách mimo jiné odhalovala fascinující tajemství českého území a duchovního poslání českého národa. Učila nás, že v plánu Božím, v sestavě struktury Země v prostorovém rozložení sil a mocí, z nichž se tvoří existenční dimenze pro bytosti a jevy, je vkreslen jeden projekt absolutní důležitosti. Je lidsky označen, pojmenován a historií nazván Česká země. „Je to centrální zdroj sil absolutních, daných transformací vesmíru… Z prostoru osvobozeného od invazí smrtonosného charakteru nechť je učiněno místo výlučné, v němž lze začít proces transformace vesmírné hmoty do jejích vyšších kategorií jako dimenzí již duchovních.“ To je jenom velice stručná ukázka z velmi rozsáhlého díla.
Čtěte také:
S Annou Struneckou o vědě, jež se snoubí se spiritualitou
S prof. Annou Struneckou o diabetu, autismu a depresích – 2. díl
Uvádí se, že ačkoliv patříme k nejvíce ateistickým národům, velká část lidí věří „v něco vyššího“. V podstatě jde o spiritualitu v jejím moderním pojetí…
Zkušenosti lidí, kteří prožili klinickou smrt, působení léčitelů či modlitby, telepatii, intuici nebo meditaci, současná věda neumí vysvětlit. Před člověkem se objevuje problém sporu mezi jeho vnitřní duševní skutečností a vysvětlením, jež nabízí vědecké poznávání. Čím to asi je, že lidé na začátku třetího tisíciletí tak ochotně a masově akceptují jevy, které materialistická věda a skeptici považují za pavědecké?
Pokud se zmiňujeme o hlubokých kořenech spirituality, můžeme si připomenout třeba poselství J. A. Komenského, a sice že „veškerá proměna světa začíná u jednotlivce transformací vlastního nitra“. Avšak jak by měl člověk transformovat svoje nitro, když učení o duši není součástí učebních osnov ani u vysokoškolského studia?
Často zdůrazňujete význam šišinky mozkové (epifýzy), která je však u dnešního člověka poněkud zakrnělá…
Šišinku jsem si zvolila jako téma, při kterém může i vědec uvažovat o spojení vědy a spirituality. Fyziologie nashromáždila poznatky o funkci šišinky teprve v posledních desetiletích dvacátého století, avšak tuto tkáň znali již antičtí učenci a její funkce byla námětem pojednání mnoha významných osobností. Proč poutala tato tkáň o velikosti rýžového zrnka takovou pozornost lékařů, badatelů a filozofů už od antiky? Většina dávných učenců se domnívala, že šišinka v mozku funguje jako záklopka, která reguluje průtok pneumatu, které přichází z nebes, čili jako propusť myšlenek.
Podle jednoho dávného čínského textu vysvětluje taoistický mistr studentovi důvod koncentrace na bod mezi očima takto: „Lao-c´ ho nazývá bránou do nebe a země, proto se má člověk koncentrovat na toto místo, aby dosáhl uvědomění jednoty. V tomto centru je perla velikosti rýžového zrnka, jež je centrem mezi nebem (makrokosmos) a zemí v lidském těle (mikrokosmos). Nestačí jen vědět, kde leží, aby nám odhalila úžasné esenciální světlo, které je symbolizováno kruhem, jež Konfucius nazval čistá dokonalost. Kniha Proměn ho nazývá nekonečnem, Buddha poznáním a taoisté elixírem nesmrtelnosti nebo duchovním světlem“. LeBaron ve své učebnici endokrinologie z roku 1972 uvádí tento ezoterický text jako první historickou zmínku o žláze velikosti rýžového zrnka neboli epifýze (česky šišince).
Když jsem se ve svých skriptech Integrativní fyziologie (1998) odvážila napsat, že šišinka má význam pro vytváření harmonie mezi fyzickým tělem a kosmem a je to orgán, který člověku umožňuje dosáhnout sjednocení s kosmickým vědomím (stavu, který se ve filozofii jógy nazývá osvícení), napsal jeden významný neurofyziolog v recenzi: „Z vás by měl radost Descartes!“
Objevuje se tu totiž paradox. Filozof a matematik René Descartes (1596–1650), který položil základy moderního vědeckého analytického myšlení a naučil vědce řídit se rozumem, současně publikoval rozsáhlé úvahy o šišince jako sídlu lidské duše a o místě, kde lidská duše nejen poznává a obrazně si představuje, ale též pociťuje. Tyto jeho názory moderní věda do své pokladnice poznání nezahrnuje a odbývá je posměšnými poznámkami. O tom, že ho funkce šišinky mimořádně zajímala, svědčí nejenom krátké pasáže v jeho slavné Rozpravě o metodě a v Meditacích, ale především korespondence s pařížským přítelem Marinem Mersennem a později s princeznou Alžbětou, dcerou Fridricha Falckého – českého zimního krále.
