Problém vztahu vědomí a hmoty hýbe poslední dvě desítky let nejen světem filosofů, ale také neurologů či fyziologů. A především se mění náhled na něj. Vše nastartoval roku 1996 australský filozof David Chalmers svojí knihou Vědomá mysl: Hledání základní teorie.
Britský teoretický fyzik Sir Roger Penrose se o rok později ve své knize Makrosvět, mikrosvět a lidská mysl prezentoval myšlenkou, že lidská mysl je jev na rozhraní mezi kvantovou fyzikou a fyzikou makrosvěta. Vyjádřil přesvědčení, že vědomí vyplývá z vlastností kvantového provázání, při kterém jsou ve vzájemném vztahu jednotlivé podsystémy jim nadřazenému systému většího. V roce 2006 německý astrofyzik Bernard Haisch postoupil ještě dál tvrzením, že vědomí se tvoří v kvantovém vakuu.
Integrovaná informační teorie připouští, že vědomí není vlastní jen biologickým organismům, ale je přítomné všude.
Americký neuropatolog Christof Koch zase tvrdí, že vědomí souvisí se složitostí systému, který by mohl mít schopnost řídit se vlastním stavem a jistým způsobem ovlivňovat svůj vývoj. Takzvaná integrovaná informační teorie tedy připouští, že vědomí není vlastní jen biologickým organismům, ale je přítomné všude.
Snadné a obtížné
David Chalmers říká, že není jen jeden problém vědomí, ale dva – takzvaný snadný a oproti němu obtížný. Snadný problém nám dává možnost reagovat na vnější stimuly, zařadit informaci, vyjádřit svůj stav mysli nebo soustředit pozornost. Bohužel tento stav vědomí nepředstavuje vše, co naše mysl obnáší, to by pak bylo jednoduché, protože by bylo poměrně snadné vědomí vysvětlit příslušnými kognitivními a neurofyziologickými metodami.
Proč fyzické zpracovávání informací může dát vzniknout bohatému vnitřnímu emocionálnímu životu?
Obtížný problém je zase především problémem zkušenosti a představuje jednu z největších výzev současné filozofie mysli. Ke zcela objektivnímu zpracování informací je zde přidán "unikátní subjektivní prvek", který vychází z osobní zkušenosti. Co si pod tím máme představit? David Chalmers to objasňuje na jednoduchých příkladech. Třeba proč v nás tmavě modrá barva budí svou hloubkou určité emoce. Nebo proč určitým způsobem zbarvený tón, zprostředkovaný sluchem naší mysli, nám připomene cosi, co se stalo před dávnými lety.
Shrnuje to pak v zásadní otázku: Proč fyzické zpracovávání informací může dát vzniknout bohatému vnitřnímu emocionálnímu životu? Obecně uspokojující odpověď už hledáme stovky let. Jde zkrátka o to, že fungování neuronů, jakkoli obtížně vysvětlitelné, je snadným problémem oproti vysvětlení, jak vědomí souvisí s hmotou.
Rezonance vibrací
Vědci Tam Hunt a Jonathan Schooler na University of California v Santa Barbaře za poslední desetiletí zkoumání vyvinuli teorii, kterou nazvali "rezonanční teorie vědomí". Pojem „rezonance vibrací“ zní pro uši vyznavačů různých esoterických nauk více než přijatelně. Ovšem z vědeckého hlediska v zásadě vibruje snad vše kolem nás, dokonce i objekty, které se zdají být stacionární. Vibrují ovšem na různých frekvencích. Zajímavý efekt nastane, když se různě vibrující věci či identity setkají.
Po chvíli většinou začnou vibrovat společně, se stejnou frekvencí, prostě se synchronizují a rezonují. Tento fenomén spontánní sebeorganizace je procesem, při němž vzájemným působením mezi složkami neuspořádaného systému vzniká nějaká podoba řádu bez toho, že by byl proces nějak centrálně řízen. Americký matematik Steven Henry Strogatz z Cornell University ve své knize o tom, jak se v synchronizaci mění různé chaotické formy, uvádí příklady z fyziky, biologie, chemie i neurologie od synchronizace náhodně oscilujících laserů přes vznik elektrického proudu mezi odizolovanými supravodiči (Josephsonův jev) po synchronizaci cvrčení několika na jedné louce shromážděných cvrčků.
Gama, beta a theta
Německý neurofyziolog Pascal Fries z Institutu Maxe Plancka zkoumal způsoby, jakými se v mozku synchronizují různé elektrické impulzy, produkující různé typy lidského vědomí. Zaměřil se na vlny gama, beta a theta. Gama vlny (frekvence 40–100 Hz) převažují v situacích, kdy zatěžujeme mozek náročnými úkoly, a hrají významnou roli při učení a ukládání do paměti. Beta vlny (12–40 Hz) se liší účinkem podle frekvence – čím je vyšší, tím jsme podrážděnější, nervóznější a naopak, v nižší frekvenci jsme apatičtější, cítíme se unaveněji. Tyto vlny se také vyskytují při řešení problémů, při rozumovém uvažování.
Vědomí se nachází všude ve fyzickém světě. Vědomí je vždy spojeno s hmotou a naopak.
Theta vlny (4–8 Hz) se aktivují při relaxaci, meditaci i při některých fázích spánku. Pomáhají dlouhodobé paměti a navozují schopnost nacházet neobvyklá řešení. Tyto tři typy vln jsou podle Friese zásadní při vytváření různých druhů lidského vědomí díky tomu, že přes rozdílné frekvence se tyto vlny synchronizují, a umožňují tak hladkou komunikaci mezi neurony a skupinami neuronů. Bez tohoto druhu synchronizované koherence se vstupy dostanou do náhodných fází takzvaného vzruchového cyklu a jsou pak mnohem méně účinné v komunikaci.
Co předvádějí světlušky
Tam Hunt a Jonathan Schooler na základě pozorovaného chování subjektů, které nás obklopují, od elektronů k atomům a molekulám, od bakterií k myším a tak dále, doporučují pro usnadnění výzkumu, abychom se na všechny tyto objekty dívali jako na alespoň "trochu vědomé". Zde se dostávají k teorii panpsychismu. Ta říká, že vědomí se nachází všude ve fyzickém světě. Vědomí je vždy spojeno s hmotou a naopak; jsou to dvě strany jedné mince. Ale velká většina mysli spojená s různými typy hmoty v našem vesmíru je nesmírně zakrnělá. Například elektron nebo atom má podle všeho jen malé "vědomí", ale vzájemným propojením se může toto "vědomí" stát bohatším.
Reklama
Biologické organismy si mohou rychle vyměňovat informace prostřednictvím různých biofyzikálních cest. Když si vezmeme za příklad roj světlušek poletujících po soumraku nad letní mýtinou, tak jde o souhrn jedinců, sice stejného živočišného druhu, ale přesto jedinců. I tak ovšem mezi nimi nastane synchronizace blikání jejich světélek vlivem vnitřních biologických oscilátorů. To ovšem neznamená, že by skupina světlušek měla nějaké vyšší společné vědomí, ovšem v biologických strukturách se správným druhem informačních cest a způsobem zpracování tyto tendence k sebeorganizaci mohou vést k vědomí netušeného rozsahu.
foto: Shutterstock, zdroj: WeForum
