Svět je stále stejně složitý a stejně jednoduchý i lidé se bojí stále stejně, vychází z našeho rozhovoru s Alexanderem Sängerlaubem. Novinář a odborník na falešné zprávy, které v berlínském thinktanku Stiftung Neue Verantwortung vyhodnocují, přijel v rámci dokumentárního festivalu Jeden svět diskutovat o fenoménu, kterého se děsí politici, média i čtenáři – fake news.
Zároveň bude podle něj v příštích letech pro média zásadní najít jiný způsob financování, protože peníze z reklam, které udržovaly při životě noviny, časopisy a televize, odtékají na konta internetových bloggerů a influencerů. Když se podařilo proměnit se hudebnímu i filmovému průmyslu, měl by řešení nalézt i mediální svět.
Povídáme si spolu v pražské kavárně Langhans, která je v době festivalu základnou organizátorů Jednoho světa. Alexander je pln enthusiasmu a optimismu, i když mluvíme o úpadku novinařiny ve světě. Je z něj patrná důvěra v novou, konstruktivní žurnalistku, o které v rozhovoru padne také slovo.
Co každý den čtete vy?
Ráno si projedu zhruba sedm různých zpravodajských webů, mám předplatné tištěných novin Spiegel a také se dost dívám na televizi. Baví mě televizní zprávy, mám rád obraz, u kterého zároveň něco slyším.
Sledujete i jiné než německé zpravodajství?
Čtu New York Times, občas Guardian. Zprávy ze zahraničních zdrojů se ke mně dostávají ze sociálních médií, to mi někdo přepošle článek, nebo se mi objeví ve facebookovém feedu něco zajímavého. Německé zpravodajství si hledám mimo sociální média.
A důvěřujete jim?
Víceméně ano. Jsem velice kritický čtenář, čtu média zaměřena více levicově, pak pravicovější tisk a udělám si obrázek někde uprostřed. Každé téma si vyhledávám na několika webech i v novinách, abych měl jasno.
Za to by vás měli platit. Protože u toho nemůžete stíhat pracovat.
Sleduji BBC, CNN i Reuters, ale ne každý den, zahraniční kauzy jsou v Německu dobře zpracované. Sleduji veřejnoprávní ARD, v osm večer tam kauzy proberou krátce, později večer sleduju delší verze. Tam už jde o konstruktivní novinařinu. Té jsem velký fanoušek.
Žurnalistika už by neměla být jen zpráva, že se včera něco stalo, někde něco bouchlo, deset lidí mrtvých. Ale co je to za konflikt a proč existuje, jak by ho bylo možné vyřešit.
Konstruktivní žurnalistiky?
Ano, je to koncept ze Skandinávie. Jde o vysvětlovací novinařinu. Žurnalistika už by neměla být jen zpráva, že se včera něco stalo, někde něco bouchlo, deset lidí mrtvých. Ale co je to za konflikt a proč existuje, jak by ho bylo možné vyřešit, noviny musí přinášet obecnější, větší obrázek. Takže když odjedete na týden na dovolenou a vrátíte se, nenahrne se na vás spousta minizpráv, kterým pořádně nerozumíte. Teď je každému tématu věnováno pět minut, jde to jedním uchem dovnitř, druhým ven.
To ovšem předpokládá vzdělané a stále se vzdělávající novináře i čtenáře.
Ano, to není jednoduchá věc. Jde o jiný přístup k novinařině. Teď se děje to, že realita v médiích je totožná s realitou venku. Vyvolává to v novinářích a vydavatelích dojem, že musí být nesmírně rychlí, stíhat všechno. Ale pak není čas nad tématy přemýšlet do hloubky a hledat odpovědi. Když se v 80. letech něco přihodilo, nejčerstvější zpráva o tom byla v rádiu pár hodin poté a další den v novinách.
