Křesťanský svět vzpomíná začátkem listopadu na své zemřelé. Někde je Památka zesnulých či lidově Dušičky ve znamení tichého rozjímání, jinde – třeba v Mexiku – jsou oslavy Día de los Muertos veselé a spojené s jídlem, hudbou a popíjením.
Reklama
Vzpomínka na všechny věrné zesnulé (z latinského In commemoratione omnium fidelium defunctorum) není ale ani v křesťanském světě všude stejně pojímána, například anglikánská církev toto připomínání oficiálně zrušila a o to víc se anglosaský svět upnul na Halloween. Jsou však hřbitovy, kde sice leží mrtví, zato je tu tolik živých příběhů, že stojí za to je navštívit nejen počátkem listopadu. Taková Paříž a její romantické hřbitovy patří prostě k sobě stejně, jako k městu nad Seinou patří Eiffelova věž.
Ne vždy romantika
Francouzské hlavní město nemělo vždy romantické hřbitovy. Takový hřbitov Neviňátek, pojmenovaný po legendárních obětech židovského krále Heroda, proslul v sedmnáctém a osmnáctém století jako útočiště různých lapků a šejdrů. Dnes už neexistuje, protože vršící se hroby dosahovaly úrovně téměř tří metrů nad terénem a během horkého léta roku 1779 údajně hned tři osoby z okolí „puchem rozkládajících se těl se byly zadusily“, takže král Ludvík XVI. nechal hřbitov zrušit a kosterní pozůstatky přemístit do proslulých pařížských katakomb.
S takovým hřbitovem Montmartre se návštěvníkovi otevře svět především devatenáctého století.
Na ně ovšem nový král zapomněl, vlastně se ani není co divit. Přišla Velká francouzská revoluce a najednou bylo potřeba pro její děti, které polkla, tolik místa, že na konci osmnáctého století vzniklo hned několik nových hřbitovů. Hřbitov Madeleine, který byl na místě dnešního parku Ludvíka XVI., se stal místem posledního odpočinku krále i jeho ženy Marie Antoinetty a jejich ostatky se tu pomyslně setkaly i se svými katy, jimiž byli vůdci francouzské revoluce Georges Danton nebo Camille Desmoulins.
Nenávist za hrob
Hřbitovy, které v Paříži přetrvaly, jsou ovšem mnohem veselejší. Například s takovým hřbitovem Montmartre se návštěvníkovi otevře svět především devatenáctého století. Místo se ve skutečnosti nazývá du Nord, Severní, i když je vlastně na západě, a jsou tu pohřbeni třeba spisovatelé Edmond de Goncourt, Stendhal či Alexandre Dumas mladší. Jeho otec si vysloužil umístění v pařížském Pantheonu, zato tu leží jeho proslulá milenka Rose Alphonsine Plessis – dáma s kaméliemi. Kromě spisovatelů tu mají své místo skladatelé Jacques Offenbach, jehož kankány prezentují tanečnice z nedalekého Moulin Rouge.
Podzim na jedné z hlavních stezek hřbitova na Montmartru
Leží tu malíři Edgar Degas či český akademista Václav Brožík, fyzici André-Marie Ampere a León Foucault, hrob tu má se svou sochou v životní velikosti slavná zpěvačka Dalida, jejíž někdejší manžel i dva milenci z nešťastné lásky k ní spáchali sebevraždu a jejíž písně milují Francouzi i dnes, více než třicet let po její smrti. Leží tu i německý básník Heinrich Heine, který měl doma problémy s cenzurou a raději přijel tvořit do Paříže. O síle jeho básní svědčí i to, že na jeho hrobě se roku 1922 zastřelil mladík s knihou jeho veršů v rucB a Adolf Hitler básníkův hrob nechal roku 1941 zničit.
