V našem těle probíhají pochody, které nám mohou pomoci ke zvládnutí nejrůznějších situací a prožitků. Není to tedy jenom o tom, že tělo dýchá, tráví a můžeme se díky němu hýbat, ale neustále také reaguje na to, co prožíváme a co se děje s naší psychikou, resp. duší.
Nedávno mi jedna kamarádka v mailu přesně popsala, co se stalo poté, když jeden večer strávila ve společnosti jiné své kamarádky a společně celý večer řešily partnerské vztahy. Vypila dvě sklenky vína a druhý den, zcela neadekvátně vzhledem k množství požitého alkoholu, prý prozvracela. Svěřila se mi, že pak z ní šla už jen hořkost, a šlo jí hodně. Dodala, že si myslela, že umře. Další den jí naštěstí bylo o dost lépe a přišlo jí, že řadu těch smutných věcí, které onoho večera řešila, se zvracením jako by pustila. Prostě z ní odešly.
Naše břicho je centrum intuice, kreativity a emocí, a proto nám břišní „mozek“ leckdy napovídá lépe než tolik uznávaný rozum.
Vzpomněla jsem si přitom na svoji vlastní příhodu kdysi před lety, když jsem se v období kolem rozvodu odhodlala k tzv. regresivní terapii. Jak asi víte, jde o postup, při němž se z podvědomí uvolňují určité záznamy z dávno zasunutých prožitků v tomto, ale i v jiných vtěleních (inkarnacích), k nimž v běžném denním režimu přístup nemáme. Některé z obrazů mohou v mysli vyvstávat také na základě fantazie, ale i tak mají svůj význam, neboť jsou jakousi symbolickou řečí. Tehdy se ukázaly obrazy, z nichž některé byly povzbudivé více a jiné méně, nicméně vím přesně, že se mi pak ještě mnoho dalších hodin chtělo zvracet. Nakonec k tomu nedošlo, ale to vlastně až tak důležité není. Důležité bylo, že se něco uvolnilo, a to stačilo.
Břicho jako druhý mozek
Všechny tyto zážitky jsou důkazem již potvrzeného faktu, že naše břicho je jakýmsi druhým mozkem, v němž se ukládají prožité stresy, úzkosti a napětí. Uvádí se, že v břiše máme více než 75 tisíc nervových zakončení, což je stejný počet, kolik jich má ve své hlavě kočka. Dá se tedy říci, že v břiše máme jakousi chytrou kočku, která o nás ví i to, co sami vědět odmítáme, resp. na vědomé úrovni si to nechceme připustit.
Naše břicho je zkrátka centrum intuice, kreativity a emocí, a proto nám břišní „mozek“ leckdy napovídá lépe než tolik uznávaný rozum. Když proto nastane situace, z které nám je na zvracení, nebo se z ní můžeme po…, je dobré to poslechnout, nepřehlušovat své pocity hlavou a neznásilňovat se. Tělo má totiž svoji vlastní inteligenci, které se vyplatí důvěřovat. Proto je lepší nechat emoce projít, aby se v našem těle neuložily a posléze nám nezpůsobily například blokády ve svalech a bolesti v zádech. Právě záda totiž bývají velkým skladištěm našich zasutých emocí. Proto je neberme na lehkou váhu.
Reklama
Z tohoto pohledu je tedy zvracení vždy k užitku, ať už k němu dochází po dietním přešlapu, anebo se proces odstartuje na základě odblokování jakéhosi traumatu. Proto se v některých kulturách dokonce vyvolává záměrně a používají se na to nejrůznější prostředky. Jemnější očistu představuje průjem a také v tomto případě může jít jak o očistu tělesnou, tak i duševní. Zvracení to však bere víc z gruntu. Pokud se mu chceme vyhnout, dávejme průchod svým emocím průběžně. Nechávejme je odplavit pláčem, nebo je vykřičme (ne na někoho, ale třeba v lese), skvěle odejdou i při sportu, štípání dřeva a podobně. Jakmile je totiž odsuneme a dovolíme, aby se uložily v našem těle a podvědomí, ztrácíme nad nimi jakoukoliv kontrolu.
foto: Profimedia