Teď při té okamžitosti jako bychom zapomínali, že na dobré zpravodajství je třeba dostatek času. Stále by v novinařině přece mělo platit: „Be first but first be right“ neboli Buď první, ale nejdřív to měj správně. Dej si dostatek času na ověření informací a faktů.
Co si myslíte o světě „demokratizované“ žurnalistiky, tedy že prostřednictvím internetu může psát, informovat a vysílat úplně každý?
Myslím si, že být novinářem je jako být doktorem, je to profese, která vyžaduje vzdělání a praxi, mnoho kompetencí. Dokázat ověřit zdroje, dokázat se správně ptát, chápat souvislosti. Takže na jedné straně je hezké, že má každý svoji platformu, ovšem na druhé straně při hledání kvalitní informace se musíte brodit hromadou nesmyslů. Každý si myslí, že může být novinář, ale jen pár lidí jimi skutečně je. Je to stejné jako s facebookem. Ať už vám přijde zpráva od mámy, sestry, vašeho konspiračně paranoidního kamaráda, z blogu nebo z New York Times, vypadá stejně, má stejný design, grafiku, velikost i barvy a vy nemáte tolik času zkoumat, co čtete a lajkujete.
Ať už vám na facebook přijde zpráva od mámy, sestry, vašeho konspiračně paranoidního kamaráda, z blogu nebo z New York Times, vypadá stejně, má stejný design, grafiku, velikost i barvy.
Kdo se novinařinou nezabývá, tak nemá čas ani chuť rozlišovat pečlivě, odkud která informace přichází a jak moc je pravdivá. Takže je dobré vnímat sítě jako zábavu, relaxaci, ale ne jako zdroj informací. Informace potřebují více času a péče.
Přišli jste ve vašem thinktanku na nějaké řešení?
Vezměme si filmový a hudební průmysl před deseti lety. Tehdy je zcela rozstřelil internet. Najednou se objevil Napster, spousta platforem, kterými lidé sdíleli hudbu i filmy zdarma. Byl to pro obě odvětví vážný problém. Ale nakonec našli funkční model, který průmysl změnil, existuje Spotify, Netflix, Amazon Prime, kde lidé zase dobrovolně platí a hudebníci a filmaři dostávají peníze.
Ještě před dvaceti lety bylo povolání novináře prestižní, dobře placené a stabilní. Teď jsme ve stádiu, kdy lidé nechtějí platit ani za kvalitní novinařinu. Je to závažný problém a odpověď na něj ještě nemáme. Jak může člověk říci, požaduji kvalitní novinařinu, ale nejsem ochotný zaplatit?
A vidíte tedy na obzoru nějaký udržitelný model?
Zatím ne. Potřebujeme přivést zpátky do žurnalistiky peníze. Musíme více přemýšlet, jak technologie novinařinu mění. Příští rok se poprvé prodá více reklam v digitálním světě než v printu. Šedesát procent z těchto peněz jde jen Googlu a Facebooku. Lidé už si říkají, že nebudou investovat do reklamy v novinách, které nečte tolik lidí, když prostřednictvím Facebooku jich osloví více. Národní, veřejnoprávní media teď musí své rozpočty razantně omezovat. Když jdou peníze místo nim Googlu a Facebooku, což nejsou informační platformy, pak musíme přijít s nějakým novým nápadem.
Příští rok se poprvé prodá více reklam v digitálním světě než v printu.
Je možné, že veřejnoprávní média, skutečná informační média, budou muset vystoupit z tržního prostředí. Na trhu to totiž nefunguje, lidé chtějí platit jen za sportovní zprávy. Takže se musíme vydat nějakou radikálně novou cestou, třeba vytvořením něčeho jako veřejnoprávní „facebook“, čím budeme moci denně komunikovat.
Facebook zrovna není neutrální informační médium.