Neutone, ale uhoří
Z vyhlídky na vrcholu mrakodrapu Tour Maine-Montparnasse můžeme přehlédnout jednu z největších zelených ploch ve městě a zároveň druhý největší pařížský hřbitov Montparnasse. I zde se setkáme se spoustou historických zajímavostí. Na první pohled zaujme hrob posetý papírky se vzkazy, v němž odpočívají spisovatelka i filozofka Simone de Beauvoir spolu s filozofem existencionalismu a spisovatelem Jean-Paulem Sartrem. Je tu pohřben Serge Gainsbourg, francouzský bouřlivák, skladatel a zpěvák, jehož si starší generace ihned spojí s písničkou Je t’aime, moi non plus, v níž s ním vzorně v rytmu vzdychá Jane Birkin.
Jean Sebergová se několikrát pokusila o sebevraždu. Nakonec úspěšně.
Pozdravy a ještě něco víc u náhrobku šansoniéra Serge Gainsbourga
Hrob tu má americký fotograf a malíř Man Ray a s ním jej sdílí věrná manželka Juliet. Jedním z nejnavštěvovanějších hrobů je i místo, kde leží herečka a ikona šedesátých a sedmdesátých let Jean Sebergová. Nakrátko sestříhaná křehká kráska se objevila s ještě neznámým Jean-Paul Belmondem v Goddardově filmu U konce s dechem a muži od patnácti do sta let propadli jejímu kouzlu. Politickou angažovaností si vysloužila pozornost amerických tajných služeb, které se ji snažily skandalizovat, a herečka se několikrát pokusila o sebevraždu. Nakonec úspěšně. Svůj věčný sen tu sní Jules Dumont d’Urville, slavný mořeplavec, který přežil útrapy výzkumných plaveb do Oceánie a vod Antarktidy, aby spolu s celou svou rodinou uhořel při prvním vlakovém neštěstí ve Francii poblíž Versailles.
Nejslavnější a nejluxusnější
Císař Napoleon Bonaparte se „zasloužil“ nejen o tisíce mrtvých v bitvách, ale také o místo, kde je snad nejslavnější hřbitov na světě, hřbitov Pére-Lachaise. Francouzské hlavní město se dlouhodobě potýkalo s nedostatkem místa pro své nebožtíky, a tak Napoleon roku 1804 přikázal pařížskému prefektovi Nicholasi Frochotovi, aby záležitost zařídil. Ten si vybral pozemky v majetku Louise barona Desfontaina. Za šestadvacet hektarů dostal baron sto osmdesát tisíc franků a ještě musel být císaři a prefektu Frochotovi kvůli nové politické situaci vděčný. Jak velká oběť to od něj byla, mohli zjistit jeho potomci, když ho na hřbitově v roce 1822 nechali pochovat – zaplatili totiž za místo k pohřbení téměř třistakrát vyšší částku, než byla ta, za niž v přepočtu jejich otec pozemky prodal.
Dnes je Pére-Lachaise zřejmě nejnavštěvovanějším hřbitovem na světě.
Místo se stalo velmi dobrou adresou ve chvíli, kdy sem prefekt Frochot dal přemístit sochy a pomníky, které revoluce zabavila šlechtě, a za velkého ohlasu i ostatky La Fontaina či Moliéra. Dnes je Pére-Lachaise zřejmě nejnavštěvovanějším hřbitovem na světě a podle ankety amerického magazínu Forbes po londýnském Highgate Cemetery druhým nejkrásnějším. Jak kdysi napsal Victor Hugo: Být pohřben na Pére-Lachaise je jako mít doma mahagonový nábytek...
Vázičky u Morrisona
Znalci turistům a návštěvníkům vůbec doporučují, že lepší než vstoupit hlavním vchodem na Boulevard de Ménilmontant je cesta od stanice metra Gambetta do ulice Rondeaux a pak vedlejším vchodem postupovat seshora, pomalu procházet a objevovat. Je opravdu co. K věčnému odpočinku tu byly uloženy třeba herečka a tanečnice Sarah Bernhardtová i operní diva Maria Callas, ty zde mají ale jen urnu v místním kolumbáriu.
