„Vy se chcete ptát na babyboxy? To bude ale hrozná nuda...“ Ludvík Hess, nepřehlédnutelný svým zjevem i názory, vzbudil okamžitě v kavárně Cross café, kde jsme seděli, pozornost. Velký muž, oblečený do džínových „lacláčů“ s řetězem na krku, nejdřív vyzpovídal mě i naši fotografku Míšu. Cože to studujeme, kde pracujeme, a jestli si myslíme, že nás to uživí. Také nám oběma daroval svůj nejnovější literární počin s názvem Divoké víno: Antalogie 2007–2017, který prý odráží to nejzajímavější z posledních 10 let Ludvíkova života.
Listujeme knihou plnou fotografií koní, básní a „hambatých“ ilustrací, na které Ludvík obzvlášť upozorňuje: „No tady už jsou sprosté obrázky a vy jste je přehlédla. Takové nejsou ani v baroku.“ Ludvíkovi Hessovi se zkrátka nevyplatí odporovat. A to ani tehdy, když chce za nás zaplatit. „Já chudý nejsem, i když tak možná vypadám,“ prohlašuje s úsměvem bývalý novinář. Právě jeho neústupná povaha pomohla k prosazení kontroverzní myšlenky „beztrestného odkládání dětí“. Když jsem mu pak slíbila, že se v rozhovoru kromě babyboxů dostaneme i na jeho další záliby – koně a focení nahotinek – konečně jsme mohli začít.
Kdy a jak vznikl nápad prosadit babyboxy?
Celá historie lidstva je prolnutá tím, že společnost pomáhala malým a slabým, a tak samozřejmě i dětem, které nikdo nechtěl. Už ve starém Římě byly na tržištích kamenné mísy a do nich bylo možno beztrestně odložit miminko. Pak to pokračovalo samozřejmě i ve středověku a dále. První literárně popsaný babybox byl v italském Milánu v domě, který byl pojmenován Xenodochium. Největší zařízení toho druhu ovšem zcela jistě bylo v Paříži v osmnáctém století, kdy bylo v takzvaném Hôpital des Enfants-Trouvés neboli ve špitále nalezených dětí, odkládáno denně několik miminek, ročně až sedm tisíc.
U nás v Praze byly založeny v době vlády Marie Terezie tři taková zařízení. Předtím se na matky, které odložily své děti, koukalo skrz prsty, nebo dokonce mohly být potrestány. Zajímavé přitom je, že Tereziin syn Josef, který byl považován za osvíceného panovníka, všechny tyto odkládací domy zrušil nebo přemístil. Ten vlašský, který byl nejlepší, přemístil do Apolinářské ulice, kde byly nějaké chatrče. Tam ubytoval asi sto dětí a všechny do roka umřely. To mu trochu vyčítám, tomu Josefovi.
Dnes máme stav 76 babyboxů a 181 „pochytaných“ dětí.
Já jsem na myšlenku babyboxů přišel asi tak, že mi bylo líto těch dětí, které byly nalezeny třeba někde na lavičce v parku. Vymyslel jsem bedýnku a nechal si ji udělat od jednoho známého a pak jsem to dva roky prosazoval. Nakonec jsem první babybox zřídil na soukromé klinice v Hloubětíně, která se jmenuje Gyncentrum. Bylo to prvního června 2005. A pak už se to postupně rozjelo, dnes máme stav 76 babyboxů a 181 „pochytaných“ dětí. Ten poslední případ byl opravdu kuriózní. Matka dala V Pelhřimově do babyboxu asi 16měsíčního chlapce, takže to už nebylo žádné miminko...
Ten chlapeček už prý chodil a rostly mu zuby. Dostal jméno Karel Spěváček. Podle čeho vlastně jména vybíráte?
To je jednoduché. Kdyby teď přišlo hlášení o dítěti v babyboxu, tak se bude jmenovat podle vás, tedy buď Milada, nebo Míša. A kdyby to byl chlapeček, tak to bude Michal, Milan, Milad... nebo něco takového. Ta jména vznikají úplně náhodou, s kým se zrovna kamarádím, nebo s kým zrovna ten den jsem. Karel Spěváček mi léta úspěšně servisuje mé letité auto.
Jaké nejoriginálnější jméno jste dal?
Asi Biolka. To je jméno po dětském lékaři z mostecké nemocnice, který mě nenávidí. Už ho vyhodili a jmenuje se Jiří Biolek, tak jsem jedno děťátko pojmenoval po něm. Mám jich víc, těch nepřátel, ale kvůli mediálnímu zájmu je to dobré. Vždycky blafnou nějaký nesmysl.
Jaké nesmysly říkají?
Pamatuju si jednu hlášku sociálního pediatra Schneiberga: „Co když tam někdo dá chcíplou kočku?“
To řekl?
Ano, opravdu, na to si vzpomínám. Bylo to někdy na začátku, asi před patnácti lety.
Každopádně jeden názor je, že babyboxy usnadňují odložení dětí.