Facebook nebo YouTube jsou v podstatě propagandistické platformy. Dá se přes ně prodat skvělá myšlenka, ale i nesmysly. V USA ho přitom jako hlavní zdroj informací používá zhruba osmnáct procent lidí. V Německu je to zatím jen šest procent, ale to číslo roste s každými dalšími volbami. Takže možná za čtyři roky budeme tam, kde USA. Vezměte si, když si chtěl někdo otevřít televizi, musel se ucházet a získat vysílací licenci, musel prokázat, že je schopen vysílat. Mělo to svá pravidla.
Ale teď prostřednictvím YouTube může vysílat každý. A my přesně nevíme, co s tím. Jasně že se na YouTube vyskytují i novináři, kterým přišla jejich stará, zkostnatělá média pomalá. Ale takového obsahu tam bude pět až deset procent. Zbytek jsou blázniví lidé prodávající blbosti. Možná bychom to potřebovali regulovat. Ale regulace je takové citlivé slovo, musí se o tom vést diskuse.
Co přesně váš thinktank sleduje?
Zabýváme se analyzováním fake news. Dnes máme dojem, že žijeme v „éře fake news“. Je to tím, že se do Bílého domu skutečně dostal Donald Trump, spousta lidí je z toho pořád v šoku a viní z toho šíření fake news. Ovšem tak jednoduché to nemusí být. Spíše jde o kombinaci rychlého a neregulovaného technologického rozvoje, fake news, sílícího pravicového populismu v evropských demokraciích.
V Německu se najednou začali všichni fake news bát. Ptali se, jsou všude? Kdo je šíří? Kdo je čte? Na koho jsou mířené? Rozjeli jsme projekt analyzování fake news v německém mediálním prostoru, abychom zjistili, jestli se lidé bojí právem. Data ukázala, že falešných zpráv zase tolik mezi lidmi není. Kolují v uzavřených skupinách třeba na facebooku, ale v mainstreamu nejsou.
Vždycky se najde tak dvacet procent lidí, kteří mainstreamovým médiím nevěří, ale to bylo vždy.
A také je možné, že tradiční mainstreamová média už nepřinášejí lidem odpovědi, nevysvětlují dostatečně, co se se světem děje, nástup umělé inteligence a robotů, zanikání pracovních míst… To je ideální doba pro populisty. Když lidé říkají, že čtou jen Sputnik, Aeronet a další propagandistické weby, protože to jsou jediné zdroje, kterým věří, pak musíme přemýšlet o těch lidech, kde se to vzalo? Nejsou přece jako ovce, oni si ty zprávy vyhledávají.
Čtěte také:
Češi a fake news? Jsme jako ty ovce určené na porážku, říká Věra Jourová
2018 – EU = 1948. Aby nám to brzo někdo nespočítal
Už víme, jak Facebook dostal Trumpa do Bílého domu
Vždycky se najde tak dvacet procent lidí, kteří mainstreamovým médiím nevěří, ale to není nic nového, to bylo vždy. Součástí naší debaty je, že možná jen dnes tyto lidi, kteří nevěří žádným médiím, jen více vidíme. V 80. letech, kdy byla jen mainstreamová média, jsme o tom, co si o mainstreamu lidé myslí, neměli tolik informací. Bývaly to soukromé konverzace někde v hospodách, dnes jsou díky sociálním médiím veřejné. Ale pro nás novináře je důležité vystoupit ze svých sociálních bublin a do těch hospod se rozjet, skutečně s lidmi mluvit, protože probourat se do jejich facebookových sociálních bublin se nám nikdy nepodaří.
Alexander Sängerlaub (1986)
Německý novinář, analytik. Absolvent žurnalistiky, psychologie a médiální a politické komunikace na Svobodné univerzitě v Berlíně. Působí zároveň jako lektor korporátní a politické komunikace. Je vedoucím projektu thinktanku Stiftung Neue Verantwortung (Nová odpovědnost) v Berlíně, kde se zabývají měřením a analýzou falešných zpráv (fake news). V roce 2014 založil politický magazín Kater Demos, založený na konceptu konstruktivní žurnalistiky.
foto: Profimedia