Označení „feministka“ zní mnoha ženám jako urážka. Jana Smiggels Kavková k nim ale rozhodně nepatří. K feministickému hnutí se hlásí už více než 15 let, a přestože se od něj nyní pracovně trochu odklonila, s jeho zásadami i nadále souzní.
S dámou, která je nepřehlédnutelná svým účesem i názory, jsem se sešla na Palmovce v bistru U Filipa, které vede její manžel. A zatímco příjemný muž s růžovými vlasy doporučoval kolegyni své vegetariánské dobroty, začala Jana mé, evidentně pokroucené představy o feminismu rychle bořit.
„Feminismus se netýká jen žen. Patriarchální fungování dnešní společnosti s sebou nese řadu negativních dopadů i na muže. Pro mě je feminismus hlavně o tom, že každý by měl mít možnost rozvíjet svůj potenciál a osobnost podle toho, co je mu nejbližší, a ne podle stereotypů, které mu předkládá společnost. A nemyslím si, že uniknout dnešnímu mainstreamu je snadné,“ konstatuje Jana.
Ta nyní pomáhá v organizaci RUBIKON lidem s trestní minulostí, a stále tak pokračuje ve své snaze o to, aby měli všichni rovné šance. Náš rozhovor se točil zejména kolem feminismu jako takového, násilí na ženách, kampaně MeToo i poměrně obávané ratifikace Istanbulské úmluvy.
Vaše definice feminismu zní logicky. Přesto se na toto hnutí v Čechách moc přátelsky nepohlíží. Bylo to tak vždycky?
Nemyslím si. Za první republiky jsme měli velmi silné ženské hnutí. Byli jsme jednou z prvních zemí, ve které ženy získaly volební právo. Tehdejší prezident Tomáš Garigue Masaryk byl feminista a právě díky němu byly zákony, které ženy zrovnoprávňovaly, přijaty poměrně brzy. Během komunismu ženské spolky zanikly a vznikla jen jediná oficiální organizace, Československý svaz žen. Zároveň se však rovnost stala součástí oficiální propagandy.
Za největší problém považuji násilí na ženách, chudobu žen a nerovné finanční odměňování, říká Jana Smiggels Kavková
Po sametové revoluci se tu ale rozšířila víra, že ženy byly uměle tlačeny do pracovního procesu a že budou nakonec nejšťastnější, když se vrátí zpět do domácnosti. To bylo ještě posíleno několika články v tisku, myslím od Josefa Škvoreckého. Ten psal o americkém feminismu, který vylíčil v nejčernějších barvách. Bylo tam přesně to, co se dodnes říká: Podržíte ženě dveře a ona vás obviní ze sexuálního obtěžování a podobně. Tehdy to hodně zarezonovalo.
Muži si možná také potřebují projít tím, čím si ženy procházejí už nějakou dobu díky feminismu.
Nově založené ženské organizace, které vznikaly od devadesátých let, pak nikdo nebral vážně. Až díky vstupu do Evropské unie získaly důležitost, kterou ale našim politikům vnutila právě Evropská unie. Ta špatná pověst už ale nějak zůstala, aniž by lidé přesně věděli, co za slovem feminismus je.
V jednom rozhovoru jste říkala, že jsou na tom, co se týká rovnoprávnosti žen, v současnosti nejlépe severské země. Sama jste žila pět let ve svobodomyslném Holandsku. Pociťovala jste tam i vy sama rozdíl?
Ano, tamní ženy jsou asertivnější, zapojení svých partnerů do domácnosti a výchovy dětí považují za samozřejmost. Role tam jsou jinak rozdané. Na druhou stranu jsou i mnohem emancipovanější, já se tam třeba naučila zalepit píchnuté kolo a tak... Naše společnost je zkrátka mnohem tradičnější.
Co konkrétně českým feministkám v současnosti nejvíc vadí?