Descartes označil šišinku za orgán, kde se zpracovávají veškeré smyslové informace, Aristotelův sensus communis, což je vlastně mysl, a v důsledku toho je šišinka sídlem duše. Descartes tedy přisoudil šišince důležitou roli ve spojení s veškerými psychickými schopnostmi. Na konci svých Principů filozofie (1644) Descartes napsal: Je třeba vidět, že lidská duše, ačkoliv vyplňuje celé tělo, přece jen má své zvláštní sídlo v mozku, v němž nejen poznává a obrazně si představuje, ale též pociťuje, a to pomocí nervů... Jeho odhodlání spojit duši s jedním místem v těle bylo zcela originální a bezprecedentní. Šišinka ho patrně zaujala jako orgán, který v sobě skrývá klíč k porozumění tomu, jak může člověk poznávat svět. Pod vlivem karteziánsko-newtonovského paradigmatu, jehož byl paradoxně Descartes zakladatelem, se stala teorie duše, která sídlí v šišince, pro přírodní vědy však zcela nepřijatelná.
Vytvořením metodických návodů rozumného myšlení měl Descartes hlavní zásluhu na odloučení rekonstruovaného reálného světa vědy od přirozeného reálného světa člověka. Jeho rozsáhlé úvahy o šišince a o duši však naznačují, že toto nebylo jeho cílem.
Jak jsme na tom dnes?
Nejnovější poznatky vědy přinášejí důkazy o tom, že funkční význam šišinky překračuje všechny naše představy. Již dnes můžeme částečně souhlasit s tím, že šišinka představuje rozhraní mezi makrokosmem a mikrokosmem (člověkem), alespoň pokud se týká biologických rytmů. Na výzkumu tvorby melatoninu v šišince se se svým týmem podílela i významná česká vědkyně a prezidentka Akademie ČR prof. Helena Illnerová. V roce 2017 byla za objevy toho, jak mozek reguluje denní rytmus a jak fungují vnitřní hodiny, udělena třem badatelům Nobelova cena.
Pochopení plného významu tvrzení dávných moudrých učitelů o šišince jakožto slavobráně mezi božským a lidským stále čeká na změny našeho myšlení, na posun našeho současného paradigmatu, založeného také na Descartově odkazu.
Šišince přísluší velmi důležitá funkce v představě mozku, který funguje jako holografický počítač. Každý uživatel internetu ví, že jeho počítač potřebuje wifi, která zajišťuje příjem informací ze světové internetové sítě. V mých představách šišinka funguje jako wifi mezi vesmírným vědomím a tím, co se odehrává v našem mozku a posléze se objevuje na monitoru naší mysli.
Jak snášíte výtky těch, kterým se vaše tvrzení nezamlouvají?
Beru to s úsměvem a s vědomím toho, že pravda jednou zvítězí. Dnes se ke mně hlásí mnoho mých bývalých studentů z Přírodovědecké fakulty UK, kterým jsem podle jejich slov otevřela oči k jinému a rozšířenému vnímání skutečnosti. Mám radost, že semínka našla úrodnou půdu.
Setkávám se však i s kritikou zcela materialistických názorů na škodlivost některých neurotoxinů ve stravě, kosmetice, medicíně a životním prostředí. Nejvíc mi je líto, že daň za to platí naše děti v podobě poruch a nemocí. Proto se v našich publikacích stále snažíme podávat vědecké důkazy. Povinností vědce je být napřed, a tak jsem přesvědčená, že i do medicíny lege artis jednou tyto poznatky proniknou.
Také další vývoj lidské společnosti nám ukáže, zda je tvrdošíjné odmítání univerzální tvůrčí energie jako zdroje života, popírání, a dokonce i zesměšňování lidské duše mnoha představiteli soudobé vědy v souladu s přírodními zákony. Důkazů, které existují, je dnes již nepřeberné množství, leč nalézají je a přijímají pouze lidé vybavení intuicí, bohatou invencí, hlubokým intelektem, osvíceným rozumem, láskou k lidem a svědomím.
foto: Wiki Commons
