Člověk je tvor společenský a je dokázáno, že dlouhodobá izolace mu nesvědčí. Může se projevit sníženou sociální obratností, změnou způsobu myšlení i zmenšením kapacity mozku. Nejsou tu však jenom negativa. Zdravá samota je potřebná proto, že podporuje soběstačnost. Britský novinář a spisovatel o samotě vydržel pět let a podle vlastních slov z nich neustále těží.
Neil Ansell, autor knihy Deep Country: Five Years in the Welsh Hills, žil v 80. letech ve squatu v Londýně s dvaceti dalšími lidmi, dokud mu nebyla učiněna nabídka, kterou nemohl odmítnout. Jednalo se o chatu uprostřed velšské divočiny s ročním nájemným pouhých 100 liber, tedy necelých 3 tisíc korun. Mělo to ale háček.
Když jsem se jednoho dne vydal do vesnice nakoupit, v obchodě mi málem praskl sluch ze zvuku mého hlasu.
Scénické pohledy na noční oblohu posetou kobercem hvězd, na malebné kopce a na pár havranů místo sousedů byly vykoupeny extrémní izolací, tedy alespoň na poměry panující ve Velké Británii. Ansell přesto kývl a strávil pět let na horském statku, vzdáleném několik kilometrů od nejbližší vesnice. Neměl s sebou mobilní telefon a za dobu, co tu žil, neprošel kolem domu jediný člověk.
„Zvykl jsem si na to být sám a vzpomínám, že když jsem se jednoho dne vydal do vesnice nakoupit, v obchodě mi málem praskl sluch ze zvuku mého hlasu,“ vzpomíná Ansell na stránkách BBC. „Uvědomil jsem si, že jsem dva týdny nepromluvil ani slovo. A to se pro mě stalo zcela normálním,“ dodává.
Pozbývání identity
Než se vrátil do civilizace, přizpůsobil se Ansell samotě zcela a sociální svět jej po návratu poněkud šokoval. Obtížné mu připadalo zejména mluvení, a ačkoliv sám sebe nepovažuje za asociála, poměrně dost s tím bojoval. Další věc, které si všiml, byla ta, že postupně začal pozbývat vědomí vlastní identity.
„Když je člověk sám, začíná ztrácet povědomí o tom, kým vlastně je, protože nemá obraz sebe sama, který se odráží ve způsobu, jímž na něj reagují jiní lidé,“ vysvětluje a dodává, že když se vrátil zpět do lidského společenství, musel znovu hledat, kým by mohl v tomto sociálním prostředí vlastně být.
Socializace jako mentální cvičení
Britská zpravodajská společnost BBC dává Ansellův příběh do souvislosti s aktuální kovidovou situací, kdy se v podobné situaci kvůli restrikcím a omezením do izolace nechtěně dostává stále více lidí. Lidské bytosti jsou hluboce společenští tvorové, což není zřejmé pouze z toho, jak žijeme, ale i z toho, jak fungují naše mozky.
Čím více se budeme stýkat s lidmi, tím efektivněji bude náš mozek pracovat, čím méně budeme sociální kontakty udržovat, tím se mozek může naopak zmenšit.
Ukazuje se totiž, že existuje souvislost mezi velikostí mozku primáta a komunit, které je schopen tvořit – čím větší mozek je, tím větší je rozsah jeho sociálního světa. A právě lidé tvoří největší skupiny ze všech primátů, které v průměru sestávají až ze 150 jedinců.
Jedním z možných vysvětlení této skutečnosti je fakt, že socializace je vlastně duševní a mentální cvičení. Pokud chceme úspěšně zvládat interakci s jinou lidskou bytostí, musíme si pamatovat překvapivě velké množství informací. Kromě základních podrobností, jako je místo, kde žije a pracuje, je užitečné znát i jemnější rysy její existence, jako je rodina, přátelé, sociální postavení a motivace. Pokud takové detaily neznáme, můžeme se při konverzaci snadno dopustit nepříjemného přešlapu – třeba když se nedávno propuštěného přítele zeptáme, jak to jde v práci, nebo si budeme před nastávající matkou stěžovat na zlobivé děti.
