Psycholog Václav Mertin: Pro děti je zvládání nejistoty těžší než pro dospělé

Žáci vyrazí hned po začátku nového školního roku do lavic s rouškami. Některé školy přitom ještě ani výuku nezačaly. Do budoucna lze navíc těžko předvídat, kam se situace vyvine, a zda školy opět nečeká hromadná karanténa. A co na to všechno děti?

Mnoho rodičů už si jistě položilo nebo si stále pokládá otázku, jak o stávající situaci s dětmi hovořit a zda nařízení, o jejichž adekvátnosti se stále vedou diskuze, nepřinesou dětem víc negativ než pozitiv. Jaký vliv má tedy nošení roušek na komunikaci, schopnost soustředit se a jak se na dětech může odrazit karanténa? O tom jsme si na půdě Univerzity Karlovy povídali s dětským psychologem Václavem Mertinem, který kromě své praxe působí na katedře psychologie Filozofické fakulty UK.

Jak by měli rodiče s dítětem komunikovat, aby je nevyděsili, ale zároveň nějak zdůvodnili všechna ta opatření kvůli koronaviru?

Samozřejmě vím, že není doba před padesáti nebo sto lety, a proto je třeba dětem všechno vysvětlit. Každopádně bych to nekomplikoval a nepouštěl se do složitějších úvah. Řekl bych prostě: Takhle je to nařízené, má to nějaký smysl, když to hygienici řekli. Ponechme teď stranou, že patnáctiletý nebo třináctiletý má svůj názor, někdy i oponentní. Děti zkrátka mají určité povinnosti. Druhá věc je, že si my dospělí třeba sedneme a řekneme, že tam nahoře asi nevědí, co chtějí, zbytečně to komplikují... Ale dětem bych to zjednodušil.

Fakt je, že v tom, zda mají roušky smysl, se odborníci neshodují. Pokud je tedy dítě v pubertě a má svůj názor, neměli bychom mu umožnit o tomto tématu alespoň diskutovat? Obzvlášť teď v době fake news, kdy je třeba podporovat kritické myšlení?

Určitě. Každopádně děti mohou přijít s tím, že nesmyslné je třeba i ježdění vpravo. A má odpověď na to by byla: „Až to změníš, tak se bude jezdit vlevo. Dokud ne, tak to budeme respektovat.“ To ježdění je samozřejmě nápadnější, kdyby si každý v tomhle dělal, co chce, tak bychom se tady utloukli. U roušek, kde to tak nápadné není, bych tedy v argumentaci ještě přidal, že ve společnosti je třeba o věcech diskutovat, ale když nesouhlasím, musím i najít sílu tu změnu prosadit.

Jaký vliv mohou podle vás mít roušky na děti v oblasti komunikace? Přece jen, mimika je podstatná součást nonverbální komunikace, která je pro správné chápání klíčová...

Nepříjemné to určitě je. Když při konverzaci vidím na ústa tomu druhému, lépe mu rozumím a také samozřejmě potřebuji vidět, jak se tváří. Ještě nedávno byl problém, když nosila dívka ve škole hidžáb, a dneska už v podstatě nikdo neřeší, že v zimě bude mít člověk kulicha, roušku a koukat mu vlastně budou jen oči, pokud tedy nebude mít sluneční brýle.

Já pracuji s dětmi u rozvodů a vidím, kolik kompetencí nám dospělým chybí. Proto zastávám názor, že ve škole by se měly učit i měkké dovednosti.

Člověk je přirozeně nastavený na to, že vidí obličej toho, s kým mluví, kdo ho učí, a na komunikaci to vliv samozřejmě má, protože výraz obličeje k řeči ještě něco dodává. Že by mělo nošení roušek v tomto směru nějaké dlouhodobé a fatální následky, to si ale představit nedokážu.

Jak je to se soustředěním? Zatím se nezdá, že by děti musely nosit roušku při výuce, každopádně o přestávkách i jindy během dne, cestou do školy, ze školy... To představuje minimálně určité nepohodlí.

