Kdo by nechtěl být úspěšný. Jenže úspěch a peníze nerostou na stromě, zpravidla za nimi stojí tvrdá dřina. Někteří úspěšní lidé ale mají podivné zvyky a pro jejich byznys to může znamenat poměrně velké nebezpečí.
Ranní ptáčata Klaus a Babiš
Říká se, že Václav Klaus vstává ve čtyři hodiny ráno, aby stihl veškerou agendu, kterou má naplánovanou. A prý bylo úplně jedno, zda právě vykonával funkci předsedy vlády, poslanecké sněmovny nebo prezidenta republiky. Současný premiér Andrej Babiš má prý denní režim podobný. Ačkoli se oba zmínění pánové hlásí k poněkud odlišným idejím, několik věcí je spojuje: úspěch, vliv a bohatství.
Reklama
Klaus ani Babiš nejsou jediní mocní, kteří mají divné zvyky, jako je vstávání ještě před rozedněním. Portál časopisu The Economist uvádí v této souvislosti šéfa Applu Tima Cooka, který si dává budíček ještě o patnáct minut dříve než český premiér a exprezident. Ve čtyři totiž už prý vyřizuje služební e-maily a možná od některých svých zaměstnanců očekává totéž. Vysoce efektivní lidé občas taková očekávání mají. Když mohou tak brzy začít pracovat oni, proč ne jejich podřízení?
Líný Bezos
Naštěstí ale mezi světovými miliardáři najdeme i takové, kteří svými zvyky spíše vytvářejí dojem, že jsou trochu odtrženi od reality nebo přinejmenším mohou své zaměstnance provokovat. Není jím nikdo menší než nejbohatší muž planety Jeff Bezos. Zakladatel a majitel Amazonu se nedávno na jedné konferenci totiž svěřil, že se po ránu rád poflakuje, čte noviny, pije kávu a snídá se svými dětmi. Své první schůzky si plánuje až na desátou hodinu dopoledne. Zní to velice uvolněně. Škoda, že lidé pracující v Amazonu, zejména ti ve skladech, takovou možnost nemají. Přesněji řečeno mohou si vybrat jen mezi tím, zda budou pracovat od 7 do 17.30 nebo od 17.45 do 4.15. Ani jedna z variant jim ale nedává možnost snídat se svým potomstvem. Třeba to částečně vykompenzuje zvýšení minimální mzdy na patnáct dolarů na hodinu, k němuž se Amazon odhodlal v úterý.
Jeff Bezos
Jeff Bezos by si asi nerozuměl s Richardem Bransonem, zakladatelem společnosti Virgin Group, která podniká v letecké dopravě, cestování, zábavním průmyslu, ale také finančních službách, zdravotnictví, médiích nebo telekomunikaci. Branson totiž také patří k lidem, kteří si přivstanou. Navíc ho podle jeho vlastních slov „iritují lidé, kteří dlouho spí, vstávají pozdě a přicházejí pozdě do práce“. To ale miliardář neměl dělat. Jeho výroky mu okamžitě vpálili naštvaní cestující na sociálních sítích, kteří se přepravují Bransonovými vlaky. Prý by chtěli být v práci včas, ale ne vždy se jim to daří, když skoro každý pátý vlak společnosti Virgin měl za posledních dvanáct měsíců zpoždění.
Manažer si může dovolit chodit ráno do posilovny, ale zase mu každou chvilku může během benčpresu pípnout sms nebo e-mail.
Boháči mezi sebou také soutěží v tom, jak moc sportují. Obzvláště po ránu. Opět jde o zvyk, který si jen těžko mohou dovolit tvrdě pracující rodiče s malými dětmi, jež si nemohou dovolit třeba hlídání, aby se také věnovali nějaké té fyzické aktivitě. Obyčejný manažer už na to možná po finanční stránce má, ale zase nemá dostatečně vysoké postavení na to, aby mohl cvičit nerušeně. Tedy bez toho, aby mu při každém ulehnutí na benčpressovou lavičku nepípla v mobilu doručená sms zpráva či e-mail.
Virtuální realita boháčů
Jenže cesta k úspěchu nevede vždy přes pouhé kopírování toho, co dělají bohatí lidé. Kdyby platila přímá úměra mezi intenzitou práce a příjmem, pracovníci na mnoha špatně placených pozicích by se museli topit v penězích. Někdejší americký prezident Ronald Reagan se stal prezidentem i přesto, že občas dal k dobru svůj oblíbený bonmot: „Slyšel jsem, že tvrdá práce ještě nikoho nezabila. Proč to ale pokoušet?“
Bossové však někdy kolem sebe rádi vytvářejí virtuální realitu. Málokterý přizná, že se v pátek večer cpe pizzou při sledování Her o trůny. Namísto toho budou raději tvrdit, že meditují a čtou inspirativní knihy plné příběhů o tom, jak se stát úspěšným. Mnoho profilů byznysmenů na sociálních sítích připomíná spíše prototyp středověkého lidumila, který sbírá pozitivní body, jež se mu jednou budou hodit při posuzování jeho nároku na kanonizaci.
Jedna mikina Steva Jobse
Některé miliardářské zvyky ale bývají zcela neškodné. Například když o sobě Steve Jobs tvrdil, že rád chodí každý den ve stejném oblečení. Tutéž outfitovou politiku vyznává také zakladatel Facebooku Mark Zuckerberg. Jediný, komu mohou takové výstřednosti uškodit, jsou spíše oni sami či jejich společnosti.
Nosit jedno tričko nikomu neuškodí, nechuť inovovat dokáže zruinovat byznys.
Vezměme si například Henryho Forda. Ten se svým vozem Model T slavil obrovský úspěch. Když ale Téčko zastaralo, přílišný Fordův konzervatismus bránil v tom, aby Model T nahradili něčím novým. Nakonec ho začali válcovat konkurenti, kteří zákazníkům dovolovali kupovat jejich vozy na splátky.
Nebezpečné koníčky a nekonečné charisma
Velkým společnostem jsou také nebezpeční manažeři, kteří mají zvláštní koníčky. Tak například Jimmy Cayne, šéf investiční banky Bear Stearns, si klidně zmizel uprostřed probíhající finanční krize v roce 2008. Banka nakonec padla, ačkoli možná mohla být zachráněna. Jenže to by Cayne nesměl být několik dní zcela nedostupný, když hrál v Nashvillu bridge.
Když chcete zachraňovat banky, na bridgeovém turnaji se to dělá dost špatně.
Ve světě velkého byznysu se pohybují také lidé, jejichž chování se stalo do jisté míry módou. Mají charisma, které dokážou efektivně využít k přesvědčení investorů, že právě jejich podnikatelský plán je životaschopný a hodný poskytnutí nemalého objemu peněz.
Elon Musk
Takovým příkladem může být Elon Musk a jeho automobilka Tesla. Cena jejích akcií se vyvíjí jako na houpačce. Své nejvyšší úrovně dosáhly loni v červnu, když překonaly hranici 380 dolarů za akcii. Dnes jsou o 120 dolarů (tedy o více než třetinu) slabší a dosahují přibližně stejné hodnoty jako v červenci 2015.
Musk však zatím vždy dokázal důvěru investorů získat. A to tím, že jim představil další nový megalomanský projekt. Zatím mu to funguje. Jenže už nějaký čas se hovoří o tom, že hospodářská krize je za dveřmi. Pak se teprve ukáže, kdo stojí na pilířích jako ze železa a kdo na hliněných nohou.
foto: Profimedia