Horší funkce mozku
Počet vztahů, které zvládáme udržovat, je tedy omezen množstvím síly ke zpracování dat, kterou máme k dispozici. A po miliony let mají druhy s více sociálními kontakty větší a schopnější mozky, což znamená, že pravidlo funguje i obráceně – čím více se budeme stýkat s lidmi, tím efektivněji bude náš mozek pracovat, čím méně budeme sociální kontakty udržovat, tím se mozek může naopak zmenšit. Tuto teorii podpořil i nedávný výzkum německých vědců, kteří zjistili, že mozky devíti polárních průzkumníků, kteří žili po 14 měsíců na výzkumné stanici v Antarktidě, byly na konci pobytu menší než na začátku. A kromě zmenšení objemu mozku u nich došlo také ke zhoršení orientace v prostoru a selektivní pozornosti, tedy schopnosti soustředit se po určitou dobu na určitý objekt.
Osamělí lidé mají tendence vykládat si reakce ostatních sebepoškozujícím způsobem.
Psychologové ale v této věci rozlišují mezi pojmy "osamělost" (izolace) a "samota". Samota je stav, kdy je člověk sám, ale není osamělý. Je to vlastně stav spokojenosti podobný tomu, jehož dosáhl Ansell ve velšské divočině.
Osamělost je velmi odlišná a jedná se o stav, kdy se člověk cítí být izolovaný a touží po sociálním kontaktu. Výzkum amerických vědců z roku 2009 ovšem ukázal, že ačkoliv mají osamělí lidé příležitosti se stýkat s jinými lidmi, izolace pokřivuje jejich vnímání reality, což zhoršuje jejich schopnost s ostatními normálně komunikovat. Osamělí lidé mají tendence vykládat si reakce ostatních sebepoškozujícím způsobem, například každý podivný pohled nebo nejasnou poznámku si berou příliš osobně, což je uvrhá do úzkosti, která se může rozvinout v depresi.
Jak vycházet s lidmi
Pravidelná interakce s ostatními nás učí zdravé sebedůvěře a pomáhá nám přesně interpretovat záměry ostatních, což vytváří pozitivnější sociální zkušenosti. Osamělí lidé mohou mít naopak potíže s regulací vlastních myšlenek, pocitů a chování, což je ale zásadní pro schopnost udržovat sociální normy, a zahrnuje to neustálou analýzu a úpravu vlastního chování ve vztahu k očekávání ostatních.
Vědci se navíc domnívají, že podobně může na děti působit dlouhodobé distanční vzdělávání, které se díky kovidové pandemii stává novou realitou.
Znepokojivé je, že tento proces je běžně automatický, takže probíhá, aniž bychom si ho vůbec uvědomovali, ale izolace schopnost interakce s okolím narušuje. A ani toho si vlastně nějak zásadně nemusíme všimnout. Poznáme to jen podle toho, že je pro nás náhle těžší vycházet s lidmi, máme pocit, že to s námi každý myslí špatně, a tak máme tendenci stahovat se do sebe, což ale jen prohlubuje pocity méněcennosti a deprese.
Vědci se navíc domnívají, že podobně může na děti působit dlouhodobé distanční vzdělávání, které se díky kovidové pandemii stává novou realitou. Škola totiž představuje prostředí, kde se děti učí komunikovat s vrstevníky, číst v jejich reakcích a odpovídat na ně adekvátním způsobem. Děti, které nemají sourozence, stejně jako ty, které nechodí do školy a jsou vzdělávány doma, mívají v dospělosti problémy se začleněním do společnosti a nejsou zdaleka tak obratné jako jedinci, kteří vyrůstali ve velké rodině nebo chodili do školy. Zajímavé ale je, že lidé, kteří bývali v dětství osamocení, vykazují vyšší tendence angažovat se v aktivitách prospívajících občanské společnosti.
Osamělost není samota
Abychom nekončili úplně pesimisticky, je na místě zmínit také fakt, že psychologové zdůrazňují pozitivní vlivy samoty. Stačí se podívat, jak pět let o samotě prospělo Neillu Ansellovi, který o tom napsal knihu, a podle toho, co říká, z tohoto období svého života těží v podstatě až do dnešních dní. Život ve velšských horách mu ukázal, jak dokáže být soběstačný, že se může sám na sebe spolehnout a že si na samotu po čase dokáže zvyknout a vnímat ji jako normální stav bytí.
Vnímejme čas, který musíme trávit o samotě, jako příležitost k poznávání sebe sama.
Důležité pro něj přitom bylo, že nevěděl, jak dlouho to celé potrvá, takže se neupínal ke konci a soustředil se na průběh tak, aby ho co nejlépe zvládl. To je přístup, jímž bychom se mohli inspirovat. Vnímejme čas, který musíme trávit o samotě, jako příležitost k poznávání sebe sama. Židovský psychiatr a neurolog Viktor Emanuel (někde Emil) Frankl tvrdil, že nezáleží na tom, co nás v životě potká, ale jak se k tomu postavíme.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: BBC