Ani v Paříži nepřeje vždy počasí. I tak si turisté odnesou něco z atmosféry od hrobu Edith Piaf
K častým cílům patří hrobky Edith Piaf i Gilberta Bécauda nebo skladatelů Frederica Chopina (s posmutnělou múzou), Gioachina Rossiniho, jež působí vzhledem jako zahradnický domek, a George Bizeta, který má na vrcholu svého náhrobku bustu a vypadá, jakoby se snažil dohlédnout co nejdále přes daleko větší hrobky v sousedství.
U hrobu Oscara Wilda si můžeme přečíst vzkazy obdivovatelů a prohlédnout otisky rtíků obdivovatelek tohoto spisovatele a dramatika.
Nechal se tu pohřbít také zpěvák The Doors, legendární Jim Morrison. Mnozí z jeho fanoušků doufají, že nejasnosti kolem jeho smrti byly způsobeny tím, že zpěvák smrt jenom předstíral a někde žije jako Mr. Mojo Risin, což je anagram neboli přesmyčka, kterou sám sebe přejmenoval. Se zpěvákovou náklonností k alkoholu počítají ostatně i ctitelé, kteří si sem nosí pivo v láhvích. Po konzumaci poslouží jako vázičky, což nijak neubližuje prostému hrobu, který z uměleckého hlediska působí spíše jako kamenná ohrádka se starou hranatou televizí.
Wildova plaketka
Na Pére-Lachaise odpočívají například slavní mimové jako Marcel Marceau a jeho nedostižný vzor Jan Kašpar Dvořák, tedy Gaspard Deburau. Mezi nejpopulárnější hroby patří ty, které jsou spojeny s nějakým, dejme tomu erotickým, skandálem. Náhrobek prezidenta třetí republiky Félixe Faureho jej prý zpodobňuje v momentu, kdy mu jeho milenka poskytovala orální sex v Elysejském paláci. To bylo roku 1899 a nijak slavný politik se tímto nějak dostal do dějin. U hrobu Oscara Wilda si můžeme přečíst vzkazy obdivovatelů a prohlédnout otisky rtíků obdivovatelek tohoto spisovatele a dramatika. Ten sice zemřel ve Francii nemocný a v podstatě v bídě, nikoli však bez přátel.
Doteky se sochou prý zaručují plodnost, lásku a kdovíco ještě.
Jeden z nich, vykonavatel Wildovy závěti Robert Ross, objednal u tehdy devětadvacetiletého anglického sochaře Jacoba Epsteina náhrobek pro svého přítele. Na něm se sobě málo podobný Wilde jakoby vznáší s mohutnými křídly a správa hřbitova tehdy pomník nechala jako necudný zahalit. Teprve autorova úprava, spočívající v zakrytí intimního místa plaketou, umožnila, aby náhrobek zhlédla dospělá veřejnost. O deset let později „létající“ kamenný básník o plaketu přišel. Jedna historická verze této nové úpravy říká, že tak učinila v roce 1922 rozjařená mládež, jiná tvrdí, že to byly dvě zvědavé Angličanky, rozhořčené ani ne tak nahotou jako minimálními rozměry této části statue.
Vzkazy a místní plody na hrobu Marcela Prousta na hřbitově Pére Lachaise
V proslulosti a jisté pikantnosti soutěží s náhrobkem Oscara Wilda náhrobek původně celkem neznámého novinářského eléva jménem Victor Noir. Toho roku 1870 těžce postřelil Napoleonův synovec Pierre Napoléon Bonaparte, když si o sobě v novinách přečetl cosi, co se mu nelíbilo. Na náhrobku ležící Noirova plastika je vyblýskána v místech bůhvíproč vzdouvajících se kalhot. Doteky se sochou prý zaručují plodnost, lásku a kdovíco ještě. Hrob tak opět učinil mladého muže slavnějším po smrti než za jeho života.
foto: Profimedia, zdroj: The Guardian
