„Každý pocit, prožitek vzniká nejdříve v našem těle, proto dokážeme jeho případný emoční náboj také skrze vědomý a láskyplný dotek na našem těle rozpustit, a to bez zbytečného analyzování, není potřeba znát, kde jaký pocit vznikl a proč. Důležité je jeho procítění a uvolnění," tvrdí Silvie Šabacká. Její vášní je otevírat témata, o kterých se běžně nemluví, a díky tomu rozpouštět tabu o našem těle a o ženství obecně. Tato somatoložka a bodyworkerka věří, že naše tělo je velká studnice moudrosti. Jde jen o to dát mu prostor, pozornost a péči.
Silvie, četla jsem názor, že během rozchodu tělo zažívá fyzickou bolest, že zlomené srdce opravdu bolí – jak se na to díváš ty jako bodyworkerka? Co se s námi během rozchodu děje?
Víš, to je asi největší omyl naší společnosti, že když něco cítíme emočně, necítí to naše tělo. Nejsme „my a tělo“ – my jsme tělem. To, na co zaměřujeme naši pozornost, naši mysl, ovlivňuje také to, jak se cítíme emočně i fyzicky. A naopak, to, jak se cítíme emočně, ovlivňuje to, jak se projevuje naše tělo a na co myslí naše mysl. Je to vzájemně provázaný komplex. A pokud prožívám bolest v jedné z těchto svých částí (emoce, mysl, tělo), prožívám ji celá já, nelze to oddělit.Důležité je taky zmínit, že náš mozek můžeme rozdělit na 3 základní části: Neokortex – nejmladší část mozkového kmene, spojená s přemýšlením, logikou a racionální myslí, Limbický systém – sociální část mozkového kmene, která nám umožňuje život ve skupině, jen díky ní dokážeme číst výrazy z tváře od ostatních lidí a vyhodnocovat, zda je to ohrožující či bezpečné, a Plazí mozek – nejstarší část mozkového kmene, v níž jsou uloženy základní instinkty přežití, které jsou nesmírně rychlé. Jen díky této části dokážeme během nanosekundy odtrhnout ruku z horké plotny a až poté náš Neokortex zaznamená, že plotna pálila. Pokud zažívám velkou bolest ze ztráty, někdy i šok či zradu a je to tak velké, že mi to zasahuje až do pocitu ohrožení, nemůžu onu situaci uchopit tou první racionální částí, ale reaguje nejstarší část mozkového kmene. A k této části se můžeme dostat jedině plazím jazykem, tedy přes tělo – somatické prožívání a vnímání.
Co se stane, když si nedovolíme nebo momentálně nemůžeme bolest prožít? Může se nám ukrýt někde v těle?
Když prožívám emoční bolest ze ztráty partnera a nedovolím si ji cítit a nenechám ji plně projít tělem - protože na to není zrovna vhodná doba, bojím se, co by si pomyslelo okolí, nebo mám strach, že bych to neunesla - myslíš, že tato neprojevená bolest zmizí mávnutím kouzelného proutku?Měla jsem jednu klientku, která se uměla hodně dobře rozčílit. Když jsem ji zastavila v jejím sdílení situace, která ji zároveň silně vytáčela, a zeptala se, co cítí v těle, odpověděla, že se v jejím středu něco vaří, ale že s tím umí zacházet a během 2 vteřin „to bylo pryč“. Ráda používám zdravý selský rozum a prostě jednoduše, když někdo prožívá velmi vysoký stav emočního rozrušení a ten je pak najednou během 2 vteřin pryč, je to opravdu reálně možné? A nebo si během svého dětství ona žena vytvořila velmi důmyslný mechanismus ochrany, kdy se takto vysoké emoce někde rychle schovají, aby její nervový systém nevybuchnul? Je dobré si klást otázky, zvědavě sám sebe zkoumat... A když se vrátím k oné ženě, prodělala na svém těle už několik operací v oblasti břicha, a dokonce jí odebrali i žlučník. Stačí to jako důkaz toho, že naše tělo „umí ukládat“ to, co my neumíme vědomě a emočně uchopit a projevit?
Může být tedy bolest v našem životě i přínosná?
Tady platí jedno pravidlo: „Co tě nezabije, to tě posílí.“ Všechna velká učení a zasvěcení velmi často pracovala s fyzickými pocity bolesti. Je to velká příležitost k osobnímu růstu, k nalezení vlastní síly. Je mi z toho smutno, jak moc lidí při sebemenších bolestech sahá po lécích na utlumení, a přitom vůbec netuší, že jim tou bolestí chce tělo něco ukázat, říct. Že i tato muka k nám mluví a prosí nás, abychom si jich konečně všimli. Ale ono utlumení je i na druhé straně spektra. Tak, jak nedokážeme zůstat v bolesti, nedokážeme zůstat ani v radosti. Pokud si nedovolím „cítit bolest“, tak si nedovoluji cítění jako takové se všemi barvami emocí.
Co můžeme udělat proto, abychom bolest do svého života přijímali a přestali ji přehlížet?
Prvním krokem je začít si uvědomovat svou momentální kapacitu cítit a pak ji postupně a jemně rozšiřovat. A jak? Myslíte tím, že se budeme vystavovat bolesti? NE! Znám mnohem účinnější lék na vystresovanou a v mnoha ohledech už od dětství traumatizovanou západní společnost. A to je asi velký paradox. Vždy mě moc baví vidět ve tvářích svých klientů tento moment překvapení, když pochopí, že ta základní otázka je – kolik dobra ve svém životě sneseme? Dovolte se skutečně každý den zastavit a začít vnímat sebe, co vám dělá příjemně a jak to poznáte, začněte tyto momenty radosti vyhledávat a rozšiřovat, tím budete velmi stabilně, jemně a láskyplně rozšiřovat svou kapacitu cítit. A až ji budete mít dostatečně velkou, zvládnete pak i velkou bolest a přitom budete stále držet pohromadě.
Proč si myslíš, že se západní společnost snaží bolest potlačit, případně předstírá, že neexistuje? Proč jsme všichni zaměřeni na nepřetržitý úsměv? Existuje z toho podle tebe cesta ven?
Shrnula bych to, o čem jsem už mluvila - naše společnost obecně nedovoluje cítit. Uvedu několik běžných příkladů: nechat třást tělo, když jsem ve stresu; brečet, když cítím bolest, jsou prý projevy slabosti; hysterický záchvat malého dítěte totálně přehlceného nervozitou hypermarketu je dáváno na vinu matce; spravedlivě se na někoho naštvat, vykázat ho do jeho mezí je bráno jako neschopnost ovládat vlastní emoce; mít svůj vlastní prostor a čas na sebe je bráno jako sobectví a v tomto seznamu bych mohla pokračovat vesele dál.
Kdo by si raději nenasadil masku povrchního úsměvu, než aby si přiznal, že uvnitř něj jsou věci úplně jinak?
Na cestu ven z tohoto kolosu se určitě hodí odvaha, odhodlání a znovu-obnovování důvěry k sobě a svému tělu, že když mi v některé situaci říká stop, má k tomu asi důvod, a když se nemůžu uvolnit, tak asi potřebuji zajistit větší podmínky bezpečí. Jestliže se nemůžu otevřít, možná mě právě ono zavření chrání.
Foto: Shutterstock, stránky Silvie Šabacké