V únoru roku 2020 předseda Světové zdravotnické organizace (WHO) Tedros Adhanom Ghebreyesus prohlásil, že koronavirus není jediným problémem veřejného zdraví, kterému svět čelí. Trpíme prý nejen pandemií, ale také „infodemií“ fake news, které se koronaviru týkají. „Fake news se šíří rychleji a snadněji než tento virus a jsou stejně nebezpečné,“ prohlásil Ghebreyesus. Články ze zpravodajských zdrojů včetně slovutné americké zpravodajské agentury Associated Press (AP) popisovaly dezinformace jako nákazu, na kterou není v dohlednu žádný protijed či očkování. I akademici ve svých studiích upozorňovali na dopad fake news na člověka. BBC, Deutsche Welle a The New York Times zveřejnily články o výzkumu, který spojoval fake news o koronaviru nejméně s 800 úmrtími. Platnost tohoto výzkumu byla ovšem později zpochybněna, píše dopisovatel Financial Times Siddharth Venkataramakrishnan. Ve svém komentáři tak vlastně zpochybňuje, kdo je v oné infodemii pravým šiřitelem fake news.
Podle Venkataramakrishnana platí, že existuje dobrý důvod dávat si pozor na šíření nebezpečných a zavádějících dezinformací online. Infodemiologie, tedy věda o tom, jak zvládnout přetížení informacemi během epidemie, je novým oborem. Vědci z Reuters Institute for the Study of Journalism (RISJ) a Oxford Internet Institute poukázali na to, že většina textů na toto téma se objevila právě začátkem letošního roku. Slovo „infodemický“ se ale poprvé objevilo v The Washington Post už v roce 2003 v souvislosti s epidemií SARS. David Rothkopf, novinář a politolog, ho použil k popisu toho, jak „několik faktů smíchaných se strachem, spekulacemi a fámami, jež jsou umocněné technologiemi, může vést k nepřiměřené reakci“.
Motory fake news
WHO definuje infodemii jako „přebytek informací, z nichž jsou některé přesné a jiné ne, jež se vyskytují během epidemie“. O nemoc prý zatím nejde. Tvrdí, že tato záplava nepravdivých informací ztěžuje přístup ke spolehlivým informacím. Je pravdou, že technologie jsou důležitým motorem fake news, který pohánějí virální videa propagující mýty proti očkování a nošení roušek, webové stránky nabízející „zázračné léky“ a zprávy předávané mezi účty WhatsApp s tvrzením, že čínská vláda občany infikované koronavirem zabíjí.
Stejně jako si dokážeme představit koronavirus přenášený kapénkami, tak si můžeme představit, že nějak podobně se fake news šíří po internetu.
Felix Simon, výzkumný pracovník RISJ, na Twitteru poukázal na to, že onen předpoklad, podle něhož lidé nemohou najít věrohodné informace, neodpovídá skutečnosti. Mnozí se totiž obraceli k tradičním mediálním zdrojům i k odborníkům na zdraví. „Infodemie“ je tedy spíš než nemoc sociální jev. Stejně jako si dokážeme představit koronavirus přenášený kapénkami, tak si můžeme představit, že nějak podobně se fake news šíří po internetu. V případě skutečné nemoci však bez ohledu na různé konspirace a fake news existuje jasné vymezení mezi zdravím a nemocí (tedy za předpokladu, že testy na nemoc byly přesné). Totéž ovšem neplatí pro informace. Je pravda, že existují případy jasných dezinformací. V mnoha případech je však rozhodování o tom, co jsou zdravé informace, vysoce subjektivní.
Jsou kritici a „kritici“
I prestižní lékařské časopisy jako The Lancet a The New England Journal of Medicine musely po vážných pochybách ohledně použitých údajů stáhnout některé studie týkající se koronaviru. Tyto články mohly mít zásadní účinek na rozhodování v oblasti veřejného zdraví. Byly by ovšem v infodemii tyto ctihodné odborné časopisy klasifikovány jako zdroje či motory „informační choroby“?
Názor WHO na nošení roušek je ukázkovým příkladem měnící se ortodoxie. Což znamená, že dříve akceptované názory se mohly dostat do široké kategorie dezinformací čili fake news. Pokud má tedy existovat nějaký pandemický informační ekosystém, neměli by být kritiky odborných informací pouze konspirační teoretici a prodejci lektvarů.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Financial Times