Já za největší problém považuji násilí na ženách, chudobu žen a nerovné finanční odměňování. Také Česká ženská lobby, síť více než 30 ženských organizací, směřuje své aktivity hodně tímto směrem. Zastoupení žen v politice je pak také důležité téma. Právě jejich nízké zastoupení v politice má za následek, že se tyto věci tolik neřeší.
Co by podle vás tedy ženy do politiky mohly přinést?
Hlavně svou životní zkušenost, která tam zoufale chybí. V politice se řeší mnoho věcí, se kterými muži nikdy nepřišli do styku, proto jejich pohled může být hodně zkreslený, například co se týká ochrany obětí násilí či zálohovaného výživného. Také už existují studie, že v zemích, kde je v politice větší zastoupení žen, se víc řeší klimatická krize a celkově sociální témata. Myslím, že politika bez žen se podobá pohledu jednookého na svět.
Přitom v byznyse už se s tím pracuje poměrně dost, tam je diverzita brána jako důležitá firemní hodnota. Existuje řada studií, že vyvážený poměr žen a mužů přispívá k ekonomickému růstu. Že firma je potom kreativnější, lépe pracuje s riziky, prostě celkově lépe prospívá.
Asi tenhle argument slýcháte často, ale není to tím, že se ženy do politiky prostě nehrnou?
Ženy mají o politiku zájem. Chodí k volbám poctivěji než muži a také v politických stranách je jich poměrně dost. Třeba KDU-ČSL má více členek než členů. Ale ve vedení strany je jedna jediná. Stejně tak ženy chybí na vrchních, tedy volitelných místech kandidátek. Ženy zkrátka musí překonávat mnoho překážek, aby se v mužském světě politiky prosadily. A kolegové je občas neváhají poslat zpět do kuchyně, teď cituji konkrétní případy.
Zmiňovala jste násilí na ženách. Myslíte si, že obrovská kampaň MeToo u nás splnila svůj účel? Mám pocit, že se to trochu zvrhlo…
Zvrhlo se to úplně. Kampaň samotná u nás pořádně ani neběžela, zato u nás běžela strašně silná antikampaň. Podle mě MeToo mělo a stále má obrovský smysl, protože oběti se začaly ozývat a v mnoha zemích to pomohlo k docela zásadnímu posunu. U nás bohužel ne. Je to podobné jako s uprchlíky – skoro jsme je tady neměli, ale uprchlická krize a strach byl všude. Nebo si vezměte proces s Harvey Weinsteinem. To je člověk trestně stíhaný za to, že zneužíval a znásilnil desítky žen. A některá média psala: „Začal proces s první obětí kampaně MeToo.“ To je klasický příklad.
Samozřejmě, může se stát, že žena někoho křivě nařkne. Ale já ze statistik i od lidí pracujících přímo s oběťmi vím, že množství případů násilí, které jsou hlášeny, je jen špičkou ledovce. Ženy často nic neudělají, protože vědí, co bude následovat. Dokonce i policie samotná jim občas radí, byť je to hrozné, ať do obžaloby nejdou, protože bez svědků nic nelze dokázat. Pro ženu by to tedy bylo jen další trauma. Možnost dobrat se práva je v tomto ohledu velmi těžká, proto osvětové kampaně jako MeToo potřebujeme.
Známá učitelka sebeobrany Jasmína Houdek v rozhovoru pro Flowee řekla, že násilí na ženě začíná ještě předtím, než se jí pachatel dotkne. Možná by to chtělo učit ženy nebát se projevit…
S tím naprosto souhlasím. To, jak člověk působí, je vůbec první síto pro potenciálního pachatele. A pak samozřejmě záleží i na tom, jak si poradíte i s tou další situací. Když jsem zamlada jezdívala stopem, často se mi stávalo, že mi řidiči dělali návrhy. Naštěstí nikdy k žádnému násilí nedošlo. Věřím ale tomu, že kdybych nedokázala říct sebevědomě „ne“, mohlo to dopadnout jinak.
