Petr Vyroubal: Nikoli při narození, rovni jsme si až na záchodovém prkně

Již za mých studentských let se mi ve fázích zvýšené imaginace vybavovala situace, kdy tehdejší vládce socialistického Československa, generální tajemník komunistické strany Gustáv Husák, sedí na záchodové míse. Moje představivost hraničila s jistotou, že čas od času si na tu záchodovou mísu na Pražském hradě prostě sedal a musel „konat své lidské potřeby“. Jako mladíkovi studujícímu právnickou fakultu mně tato situace symbolizovala princip rovnosti mezi lidmi.

I když si soudruh Husák mohl sedat na pozlacenou mísu (zatímco já a ostatní jsme si sedali na nějaké obyčejné „prkno z plastu“, které ještě k tomu bylo občas studené), stejně se musel, jako milióny dalších lidí v Československu a jinde na světě, při zanechání své ekologické stopy snížit ve své důstojnosti k tomu, že na to prkno usedl a konal. Jinak to prostě nešlo. A v tomto pohybu a poté v pozici sedícího na prkně jsme si všichni rovni – funkcionář, dělník nebo pracující inteligent. Dnes je to stejné, rovnost na záchodovém prkně, „babiš nebabiš“.

Obecně řečeno slovo rovnost značí, že něco je rovné. Nu, co můžeme v praktickém životě vlastně označit za rovné? První, co mě napadne, je deska pracovního stolu, kde píši tento pamflet. Je rovná. Totiž není zakřivená ani ohnutá, ani hrbolatá. Truhlář ji pěkně a rovně seřízl, protože odnepaměti se stoly zpracovávají jako rovné desky (tedy v horizontální úrovni). Z hlediska geometrických paradigmat vnímám tedy takovou dřevěnou desku jako rovnou, tedy opakem je něco zakřiveného. I v tomto obecném slova smyslu si vystačí pojem rovnosti sám se sebou, tedy nepotřebuje párové srovnání. Prostě něco je rovné „an sich“ (kantovsky řečeno, abych do toho vnesl trochu filosofické vůně).

Rovnost jako „stejnost“

Intuitivně však cítíme (pozor: ještě nejsme na záchodové míse), že v jiných životních situacích si pojem rovnosti žádá jakési srovnání, další prvek, který teprve umožní vystihnout podstatu rovnosti. V tom nejširším slova smyslu se nám nabízí příbuzné slovo „stejnost“ jako synonymum. Když se však řekne, že něco je stejné, tak se logicky ptáme: „Stejné“ jako „co“? Zde již tedy potřebujeme jakési zrcadlení, vědomost či zkušenost, že něco „srovnáváme“ či „porovnáváme“ s něčím. Například: tento strom je stejný jako jiný strom jinde. Tato hračka je stejná (identická) jako vedle stojící hračka, protože obě hračky jsou zcela identické panenky, totiž barbíny s blonďatými vlásky a modrýma očkama.

Pro rovnost jsme začali používat různá adjektiva, protože jsme si začali uvědomovat, že není prostě rovnost jako rovnost v různých životních situacích.

V matematice se rovností rozumí vztah mezi čísly, tzv. jakési rovnítko =. Ve společenských vědách, zejména v politologii, se rovností rozumí politický ideál proklamující stejné podmínky, stejná práva, stejný podíl na rozdělování hodnot apod. pro všechny obyvatele.

Přejděme nyní ze zóny matematiky a její logiky do sociálního prostoru, tj. do prostoru, kde se pohybují lidé a vytvářejí se mezi nimi určité vztahy. Takže se budeme bavit o jedněch z mnoha forem rozmanitých vztahů mezi lidmi a tím je rovnost či nerovnost lidí.

Rovnost si vymysleli lidé. A vymysleli si ji zejména pro hodnocení a pro porovnání vzájemných vztahů, tedy vztahů sociálních. Vzájemné vztahy lidí jsou naplněny obsahem velkých rozměrů, jedním z nich je i identifikace, zda jeden člověk je v rovném postavení k druhému, resp. neurčité množině dalších lidí. Ale v rovném postavení z hlediska čeho? A toto hledisko, resp. hlediska, jsou různorodá. Abychom však mluvili o rovnosti mezi lidmi, musíme vždy vědět, z jakého hlediska na to nazíráme.

