Chůze je pro člověka nejpřirozenější pohyb. Způsobu a rychlosti chůze si všimneme zpravidla až ve chvíli, kdy zjistíme, že jdeme diametrálně jinak, než jsme normálně zvyklí.
Reklama
Asi nikoho nepřekvapí, že když někam jdeme s malými dětmi, musíme jít trochu pomaleji, jinak by za námi vlály jak fáborek ve větru. Ovšem někdy je to opravdu extrém. Když se chci například vydat se svým dvouletým synem do asi tři sta metrů vzdálené večerky pro kilo brambor, je to výlet málem na celé odpoledne. Ani ne tak proto, že mrňous chodí pomalu. Příčinou je spíše to, že se každých pět metrů zastaví, zkoumá chodník nebo pozoruje, který kamínek by ze země sebral, případně ukazuje na věci (typicky třeba auta), které ho zaujmou. Ne vždy se ale můžeme „courat“. V takovém případě je lepší dítě naložit do kočáru a jít svým tempem.
V provozu jinak než v laboratoři
Dvojice amerických vědkyň ze seattleské Pacifické univerzity v polovině září publikovala poměrně rozsáhlou studii lidské chůze. Mimo jiné zjišťovaly, jak a čím je tento pohyb ovlivňován. Ukázalo se například, že chodíme jinak, když někam putujeme sami, nebo když vyrazíme ve skupině. Skupina má tendenci se zdržovat, je to zkrátka podobné, jako když jde vedle sebe dospělý člověk a dítě.
Kočárek chůzi s malým dítětem značně urychlí - no ale zase si nevychutnáte ty roztomilé výkřiky: „Jé, kamínek! Jé, auto!“
Výzkumy chůze probíhaly už dříve, většinou se ale zaměřovaly na biomechanickou stránku tohoto pohybu. Šlo hlavně o to zjistit, jak lidé svůj styl chůze „ladí“ tak, aby pro ně byla co nejvíce efektivní. A laboratorní výzkumy skutečně potvrdily, že máme tendenci chodit tak, aby nás to stálo co nejméně energie. Nijak zvlášť sofistikovaný nebo neočekávatelný závěr, že? Každý člověk má ale onu efektivitu nastavenou mírně odlišně.
Máme tendenci chodit tak, aby nás to stálo co nejmíň energie – ovšem do ideálního stylu to má většinou hodně daleko.
Jestliže se zaměříme na běžnou chůzi, výsledky se od těch laboratorních výrazně liší. Obecným zjištěním je to, že lidé se od ideálního stylu velmi vzdalují a vesměs chodí neefektivně. Výrazný vliv na to má terén, kterým se pohybujeme. Nikoli v tom smyslu, zda stoupáme nebo klesáme, ale zda jdeme přelidněným prostorem, jak často přecházíme silnici nebo kolik na své cestě potkáme přechodů osazených semafory.
Seattle vs. Mukono
Když jde muž se ženou na romantickou procházku, většinou se ženě přizpůsobí (logicky). Jestliže však spolu někam jdou dva či více mužů, rychlost jejich chůze se spíše zvyšuje. Vědkyně ze seattleské Pacific University se ale pustily ještě dál. Chtěly zjistit, jak chůzi ovlivňuje sociální, ekonomické a kulturní prostředí.
Chlapec na procházce s dívkou automaticky přizpůsobuje rychlost svého kroku tomu jejímu. No dobrá, ale jak do toho zapadá ten pes?
Rozhodly se proto zkoumat ji ve dvou naprosto odlišných lokalitách, které si kontrastují snad ve všech myslitelných ohledech. Tou první byl samotný Seattle, druhou pak Mukono, město v centrální části africké Ugandy. V obou městech si výzkumnice vytipovaly chodci frekventovaná místa, která se nacházela v blízkosti větších nákupních center, kde lidé chodí z obchodu do obchodu nebo navštěvují jiná místa zájmu. Důležité také bylo, aby se trasy v obou porovnávaných místech co nejvíce shodovaly ve svém profilu a charakteru.
V Ugandě se chodci pohybují znatelně rychleji než v Seattlu, ale ve skupině zpomalují.
Pak už zbývalo jen vyndat stopky a měřit dobu, za jakou lidé projdou předem určeným úsekem. Vědkyně takto v každém z míst změřily na 1700 lidí, a to tak, aby neměli nejmenší tušení, že jsou předmětem nějakého výzkumu. U každého člověka pak vědkyně provedly identifikaci ve smyslu pohlaví, přibližného věku, zda se procházeli sami, nebo v doprovodu druhé dospělé osoby nebo dítěte, zda nesli tašku, batoh či jiný náklad a podobně. Z výzkumu byli pak vyloučeni také kondiční chodci.
Američtí muži ve skupině zrychlují
A výsledky? Samostatně chodící lidé v Ugandě se pohybovali v průměru o 11 procent rychleji než chodci v Seattlu. Ovšem jakmile došlo na pohyb ve skupině, Uganďané výrazně zpomalili. Dokonce nezáleželo ani na pohlaví. Zpomalení bylo patrné jak u mužských, tak u ženských skupin. Když měl dospělý Uganďan dětský doprovod, tempo jeho chůze bylo průměrně o 16 procent pomalejší než v případě obyvatel Seattlu. Dokonce ani nezáleželo na tom, zda dospělák dítě nesl, vedl za ruku nebo šel zkrátka jen vedle něho.
Čím více při chůzi spěcháme, tím méně se můžeme socializovat.
Naproti tomu v Seattlu došlo ke znatelnému zrychlení, pokud se pěší pohybovali ve skupině. Když se přidaly děti, obyvatelé Seattlu zrychlili zhruba o dvacet procent v porovnání s chůzí samostatného dospělého člověka.
Podvědomá soutěživost
Je ale nutné zdůraznit, že vědkyně se se zkoumanými lidmi nebavily. Cara Wall-Schefflerová, profesorka seattleské Pacifické univerzity přesto formulovala několik hypotéz, které by odlišné způsoby chůze mohly vysvětlovat. „Je pravděpodobné, že lidé v Ugandě využívají chůzi ve skupině k domu, aby se socializovali,“ uvedla Schefflerová pro list New York Times. V USA lidé s dětmi chodí rychleji prý proto, že mají jasný cíl (například vedou dítě do školy), a tak se nemohou zdržovat.
Když jde více amerických mužů spolu, má každý tendenci skupinku vést – proto přirozeně zrychluje.
Zajímavé je možné vysvětlení toho, proč se skupinky amerických mužů pohybují rychleji. „U Američanů se může podvědomě projevit jakási soutěživost. Jestliže jde víc mužů spolu, každý má tendenci skupinku tak trochu vést, a proto zrychluje. Výsledek je, že celá skupina jde rychle,“ vysvětlila Schefflerová. U Uganďanů taková motivace prý patrná není.
Seattleské vědkyně hodlají ve svém výzkumu pokračovat. Tentokrát svá pozorování chtějí obohatit také o rozhovory, z nichž by bylo možné zjistit, co přesně vede lidské kroky takovým či onakým způsobem.
foto: Shutterstock
