Lidé trpící misofonií (nenávistí ke specifickým zvukům) zažívají mnohokrát za den malé peklo. Jelikož v nich různé akustické projevy spouští takzvanou flight or fight reakci (uteč, nebo bojuj) provázenou výlevem adrenalinu a kortizonu, pociťují obsedantní chuť nechat se vystřelit na Měsíc či zabít pomyslného nepřítele pokaždé, když zaslechnou pro ně nepříjemný zvuk. A nemusí být jen obligátní škrábání vidličkou po porcelánu nebo tření dvou polystyrenových desek o sebe - k nepříčetnosti může někoho přivádět také znělka rádia Impuls nebo hlasité rozmělňování potravy v ústech.
Reklama
V tomto stavu se však zároveň skrývá malé požehnání, konstatuje studie Northwestern University. Spočívá v nejvíce viditelné nevýhodě, jíž je neschopnost se na cokoli soustředit. Tu mají lidé s misofonií společnou s kreativními génii, jejichž senzorické brány (neurologický proces umožňující odfiltrovat nepodstatné podněty) jsou rovněž děravé.
Misofonie = nenávist ke specifickým zvukům. Prostě máte chuť někoho zabít, když uslyšíte nepříjemný zvuk - a nemusí to být jen obligátní škrábání vidličkou po porcelánu, ale třeba obyčejné mlaskání.
Pro tvořivý proces je takový stav výhodný, neboť podporuje takzvané divergentní (rozbíhavé) myšlení na úkor konvergentního. Divergentní myšlení vede k hledání originálních řešení a nachází uplatnění například při brainstormingu, rešerších, psaní deníku, řešení úloh, ale též při umělecké tvorbě a během volného asociativního psaní.
Je ovšem třeba zdůraznit, že samotné rozbíhavé myšlení je bez současně působícího sbíhavého (omezování nápadů na úzkou množinu a hledání jediného „logického“ vyústění) celkem bez užitku, neboť z nápadů samotných a ničeho dalšího (ex nihilo) dokázal naposledy cosi smysluplného vykouzlit snad jen starozákonní Stvořitel.
foto: Shutterstock, zdroj: HuffingtonPost