Jarda = Lojza

Dá se říci, že lidé jsou si rovni? Zdá se mi, že takto jednoduše to nedává moc smyslu. Obsahově je to prázdné. Je třeba k tomu připojit nějaké hledisko nazírání. Ano, rovni z hlediska čeho? Nu, říká se, že v obecné rovině jsou si lidé rovni ve svém lidství. To je asi to nejzákladnější východisko pro vytvoření rovnítka mezi lidmi, které je navíc založeno ve fundamentu tzv. lidských práv. Prostě když už se někdo narodí jako člověk (biologicky a fyziognomicky je to člověk a není to ryba, kachna nebo slon), tak tímto faktem (eo ipso) získává postavení stejné/rovné jako jiný člověk. V tomto ohledu je tedy mezi nimi rovnítko.

Asi se rodíme rovni v lidství, ale nerovni se rodíme, když se na to díváme prizmatem individuálního sociálního zasazení každého z nás v momentu narození.

Jardo, Ty jsi člověk, já – Lojza – jsem se narodil také jako člověk, takže jsme si rovni a ti ostatní (ryba, kachna nebo slon) už takové postavení nemají. Tento náhled však není v naší „civilizaci“ úplně jednoznačně přijímaný. Není to zase tak dávno, co se naši předkové – taky lidi – jen s obtížemi vymanili z pout řádu otrokářského, kdy jeden člověk měl postavení otroka a druhý postavení otrokáře. Mezi nimi rovnost v lidství vskutku neexistovala.

Co to však znamená rovnost v lidství? Asi nejen to, že si navzájem přiznáváme stejný biologický statut v přírodě, ale navíc si přiznáváme i více respektu či důstojnosti navzájem, než ve vztahu k jiným živočichům. Sice se navzájem stále zabíjíme (např. války), tedy moc se takto nerespektujeme, ale v jakési teoretické rovině si tu rovnost alespoň přiznáváme. Je to vidět alespoň na tom, že když člověk zabije kachnu, tak se tak moc nestane. Možná, že za to ještě dostane zaplaceno, když takovou kachnu prodá s cílem, aby se stala dobře křupavou kachničkou pro útroby jiného člověka. Ale když člověk bací a usmrtí jiného člověka, už jsme dospěli civilizačně tak daleko, že ve většině případů ho stíhá spíše negativní následek, sankce v podobě trestu.

Rodná nerovnost

Nu počkej, člověče. Není to ale úplně jinak? Vytanul mi totiž najednou známý citát – latinská moudrost, která zní: Impares nascimur, pares morimur – nerovni se rodíme, rovni umíráme. Tak jak to vlastně je? Rodíme se rovni, nebo se rovni nerodíme? Přemýšlím, šrotuji a … docházím k závěru, se kterým si dovoluji z této šlamastiky vybruslit. Asi se rodíme rovni v lidství, ale nerovni se rodíme, když se na to díváme prizmatem individuálního sociálního zasazení každého z nás v momentu narození.

Mohu se prostě narodit jako dítě-člověk v nějaké chudobné rodině v zapadlém koutu Afriky, nebo jako dítě-člověk s pověstnou zlatou (nebo stříbrnou?) lžičkou v ústech na zámku kdesi ve střední Evropě nebo v Buckinghamském paláci v Londýně. Prostě tak to je a v tomto smyslu se rodíme nerovni. To však trochu stojí proti Ježíšovu výroku, který rovnost určitě vnímal jako rovnost vznikající již narozením člověka: „Všichni jsou si rovni… poslední budou prvními.“

Bůh, nebo zákon

Pro rovnost jsme začali používat různá adjektiva, protože jsme si začali uvědomovat, že není prostě rovnost jako rovnost v různých životních situacích. Tak například mluvíme o rovnosti formální nebo faktické, rovnosti před něčím či někým (před zákonem, státem, Bohem), rovnosti výsledku či příležitostí a tak podobně.

Rovnost před někým či něčím. Proč to takto nazýváme? Jaký to má smysl? Proč přímo nemluvíme o rovnosti mezi sebou? Mám za to, že rovnost mezi sebou (teď mám na mysli mezi lidmi) vyžaduje element, který stojí vně samotného vztahu mezi lidmi a působí jako určitá autorita, která stanoví, co je rovné mezi lidmi a co už nikoliv. Říká se, že touto autoritou/regulátorem je Bůh (rovnost lidí před Bohem), nebo zákon (rovnost lidí před zákonem).

A já si dovoluji kacířsky a na závěr dodat: Troufám si říci, že touto autoritou či regulátorem je i záchodové prkno. Všichni se před ním musíme sklánět. Všichni jsme si před ním nakonec rovni, když na něm sedíme. A to v důstojnosti či případně nedůstojnosti našeho lidství, podle míry svého lidského pokrytectví a stydlivosti.