Mezinárodní klasifikace nemocí je publikace, která kodifikuje systém označování lidských onemocnění a poruch. Vydává ji Světová zdravotnická organizace (WHO) a ta, jak jsme před rokem informovali, na list přidala i „závislost na videohrách“ (anglicky gaming disorder, tedy doslova něco jako hrací porucha). WHO se ale kvůli tomuto kroku setkala s vlnou kritiky, a tak vyzvala různé instituty a univerzity, aby se na problém podívaly více dopodrobna.
Výzvy se chytl Oxford Internet Institute a jeho studie přišla s tím, že s nadměrným hraním her vlastně není klinicky nic špatného. Podle výzkumníků nemáme žádné důkazy, že by za závislosti na hrách mohly samotné hry. Studie byla provedena loni na tisícovce čtrnácti- až patnáctiletých adolescentů v Anglii. Děti spolu se svými rodiči odpovídaly na otázky, které se týkaly jejich herních návyků a toho, jak děti fungují v běžném životě.
Vypadá to spíš tak, že hry jsou pouze útěkem od hlubšího problému.
Autoři přišli se závěry, které tak trochu zatřásly celou kauzou ohledně klasifikace gamingu jako nemoci. „Naše nálezy nepotvrdily jediný důkaz, který by svědčil o tom, že by nezdravý vztah s gamingem mohl za nějaké emoční problémy či poruchy chování,“ konstatoval spoluautor studie a vedoucí výzkumného centra v oxfordském institutu Andrew Przybylski. „To, jak daný člověk k hraní přistupuje, má mnohem více co do činění s tím, zda jsou naplňovány jeho základní psychologické potřeby.“ Jinými slovy, existence her není příčinou problémů s hraním. Zatímco výzkumníci sami nemohou s určitostí říct, jak to vlastně je, vypadá to spíš tak, že hry jsou pouze útěkem od hlubšího problému.
Nekomplexní léčba
Proč je to problematické? To, že se Světová zdravotnická organizace rozhodla zařadit závislost na hrách na listinu nemocí, byl každopádně kontroverzní krok. Je samozřejmě mnoho těch, kteří tvrdí, že závislost na hrách je reálná nemoc, která má své reálné pacienty. Mezi ně se řadí i bývalí „závisláci“, jejichž příběhů je na internetu víc než dost. Kolem léčby závislosti na hrách navíc vyrostlo doslova celé odvětví léčebných center, programů a podpůrných skupin.
Závislosti na hraní se léčí dosti specifickým způsobem, a tak je na místě se zamyslet, zda by taková terapie vůbec mohla někomu pomoci.
Mnoho dalších lidí je ale na druhou stranu přesvědčeno, že zařadit hraní mezi poruchy nedává prostor pro rozpoznání pravé příčiny tohoto abnormálního chování. A navíc to zlehčuje jiné, závažnější formy závislostí. Je to možná trochu něco, jako když lékaři léčí pouze příznak nemoci a nezajímají se o celkový psychický stav pacienta.
Tady se nabízí otázka: Pokud je hraní pouze symptom a ne samotná nemoc, budeme ji stále léčit jako závislost? Závislosti na hraní se totiž léčí dosti specifickým způsobem, a tak je na místě se zamyslet, zda by taková terapie vůbec mohla někomu pomoci.
Vyřeší terapie problém?
Představme si situaci, kdy se dítěti doma rodiče málo věnují, ve škole ho spolužáci šikanují a jediné, co mu tedy zbývá, je upnout se k počítačové hře. Po čase si na hru vyvine závislost, začnou se mu zhoršovat známky a rodiče si konečně všimnou, že s ním není něco v pořádku. Syna vezmou k lékaři, který mu diagnostikuje herní závislost, a pošle ho na ozdravný pobyt do přírody, kde vydrží měsíc bez počítače. Když se vrátí, bude mít možná po detoxu trochu čistší mysl, jeho problémy se spolužáky se ale asi těžko samy od sebe vyřeší a situace doma, pokud si s rodiči nepromluví odborník, asi také ne.
Doktorka Netta Weinsteinová z University of Cardiff, která je další spoluautorkou dané studie, je přesvědčená, že se musí apelovat na zdravotníky, aby se na herní závislosti dívali komplexněji a ptali se, jaké frustrace vedou hráče k tomu, aby hrám obsesivně podléhali. Zkrátka jde o to, jestli samotné hraní videoher není pro hráče jen útěkem před realitou, v níž se reálně něco špatného děje.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: The next web