Zdá se, že naše „já“ před námi leží jako otevřená kniha. Kdykoli se můžeme podívat dovnitř a přečíst si, co máme rádi a co ne. Dozvíme se o svých nadějích i obavách a o tom, jaký je náš charakter. Psychologické výzkumy však ukazují, že k informacím o tom, kým doopravdy jsme, tak snadný přístup nemáme. A když se snažíme sami sebe popsat, často jsme úplně mimo.
Reklama
Tento sebeklam si však vůbec nemusíme uvědomovat, protože to, jak svou osobnost vnímáme, je silně ovlivněno nevědomými procesy. Psycholožka z Princetonské univerzity Emily Proninová nazývá tuto mylnou víru „introspektivní iluzí“.
Víra ve vlastní přání
Náš pohled na sebe sama je zkreslený, my si to však neuvědomujeme. Výsledkem pak je, že naše představa má překvapivě málo společného s tím, jak se doopravdy chováme. Například můžeme sami sebe považovat za empatické a velkorysé, ale během zimy kolem bezdomovců chodíme bez povšimnutí.
Vzhledem k tomu, že nechceme být lakomí, arogantní či sebestřední, předpokládáme, že takoví opravdu nejsme.
Podle Proninové je důvod tohoto zkresleného pohledu poměrně jednoduchý. Vzhledem k tomu, že nechceme být lakomí, arogantní či sebestřední, předpokládáme, že takoví opravdu nejsme. Poukazuje také na to, jak odlišně hodnotíme sebe a druhé. Nemáme problém poznat, že kolega v práci má vůči jiným zbytečné předsudky, nebo se nechová fér. Ale už nám nedochází, že se často chováme podobně.
Růžové brýle
Znáte Dunningův-Krugerův efekt? Je založen na smutné teorii, že čím méně schopní jsme, tím méně si to uvědomujeme. Tento jev byl pojmenován po dvou amerických vědcích, kteří dali v jedné studii účastníkům několik kognitivních úloh, a ti měli následně ohodnotit, jak dobře si vedli. Asi 25 % jedinců své výkony vidělo více či méně realisticky, jen několik se podhodnocovalo. Avšak většina těch s nejhoršími výsledky byla ohledně nich až příliš optimistická. Je tedy možné, že vychloubání a neúspěch jsou dvě strany téže mince?
Růžové brýle nám pomáhají k lepšímu pocitu i vyšším výkonům.
Jak vědci zdůrazňují, jejich výzkum upozorňuje na typický aspekt vnímání sebe sama, tedy že většina z nás má tendenci přehlížet své kognitivní nedostatky. Podle psychologa Adriana Furnhama z College Univerzity v Londýně je statistická korelace mezi vnímaným a skutečným IQ v průměru asi 0,16, což je velmi nízké číslo. Pro představu, korelace mezi výškou a pohlavím je asi 0,7. Proč máme tedy tendence se tolik nadhodnocovat? Vždyť reálný pohled na vlastní (ne)schopnost by nám mnohdy ušetřil spoustu marných pokusů a pravděpodobně i několik trapasů. Odpovědí je pravděpodobně fakt, že určitá míra „nadutosti“ má své výhody. Podle vědců z univerzity ve Washingtonu nám růžové brýle pomáhají k lepšímu pocitu i vyšším výkonům. Na druhé straně, lidé s depresemi jsou prý ve svém sebehodnocení často brutálně realističtí.
Potvrzení od okolí
Ačkoli se někteří jedinci v našem okolí přeceňují, jiní mají opačné tendence – sebe i své snahy znevažují. Často je k tomu vedou zkušenosti z dětství, kdy zažívali například týrání či přemrštěnou kritiku. Ještě zajímavější je fakt, že tito lidé nehledají ani uznání od ostatních, právě naopak. Psycholog William Swann z Texaské univerzity v Austinu zjistil, že mnoho z těch, kteří o sobě pochybují, baží po potvrzení své zkreslené představy.
Tento fenomén se prokázal například ve Swanově studii zaměřené na manželské páry. Každého účastníka se zeptal, jak vidí své silné a slabé stránky, zda se cítí být podporován partnerem a jestli je v manželství celkově spokojen. Jak se předpokládalo, lidé, kteří se měli raději, se cítili lépe, čím více je partner oceňoval. Ale překvapivě ti, kteří o sobě dobré mínění neměli, se cítili bezpečněji, když jim ten druhý reflektoval jejich vlastní nejistoty.
Chceme, aby nás druzí viděli tak, jak vidíme sami sebe.
