Také máte v knihovně Dobu jedovou od profesorky Anny Strunecké a profesora Jiřího Patočky? Takže už víte, že konzervanty a mnohé další chemikálie přispívají ke vzniku nemocí. Snažíte se proto jíst zdravě a ovlivnit alespoň to, co můžete. V našem třídílném rozhovoru s vědkyní, která shromáždila důležité důkazy o tom, co je pro nás vhodné a co ne, se toho dovíte víc.
Kniha Doba jedová, v níž upozorňujete na největší nešvary v našem takzvaném moderním životním stylu, vyšla v roce 2011. Co se od té doby změnilo? Podařilo se již něco alespoň částečně vyřešit, nebo naopak přibyly další výzvy?
S návrhem napsání Doby jedové mě oslovilo nakladatelství Triton, a tak jsem vyzvala svého kolegu toxikologa Jiřího Patočku a společně jsme připravili přehled o tom, jak nám škodí řada věcí, o nichž nás zdravotnická osvěta a reklamy naopak přesvědčují, že jsou užitečné. Knížka se stala bestsellerem, prodalo se více než 50 tisíc výtisků. Proto jsme potom připravili Dobu jedovou 2.
Problémů v našem moderním životním stylu každopádně přetrvává stále hodně a vzhledem k tomu, že neustále přibývají nové látky, které lidé vyrábějí, tak i potíže narůstají. Tím se proto zabýváme v dalších knížkách. Bohužel jsme se dostali do oblastí, kde jdou naše názory tak trochu proti proudu, a tak nyní naše knížky bez cenzury a omezování názorů autorů vydává ALMI.
U mnoha věcí zdůrazňujete princip předběžné opatrnosti, což přirovnáváte k tomu, že když v lese najdeme houbu, kterou neznáme, nesbíráme ji, protože se chováme, jako by nebyla jedlá. V běžném životě to však děláme obráceně. I když neznáme dlouhodobé důsledky nejrůznějších technologií na lidské zdraví, vehementně je používáme. U kterých z nich je podle vás třeba největší opatrnosti?
Hlavním problémem je to, že žádná sebevyspělejší věda ani technologie nemůže studovat vliv tisíců nových látek na lidské zdraví, a to především z toho důvodu, že tyto látky působí v takzvaném koktejlovém efektu. Látka, která by v povoleném množství člověku neškodila, se stává zdraví škodlivou v kombinaci s jinými. Nejsou to jedy jako v románech Agathy Christie a člověk neumře poté, co si osladí kávu aspartamem, sní jídlo ochucené glutamátem, umělými chutěmi a vůněmi nebo obarvené a ošetřené různými konzervanty, ale jejich dlouhodobá konzumace po desítky let může být příčinou vážných civilizačních nemocí. To se týká potravin, kosmetiky, úklidových prostředků, vybavení domácností a předmětů každodenní potřeby.
Je smutné, že mnohé z těchto škodlivých látek se v současné době vyrábí v obrovském množství, a zdá se, že současná civilizace už bez nich nemůže být. Umíte si představit, jakou ekonomickou krizi by vyvolal zákaz aspartamu, který se přidává do 9 000 druhů potravin? Nebo zákaz bisfenolu a ftalátů používaných při výrobě umělých hmot?
Jsem vědkyně, ke spiritualismu a Bohu jsem dospěla postupně, říká Anna Strunecká.
Často jste napadána proto, že ve svém pohledu kloubíte vědu a spiritualitu. Z materialistického hlediska se tyto dvě věci vylučují, ovšem na to, že skutečná věda vede k Bohu (Vědomí, Vyšší inteligenci), poukazovali i mnozí další myslitelé, včetně T. G. Masaryka. Tkví v tomto přístupu právě nové paradigma, o kterém se tak často mluví? Jak vnímat Vědomí a vědu jako dvě strany jedné mince?
Vyrostla jsem jako naprostá ateistka. Víru v Boha jsem považovala za nevědeckou a překonanou poznatky moderní vědy. Mojí profesí je fyziologie živočichů a člověka, k jejímuž studiu mi materialistický přístup plně vyhovoval.
Jenže zájem o léčivé byliny a přírodní terapie mě v roce 1990 přivedl na dvouměsíční seminář v Centru netradiční medicíny v Moskvě, kde jsem se společně s dvaceti léčiteli tehdejšího Sovětského svazu učila pod vedením největší senzibilky a léčitelky Džuny Davitašviliové metody bezkontaktní masáže. Najednou jsem začala vnímat, že existuje jakási neviditelná energie kolem lidského těla, kterou člověk může ovlivňovat svým působením, a tímto způsobem pomáhat při léčení a úpravě různých zdravotních poruch. Celé se to odehrávalo pod patronací Ústředního výboru komunistické strany SSSR a Červeného kříže, protože Džuna léčila i členy vlády. Ani k tomu jsem ještě nepotřebovala Boha.
