Toužíte se přiblížit svému vzoru? Pomůže kurz takzvané psychologické projekce

Co na lidech nejvíc obdivujete? Možná jejich odvahu, přesvědčení, charisma nebo talent. A co naopak odsuzujete? Sobeckost, lenost nebo přetvářku? Jedním z nejvíce fascinujících objevů psychologie tohoto století je mentální mechanismus nazvaný projekce, který nám ukazuje nejen negativní stránky, které jsme zatím u sebe nepřijali, ale také náš vlastní skrytý potenciál.

S tímto tématem jsem se poprvé setkala v knížce švédského režiséra a spisovatele Kaye Pollaka Žádná setkání nejsou náhodná, kde píše, že lidé jsou pro nás jako zrcadla, v nichž se odráží naše vlastní pocity a přesvědčení. „Člověk promítá své vlastní problémy na ostatní, často nevinné lidi, a to jen proto, aby se vyhnul nutnosti dívat se sám na sebe.“ Podle autora tohoto bestselleru se v tíživých situacích podobně chováme téměř všichni.

Freudův vzorec

A není ostatně zdaleka prvním, kdo si toho všiml. Teorie psychologické projekce sahá už do časů Sigmunda Freuda. Tento rakouský psycholog, který je také často nazýván „otec psychoanalýzy“, během svých sezení s pacienty vypozoroval, že často mají tendenci připisovat lidem ve svém okolí pocity, které mají oni sami. Když Freud tento vzorec chování pacientovi vysvětlil, klient byl následně schopen lépe nakládat s emocemi, které cítil.

Když vás rozzlobí sobectví kolegy v práci, hodnotíte sice jeho, ale pravým důvodem vaší zloby je fakt, že jste nepřijali své vlastní sobectví.

Proč se to děje? Americký kouč a psychoterapeut Scott Jeffrey na svém webu o osobním rozvoji vysvětluje vznik projekce jednoduše. V raném dětství, kdy nám rodiče říkají, co bychom měli a neměli dělat, chceme být druhými přijímáni, proto některé své vlastnosti začneme potlačovat. Ty ale jen tak nezmizí a všechny se „zabalí“ do něčeho, co psychoanalytici nazývají „stín“. A protože se s nimi nedokážeme identifikovat, naše mysl je projektuje do ostatních lidí.

„Když vás rozzlobí sobectví kolegy v práci, hodnotíte sice jeho, ale pravým důvodem vaší zloby je fakt, že jste nepřijali své vlastní sobectví (a co si budeme povídat, každý člověk je svým způsobem sobec). Kdybyste tuto vlastnost u sebe akceptovali, u jiných by vás nedokázala tolik rozhodit,“ píše kouč.

Fixní a růstový model

Projekce se ale týká i našich dobrých vlastností, kterých jsme se v dětství možná vzdali, abychom „zapadli“ do průměru a příliš se neodlišovali. Následkem toho dnes projektujeme i svůj největší potenciál a možnosti na druhé lidi. Například si představte, že se chcete stát někým, kdo mluví k veřejnosti. Sledujete práci svého vzoru, pozorně posloucháte každé slovo, které řekne, obdivujete jeho nenucené chování, klid a sebevědomí. A i zde se jedná o projekci.

Když věříme, že své schopnosti můžeme rozvíjet, máme touhu se učit a kvality ostatních nás naopak motivují a inspirují.

Odmítli jste totiž svou sebevědomou část a identifikovali se s tou ustrašenou. Proto teď také nad svým idolem žasnete, idealizujete si ho a vůbec vás nenapadne, že i on možná za maskou sebevědomí skrývá nejistotu. Je to přece také jen člověk. Mnoho z nás toto dělá s celebritami. Hvězdy jako Brad Pitt či Angelina Jolie jsou pro některé lidi jako bozi, ostatní projektují část svého stínu do hudebníků, sportovců či úspěšných businessmanů.

Přitom máme potenciál být podobně úspěšní jako všichni tito slavní lidé. Psycholožka Carol Dwecková ve svém výzkumu o úspěchu objevila, že každý z nás má buď fixní, nebo růstový model myšlení. S tím fixním se domníváme, že naše inteligence i dovednosti jsou neměnné, což následně vede k tomu, že se cítíme být ohroženi úspěchem ostatních, a závidíme jim ho. Naproti tomu, když věříme, že své schopnosti můžeme rozvíjet, máme touhu se učit a kvality ostatních nás naopak motivují a inspirují. Jen s fixní myslí máme tendenci své skryté možnosti projektovat na druhé a nikdy se nepokusíme je využít u sebe.

Vnitřní poklad

Mnoho z nás si není vědomo svého vnitřního potenciálu – svých silných stránek, disciplíny, spících talentů, odvahy a kreativity. Jungiánský autor Robert Johnson nazývá tento soubor vlastností vnitřním zlatem. Napsal o něm v knize Inner Gold: Understanding Psychological Projection: „Je to naše duše, naše Já, neoddělitelná součást našeho bytí... Každý má své vnitřní zlato. Netvoří se, stačí ho objevit.“ Vnitřní zlato by se dalo jinak i nazvat pozitivním stínem.

Když se naučíme přijímat své pozitivní i negativní stíny, budeme každý den čím dál víc sami sebou.

Psycholog David Richo v knize How to Be an Adult vysvětluje: „Integrovat vlastní pozitivní stín znamená rozeznat jej za obdivem, který chováme k druhým. Začneme pak uznávat a rozvíjet ve svém nitru vlastní talenty a kvality, ty, které zároveň obdivujeme u druhých. Netušíme, že velká část z toho, co vnímáme ve svém okolí, jsou vlastně části nás samotných.“

Jak využít projekci

Psycholog Douglas LaBier si je také jistý, že projekci můžeme využít ve svůj prospěch. Ve svém článku pro Psychology Today podává krátký návod, jak na to:

Představte si někoho, koho obdivujete, či mu dokonce závidíte. Napište si seznam jeho kvalit a vlastností a vyberte si z nich jednu hlavní.
Představte si, jaké by bylo, kdybyste mohl tuto kvalitu využít ihned ve svém vlastním životě, ve své práci, vztazích.
Popište, jak by získání této vlastnosti mohlo změnit váš život.
Sepište seznam věcí, které můžete každý den dělat, abyste tuto charakteristiku v sobě posilovali, tak jako posilujete svaly.
A nakonec se chovejte, jako kdybyste už tu kvalitu měli, jako by byla součástí vás samých.

Jak píše David Richo: „Nejdříve se chováme "jako kdyby", ale brzy je to jednoduché a ještě víc našich skrytých schopností nám začíná být k dispozici.“ Skrze snahu se tedy dostaví úspěch. Scot Jeffrey k tomu dodává, že když se naučíme přijímat své pozitivní i negativní stíny, budeme každý den čím dál víc sami sebou.