Každý z nás má určitou kapacitu. Když máme hlad, nemyslíme na to, ale jaksi "to" myslí za nás. Pak se nám chce třeba ještě na záchod a do toho nás ještě otravuje rouška, která je vlhká, a už se těšíme, kdy budeme moct konečně vystoupit z metra a sundat ji. Nevím, jak přesně to děti prožívají, může to být hodně individuální. Ale chci říct, že když nám něco odvádí pozornost, logicky zbývá menší kapacita na poslouchání učitelky, na přemýšlení... Obecně bych řekl, že v tomto směru je naší povinností, abychom dítěti umožnili podávat co nejlepší výkony a odbourali mu co největší množství možných překážek.

Pak je tu ještě další rovina, kterou jsem zachytil od pana ředitele Černého z Klánovic (prezident Asociace ředitelů základních škol Michal Černý, pozn. red.). A to, že tu roušku někde zapomenete. Dovedu si představit, že dítě půjde na záchod, na chvíli si ji sundá, umyje si ruce, pak si s někým začne povídat a roušku tam nechá. Samozřejmě to neudělá schválně, ale když se mu to stane víckrát, tak třeba dostane poznámku. Pak se možná začne strachovat, aby roušku někde nezapomnělo, což mu opět ubírá kapacitu, kterou by mohlo využít na jiné věci. Tím to nechci dramatizovat, jen říkám, že roušky občas zapomínáme i my dospělí.

Další věc je sociální izolace. Hodně dětí nemělo několik měsíců osobní kontakt s vrstevníky a není jisté, zda se situace nebude opakovat. Může tento fakt dětskou psychiku ovlivnit?

Nemyslím si, že by nastala nějaká absolutní sociální deprivace. Děti přece jen byly s rodiči a také samozřejmě mohly se spolužáky komunikovat přes sociální sítě. Na druhé straně bychom to úplně podceňovat neměli, přece jen komunikaci naživo nic nenahradí. Zejména s tím, jak dítě stárne, u něj vrstevníci nabývají na významu a v určitém věku, asi kolem 12 a 13 let, dokonce hrají významnější roli než rodiče či učitelé. Takže tam pak může delší absence vrstevníků představovat komplikaci.

Každopádně si myslím, že k tomu není potřeba dělat žádné hluboké výklady a že si to úředníci, včetně pana ministra školství, který má dvě děti, uvědomují. Věřím, že budou ochotni připustit, že když se dítě něco nenaučí, tak to ještě není taková katastrofa, ale ten přímý kontakt s vrstevníky je opravdu důležitý.

Přijímaná opatření se neustále mění, vedou se diskuze o jejich účinnosti. Jak to na společnost z psychologického hlediska působí?

Obecně se ví, že pro lidi je velmi náročné zvládnout nejistotu. Platí to pro dospělé, pro děti ještě víc. Takže bych byl pro to, aby se jasně řeklo, kdy a kde budou roušky povinné, a pořád se to neměnilo. Je to ostatně stejné jako v rodině. Když jeden rodič řekne, že se půjde doleva, a druhý, že doprava, není to vzhledem k dítěti úplně šťastné, protože to snižuje autoritu. Když se v podobných příkazech a nařízeních nevyznám, tak se na to pak logicky vykašlu.

Přinesla podle vás tahle situace ve společnosti, ve vztahu k dětem alespoň něco pozitivního?

Ano, myslím, že v karanténě část lidí víc přemýšlela o sobě, o vztazích k druhým, ke svým dětem. Lidé si doma měli čas víc povídat, vztahy se prohloubily. Také u mnoha rodičů nastala změna v tom, jak nahlíží na školství, za což jsem rád. Konečně se víc mluví o tom, co všechno se děti ve škole učí, zda se to vůbec mají učit a jestli v dospělosti nebudou potřebovat něco jiného.

Já pracuji s dětmi u rozvodů a vidím, kolik kompetencí nám dospělým chybí. Proto zastávám názor, že ve škole by se měly učit i ty měkké dovednosti, a to nejen schopnost spolupracovat a komunikovat, ale také třeba etika, výchova k moudrosti. Tyhle věci v dospělosti potřebuje každý, na rozdíl od přechodníků či rovnic například. To jsou podněty k zamyšlení, které karanténa snad alespoň někde přinesla. A také uvědomění, že vztahy jsou vlastně v našem životě klíčové.

Reklama

foto: Autorka, zdroj: Václav Mertin, FF UK