Je to jedna z možností, taková jedna verze.
Co ženy nejčastěji vede k tomu, že dítě odloží?
To je různé, mnohdy jsou to důvody sociální, jindy třeba neshody s otcem dítěte. Ale někdy je to skutečně nenávist, neláska nebo pomatení. Ženě se v hlavě estrogeny pohádají s progesterony a pak už neví, čí vlastně je. Profesor Zdeněk Hájek tady od Apolináře říká: „Nikdo si nedovede představit, co se děje v hlavě takové ženy kolem porodu.“
S některými maminkami, které odložily děti, jsem mluvil. A většinou hrajou na sociální důvody, ale myslím, že to je alibismus.
Samozřejmě, některé jsou rády. Ale myslím si, že každý důvod je jiný. S některými maminkami, které odložily děti, jsem mluvil. A většinou hrajou na sociální důvody, ale myslím, že to je alibismus.
Jak se babybox vyrábí a kolik stojí?
Tak ten první byl velmi jednoduchý, ale teď máme nového výrobce, Zdeňka Juřicu z Náměšti nad Oslavou. Babybox se na mé přání vyrábí z nerezu. Líbilo se mi to, protože mi přišlo, že se to hodí do nemocnice, ale to jsem ještě netušil, že nerez se nedá vrtat, svářet ani ohýbat. Ale Zdeněk se to naučil.
Také jsem chtěl, aby byly schránky nejen vytápěné, ale i klimatizované. I to je složité, klimatizovat prostor zhruba o sto deseti litrech. A pak je tam samozřejmě signalizace, rozesílání obrázků dětí. Je to velmi složité zařízení. Jeden babybox vyjde asi na tři sta tisíc včetně montáže, instalace a stavebních úprav.
Co se děje s dětmi po vyzvednutí z babyboxu?
Děti jsou samozřejmě v nemocnici, ale obvykle jen krátkou dobu, než se provede základní zdravotní screening. Současně s nalezeným dítětem dostane zprávu OSPOD, tedy Orgán sociálně-právní ochrany dětí. Ten má seznam rodičovských párů, které chtějí dítě do adopce. Pak dá návrh k opatrovnickému soudu na svěření děťátka do výchovy.
Ludvík Hess (1947)
Novinář, spisovatel, chovatel koní a autor českého projektu babyboxů. Při studiu Střední všeobecně vzdělávací školy založil v roce 1964 se spolužákem Emilem Machálkem literární časopis Divoké víno. V tištěné podobě vycházel do roku 1972, nyní funguje na adrese www.divokevino.cz. Nakladatelství Slovart vydalo jeho dvě antalogie Divoké víno 1964 – 2007 a Divoké víno 2007 – 2017. Je autorem knížek Satyr a nymfičky, Co jste se v novinách nedočetli o babyboxech, Balady o koních a romance o holkách, Čtyřúhelník, Stařec a kuře. V roce 2005 založil první babybox a pokračuje ve zřizování dalších. V roce 2015 ho prezident Miloš Zeman vyznamenal medailí Za zásluhy. Ve volném čase se věnuje chovu anglických plnokrevníků a fotografování.
Adoptivní rodiče se mi někdy ozvou a jsou vděční. Jedna maminka mi každé Vánoce posílá pět kilo cukroví, které pak dávám psům. No jistě chápete, že nemůžu sežrat pět kilo cukroví...
Tak rozdat vnoučatům?
Vnoučatům? Já mám nějaká vnoučata?
Já nevím. Myslela jsem, že ano.
Mám, a dokonce i pravnouče.
A kolik?
Kdo by se s tím počítal. Je jich moc.
Podle knihy je vidět, že hodně fotíte nahé ženy.
No, nahé holky fotím rád.
Jak to děláte, aby se ty modelky nestyděly?
Musíte s nimi nejdřív navázat přátelský vztah. Ale to nejen u nahatých holek. Ať fotíte kohokoli, musíte to udělat, aby byla fotka dobrá. Nemůžete jen přijít, vytáhnout foťák a udělat cvak, cvak, cvak.
Co nejšílenějšího se vám tedy za těch posledních 10 let života přihodilo?
Na Štědrý den mi spadlo hříbě do vody, do Rokytky. Nemohlo vylézt, tak jsem šel za ním a snažil se mu pomoci. Asi po hodině nebo po dvou jsem pochopil, že ho nevyndám a že už asi nevylezu ani já sám. Naštěstí mě viděla Saša Lukášová, která mi zachránila život tím, že zavolala hasiče.
Reklama
Přijeli asi za deset minut, nejdřív vytáhli mě. Úplně jsem vibroval. A pak vytáhli i to hříbě. Tenhle zážitek je starý asi tři neděle a dodneška jsem se z něj úplně nevzpamatoval, psychicky ani fyzicky. Tedy hlavně fyzicky. Psychicky jsem nikdy úplně v pořádku nebyl...
foto: Michaela Cásková a Profimedia, zdroj: Babybox
