Nedávno jsem přišla o práci. Ne vlastní vinou. Místo veselého zahálení a bezstarostného nicnedělání protkaného trpělivým čekáním a přemýšlením, co bude dál, mě zavalil obrovský pocit viny. Teď už vím, že to bylo hloupé. Lenošit, zamyslet se, nechat téct myšlenky či, chcete-li, prokrastinovat je občas potřeba.
Najednou jsem přestala trávit 9 hodin denně v kanceláři, neodpovídala jsem na 30 mailů denně. Nesedím hezky upravená u svého pracovního stolu, ale ležím v posteli v obnošeném svetru a snažím se koncentrovat alespoň na pár úkolů a závazků, které mi přetrvaly nebo které jsem si kvapně vytvořila, abych byla sobě i společnosti alespoň trochu přínosná.
Jakoby se můj život nechtěně zpomalil oproti životu jiných. Mám čas na zahálku, na nekonečné procházky se psem i tlachání nad sklenkou vína s přáteli. Jenže to pro mě není dostačující.
Zahálení nebo prokrastinace, jak kdo chce. Každopádně nejdeš o nic ostudného, naopak.
Zahálení pro život
Podle britského spisovatele Toma Hodgkinsona, autora knih Jak být líný, Liný rodič a Podnikání pro bohémy, je však zahálení pro náš život klíčové. „Měli bychom si vytvářet více volného času, ne méně. A neměli bychom cítit žádnou vinu za nicnedělání. Za to, že přemýšlíme, modlíme se, meditujeme, jdeme na procházku. Je to pro nás velmi přínosné.“
Podle Hodgkinsona je zahálka aktivní způsob lenošení. Znamená to, že si vyhradíte čas na filosofování, tvůrčí aktivity, práci na svém vlastním životě a hledání naplnění. Čas k lenošení tak používáte konstruktivním způsobem. „Všechno tohle je v životě důležité a my to odsouváme na druhou kolej.“
Kouzlo prokrastinace
K termínu zahálení přibyl v posledním desetiletí pojem prokrastinace, který se náramně etabloval ve slovníku nejen vysokoškolských studentů (na rozdíl od Wordu, který mi tento termín vytrvale podtrhává červenou vlnovkou). Psychologové popisují prokrastinaci jako mechanismus, který pomáhá jedinci vyrovnat se s úzkostí spojenou s výkonem určité činnosti. Vyústí- li v přílišný stres, rozhodovací paralýzu, může být zdržující, zbytečná až kontraproduktivní. Nebo nám může pomoct.
Živě si pamatuju, jak jsem během zkouškového období hodiny pila kávu na lavičce pod Branickými skalami a dívala se přitom na svého psa, jak neúnavně pročesává okolí. Ačkoliv jsem z toho pokaždé měla špatný pocit, dělala jsem přesně to, co můj mozek v danou chvíli potřeboval. Odpočinek.
Tom Hodgkinson totiž tvrdí, že i když prokrastinujeme, náš mozek na nějaké úrovni na úkolu pracuje a že nám všechny tyhle činnosti pomáhají tříbit myšlenky. Když se naučíte, jak se zastavit a netrápit se tím, že právě teď nic neprodukujete, ohromně ulehčíte vaší hlavě, a můžete se tak soustředit na věci podstatné. A pocit viny? Ten hoďte za hlavu. Je to čistě sociální konstrukt.
Vypustit a nemít výčitky svědomí. Jedině tak se dá předejít stresu.
Bez pocitu viny
Naše výchova se unáší tempem lineárního času. Máme předem určené úspěchy, kterých bychom měli dosáhnout, a v průběhu života k nim přidáváme naše vlastní cíle. A je naprosto normální být neustále zaneprázdněn. Od rychlého pití ranní kávy, u které vyřizujeme telefonáty, po pracovní oběd, schůzky i opětovné večerní noření se do útrob našich pracovních závazků.
Jsme to přece my, kteří jsme skutečně pilní, pracovití a produktivní. „Vychovávají nás v tom, že pokud nejsme velmi zaneprázdněni, neexistujeme, jsme k ničemu. Je to paradox, na který můžete narazit u mnoha lidí. Jsou kreativní, ambiciózní, ale hluboce touží po nicnedělání. Příkladem byl John Lennon. Psal písničky o tom, jak bychom měli zpomalit, sledovat, jak se kola točí, nic nevlastnit,“ píše Hodgkinson.
Možná nejste líní, jak vám neúnavně tvrdí vaše okolí, možná prostě potřebujete čas. A možná záhy zjistíte, že to nicnedělání vám právě umetlo cestičku k dalšímu směřování vašeho života. Budoucnost zahálení tkví podle Hodgkinsona v lidské důmyslnosti. „Čím více strojů budeme mít, tím spíše můžeme jako lidstvo směřovat k zahálení bez pocitu viny.“