Potom následovala mezinárodní transpersonální konference v Praze, které se účastnilo na 1500 odborníků, mezi nimi mnozí významní zahraniční vědci, kteří hovořili o jevech, jaké věda dosud neakceptovala. Seznámila jsem se s učením profesora Stanislava Grofa, neurofyziologa Karla Pribrama a kvantového fyzika Davida Bohma. Právě ti vytvořili nové paradigma holistického vědomí a přišli s myšlenkami, že lidský mozek není zdrojem vědomí, ale pouze nástrojem, který přenáší zprávy z „kosmického vědomí“ svými chemickými a elektrickými změnami. Stali se mými přáteli a učiteli. A jako vědkyni vycvičenou potřebou důkazů z experimentů mě začaly přesvědčovat vlastní zkušenosti při bezkontaktní terapii lidí i zvířat. To byl už jenom krok k pochopení mystiky a spirituality, kosmického vědomí, chcete-li Boha. Při svém hledání nového paradigmatu jsem oslovila několik českých vědců a akademiků k sepsání knížky Nepovinné rozjímání, kde se zabýváme i Bohem a anděly.
Pro současného člověka jsem potom napsala knížku Jak změnit svět tady a teď. Je tam například i kapitola nazvaná Může vědec hledat Boha?. Vedle vyjádření světových autorit, jako jsou Ernest Rutherford, Max Planck, astronom Allan Sandage nebo nositel Nobelovy ceny Charles Townes, o tom, že právě vědecká práce je přivedla k poznání Boha, můžu i já konstatovat, že dnes nemusím věřit v Boha, protože vím, že je.
Jak byste vysvětlila pojmy duše a duch?
Podle biblické antropologie byl člověk stvořen jako živá duše, která žije ve světě. V biblickém myšlení duše poznává, raduje se, miluje, je smutná, pláče i nenávidí. V 17. století si věda s církví rozdělily oblasti své působnosti tak, že duši a svět duchovního života, který je řízen božími zákony, si ponechala ve své působnosti církev, zatímco vědci dostali svobodu zabývat se světem hmoty. Novodobá věda dospěla k závěrům, že to, co lidé po dlouhou dobu svého vývoje považovali za projevy duše, je výslednicí chování velkého souboru neuronů. Tento proces byl nezbytný v průběhu vývoje naší civilizace k překonání mnohých středověkých pověr a různých náboženských dogmat.
Pojem duše ve spirituálním slova smyslu byl z přírodních věd, neurověd a biomedicíny vyřazen. Je proto pochopitelné, že mnozí představitelé psychiatrie používají v současné době slovo duše jako pouhou metaforu. Na druhé straně z pohledu filozofa patří víra v nesmrtelnou duši k základům evropské civilizace.
Jestliže se tedy pokusíme hledat společné závěry mnoha duchovních badatelů i teologů, zjistíme, že všichni považují duši za mentální a citové jsoucno pro uplatnění jedince a individuality. V průběhu lidského života funguje duše prostřednictvím těla.
Zatímco duše odráží relativní povahu a individualitu každého člověka, Duch (Vědomí) představuje absolutní přirozenost člověka. Nejlépe nás k tomuto pochopení přivede představa Ducha jako oceánu. Na povrchu oceánu jsou vlny, avšak každá z nich je součástí oceánu. Všichni se pohybujeme světem a myslíme si, že jsme oddělení jedinci. Ve své podstatě jsme však všichni součástí jednoho celku, součástí univerzálního Ducha.
Naše materialistická výchova nás učí, že naše těla jsou oddělená, zatímco duchovní učitelé nám říkají, že jsme jako vlny, které zapomněly, že jsou součástí oceánu Ducha. Jestliže je tedy základem naší bytosti Duch, který má vlastnosti kosmického energetického pole – zdroje moudrosti, poznání, lásky a soucítění, co nám brání v tom, abychom byli ztělesněním své pravé přirozenosti? Pouze to, že jsme zvyklí považovat se za oddělenou individualitu a jsme připoutáni k představě svého ega.
Naše společnost a naše výchova je založena na pěstování ega, našich přání, pocitů, myšlenek a našich činů. Proto říkáme, že duchovně pokročilí lidé se zpravidla pokoušejí svoji duši postupně uvádět do harmonického vztahu s Duchem. Zkušenosti a prožitky každodenního života jsou vždy důležitou školou našeho duchovního vývoje.
foto: archiv Anny Strunecké
