Většina z nás má o sobě romantickou představu, že bychom v těžké chvíli udělali správnou věc. Že bychom se třeba v případě policejního výslechu nenechali zlomit a neudali s vidinou vlastní svobody své blízké. Že bychom se zastali slabších, když bychom věděli, že je jim ubližováno. Že bychom dokázali říct ne, kdyby po nás někdo chtěl něco nemorálního... Je lákavé si myslet, že máme v sobě nějaký „morální kompas“, který řídí naše činy a který nepodlehne ani pod tlakem. Realita je ale jiná.
Většina z nás si totiž vede velmi špatně, když se má postavit autoritám. A existuje i vysvětlení, proč to tak je. Emilie Casparová, sociální neurovědkyně z nizozemského Insitutu pro neurovědu, vyzvala dobrovolníky, aby jeden druhému dávali elektrošoky. Účastník experimentu, který takto „probil“ druhého, dostal vždy přibližně 5 pencí. Každý z nich měl možnost uštědřit kolegům celkem 60 elektrošoků. Většina z účastníků to vyzkoušela asi jen 30krát. Pouze 5–10 % dobrovolníků se rozhodlo, že nevyužijí ani jeden z 60 pokusů.
Výzkumnice tímto způsobem otestovala 450 dobrovolníků, z nichž pouze 3 odmítli splnit její příkaz.
Poté, co si ale Casparová stoupla hned vedle účastníků a nařídila jim dát druhému šok, i ti, kteří to předtím udělat odmítli, tlačítko s elektřinou stiskli. Jak ukázaly EEG scany, které vědkyně při experimentu používala, začala se také měnit jejich mozková aktivita. Výsledky ukázaly, že mozek daného respondenta byl méně schopný vzít v úvahu důsledky jeho činů. V hlavách většiny z nich začal mizet jakýkoli pocit odpovědnosti. Výzkumnice tímto způsobem otestovala 450 dobrovolníků, z nichž pouze 3 odmítli splnit její příkaz. Čím se tito od ostatních liší?
Odpověď na otázku nám může dát další studie, která byla provedená na pacientech s poškozeným mozkem. Lidé, kteří mají poruchu v prefrontálním kortexu, v porovnání se zdravými jedinci více tíhnou k tomu, aby poslouchali rozkazy. Kdyby tyto pacienty někdo navedl k trestnému činu, je velká pravděpodobnost, že bez odporu uposlechnou.
Myslet kriticky
Co je tedy tak speciální na této části mozku, že nám brání postavit se autoritám? Existuje teorie (tzv. Spinozan model), podle níž je mozek schopen pochopit novou myšlenku či koncept jen tehdy, pokud jí bezmezně, třeba jen na zlomek vteřiny, věří. „Proces porozumění je proces víry. Jde úplně o to samé,“ tvrdí psycholog Eric Asp z Hamline University v Minnesotě. Teprve po tomto zlomku vteřiny může člověk začít o nové informaci pochybovat, nebo ji dokonce odmítnout. Informace se v myšlenkách vrátí jakoby zpátky a může být i vyvrácena.
U pacientů s poškozeným prefrontálním kortexem to ale takhle nefunguje, nedochází u nich k té druhé fázi, ve které se zamýšlí nad pravdivostí tvrzení. Místo toho rovnou slepě rozkaz splní. Prefrontální kortex je ale plastický a má velmi dobrou schopnost se změnit, zejména skrze kvalitní vzdělání. To dokáže zlepšit naši schopnost kriticky myslet.
Jako příklad lze uvést válečné zločiny, kdy vojáci plní rozkazy nadřízených, aniž by si uvědomili, že to, co dělají, je špatné.
Existuje ale ještě jeden faktor, který při uposlechnutí rozkazu přichází do hry. Když nám autoritativní postava přikáže něco udělat, obvykle to uděláme, protože věříme, že k tomu ona autorita musí mít nějaký dobrý důvod. To může být i nebezpečné, pokud se dostaneme do bodu, kdy lidé slepě následují příkazy jen kvůli pocitu, že dělají něco smysluplného. Jako příklad lze uvést válečné zločiny, kdy vojáci plní rozkazy nadřízených, aniž by si uvědomili, že to, co dělají, je špatné.
Naučit se zpochybňovat, odporovat a říkat ne, je neskutečně těžké, zvlášť když jsme to celý život nebyli zvyklí dělat. Možné to ale je. Je však důležité tomu uvěřit. A používat onu zpětnou vazbu mozku, která se dá nazvat kritickým myšlením.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: BBC