Jana Smiggels Kavková (1977)
Vystudovala politologii v nizozemském Leidenu, po návratu do Prahy působila 15 let v ženskoprávních organizacích. Řadu let byla ředitelkou Fóra 50 %, opakovaně předsedkyní sítě Česká ženská lobby. Nyní již přes rok pracuje jako advokační expertka v RUBIKON Centru, organizaci pomáhající lidem s trestní minulostí. Spolu s manželem a synem žije v Praze. Má ráda hudbu, běžkování a ježdění na koni. Je vegetariánka, manžel Filip provozuje vegetariánské bistro na Palmovce.
Bohužel, ne každá žena to tak má. U Jasmíny jsem shodou okolností byla na kurzu sebeobrany, kde jsme nacvičovaly různé situace. A z deseti žen jsme byly asi jen tři schopné opravdu „houknout“. To mě hodně překvapilo, že se ani v bezpečném prostředí, při nácviku, nedokázaly hlasitě ozvat. Myslím, že v tomhle hraje zásadní roli výchova.
Na začátku jste zmiňovala, že patriarchát negativně ovlivňuje nejen ženy, ale také muže. V čem konkrétně?
Muže stále vnímáme jako ty, kteří jsou zodpovědní za zajištění příjmů pro celou rodinu. Je na ně vyvíjen obrovský tlak a v momentě, kdy třeba přijdou o práci, to na ně dopadá mnohem hůř než na ženy. Také často pracují někde, kde je to vůbec nebaví, jen kvůli dobré výplatě. To samozřejmě vede k vyšší míře stresu.
Ostatně i já sama znám několik párů, kde žena dělá smysluplnou práci v nevládní organizaci, která ji naplňuje, zatímco jejich partneři se nudí v korporátu. O tom, že by se to změnilo, se ale nediskutuje, protože partnerka očekává, že muž přinese domů peníze. A to mi nepřijde fér. Důsledkem stresu a nezdravého životního stylu se čeští muži dožívají v průměru o šest let méně než ženy.
Také se hodně řeší takzvaná krize mužství. Vnímáte tenhle trend také?
Já beru spíš jako pozitivum, že se identita mužů začíná víc řešit. Muži si možná také potřebují projít tím, čím si ženy procházejí už nějakou dobu díky feminismu. Ujasnit si, v čem spočívá právě jejich mužství, že neexistuje jediná správná definice. Mnoho mužů například trpí tím, že se nevejde do škatulky „borce, který má vše pod kontrolou“.
Přitom je dobré, když si občas může dovolit projevit slabost. Opět to souvisí s výchovou, kdy často dětem nedáváme prostor a snažíme se je vtěsnat do předem dané škatulky. Kluci přece nepláčou.
V současnosti se vedou diskuze ohledně ratifikace takzvané Istanbulské úmluvy, která má ženy chránit před domácím a sexuálním násilím. Podle některých názorů je ale zbytečná a navíc proti sobě staví nikoli násilníka a oběť, ale muže a ženy. Jsou tyto výtky podle vás oprávněné?
Zbytečná ta úmluva určitě není. Mimo jiné by to znamenalo, že by stát financoval služby pro oběti násilí, jako jsou třeba právní služby a prevence násilí jako takového. Je tam i kontrolní mechanismus, kdy by česká vláda musela každých pět let podávat zprávu o tom, jak byla úmluva naplněna. A muže a ženy proti sobě nijak nestaví, pouze zmiňuje, že násilí je důsledkem nerovného postavení žen.
Víte, že ročně se na světě stává obětí násilí miliarda žen? Úmluva slouží k ochraně všech obětí genderově podmíněného násilí. Tedy stojí na straně žen i mužů. Stejně jako naše hnutí.
Reklama
foto: Michaela Cásková, zdroj: Česká ženská lobby