Nestáli o uznání ani respekt, spíše chtěli slyšet přesně to, co si o sobě sami mysleli: „jsi neschopný“. Swan na této studii založil teorii o sebepotvrzení, tedy že chceme, aby nás druzí viděli tak, jak vidíme sami sebe. Dokonce v některých případech podvědomě provokujeme ostatní jen proto, abychom si dokázali, že náš pohled na sebe sama je pravdivý. A toto chování nemusí být nutně formou sadomasochismu. Je to jen symptom naší touhy po konzistenci. Pokud na nás druzí reagují způsobem, který potvrzuje náš vlastní názor, pak je svět, jak má být.
Abychom byli ve své hře přesvědčiví, musíme si věřit. Tuto teorii podporuje poznání, že úspěšní manipulátoři jsou často velmi sebevědomí. Výzkumy to také potvrzují. V jedné studii byly účastníkům nabídnuty peníze, pokud během rozhovoru budou přesvědčiví ohledně vynikajících výsledků v testech IQ. Čím více se kandidát snažil působit uvěřitelně, tím silněji byl následně přesvědčen, že vysoké IQ opravdu má, přestože jeho skutečné skóre bylo víceméně průměrné.
Ryzí podstata
Pohled na sebe sama také hodně ovlivňuje fakt, že většina lidí věří ve svou ryzí podstatu. Myslí, že to, kým skutečně jsou, se odráží na jejich morálních hodnotách, které jsou relativně stabilní. A i když se ostatní preference mohou měnit, jádro zůstává stejné. Rebecca Schlegelová a Joshua Hicks z Texaské univerzity zjišťovali, jak lidský pohled na své „pravé já“ ovlivňuje náhled na vlastní osobu.
Máme tendenci negativní vlastnosti připisovat tomu, kým jsme byli dříve, díky čemuž dnes vypadáme lépe.
Účastníkům studie řekli, aby si každý den po určitý čas vedli deník. A ukázalo se, že když lidé udělali něco morálně zpochybnitelného, najednou si nebyli jisti, kým vlastně jsou, a cítili se od sebe sama odtrženi. Anne E. Wilsonová a Michael Ross z univerzity v Ontariu zase demonstrovali na několika studiích, že máme tendenci negativní vlastnosti připisovat tomu, kým jsme byli dříve, díky čemuž dnes vypadáme lépe. A čím dál do minulosti jdeme, tím negativněji sami sebe vidíme.
Sobě i druhým
Nejistota je všeobecně považována spíš za nevýhodu, ale ne vždy to platí. Lidé, kteří si nejsou jisti tím, zda mají nějakou pozitivní vlastnost, se obvykle pokouší dokázat sobě i druhým, že jí oplývají. Drazen Prelec, psycholog na Technologickém institutu v Massachusetts (MIT), to vysvětluje vlastní teorií. Tedy co určitá činnost řekne o naší osobě, je pro nás často důležitější, než její pravý cíl.
Nemálo lidí uvízlo na dietě jen proto, aby je okolí nenařklo ze slabé vůle. Naopak bylo empiricky zjištěno, že lidé, kteří jsou si svou štědrostí či inteligencí jistí, vynakládají menší úsilí, aby se tak chovali i navenek. Pak jejich přemrštěná sebedůvěra zvyšuje propast mezi představou o sobě samém a tím, jak se jeví ve skutečnosti.
Odstup pomůže
Jak tedy sama sebe nejlépe poznat? Chytré knihy radí psát si deník, každý den věnovat určitý čas sebereflexi, nebo vést niterné hovory s přáteli. Zda nám to pomůže vidět sebe sama v jasnějším světle, je však otázkou. Ve skutečnosti občas právě fakt, že sebezkoumání odložíme, pomůže víc, protože poskytne určitý nadhled. V roce 2013 Erika Carlsonová z univerzity v Torontu zhodnotila literaturu týkající meditace a toho, zda umožňuje sebepoznání. A zjistila, že ano, protože nám pomáhá překonat hned dvě velké překážky; zkreslené myšlení a ochranu ega.
Současná psychologie zásadně zpochybňuje tvrzení, že sami sebe můžeme objektivně a definitivně hodnotit.
Mindfulness nás učí nechávat myšlenky volně plynout a co nejméně se s nimi ztotožňovat. Myšlenky jsou koneckonců jen myšlenkami, nikoli absolutní pravdou. Často tedy právě určitý odstup a jednoduché pozorování může vést k lepšímu pochopení toho, kým vlastně jsme.
A ponaučení? Současná psychologie zásadně zpochybňuje tvrzení, že sami sebe můžeme objektivně a definitivně hodnotit. Ukazuje se, že naše „já“ není věc, kterou je možné pevně definovat, ale spíše proces, jenž se neustále adaptuje na měnící se okolnosti.
foto: Shutterstock, zdroj: Psychology Today
