Evropa zažívá stále ještě dobré časy. Otřepala se z finanční krize, srazila nezaměstnanost k nule, nové obory slibují prosperitu. Jen neurotik uvězněný v minulosti, stižený permanentní naštvaností, to nevidí. Z takových nešťastníků, sociology někdy označovaných za kryptokomunisty, se nešťastnou shodou okolností skládá asi polovina českého elektorátu.
Tyto tipy dnes mohou být pro někoho zajímavé, proto zde přidáváme odkaz na knihu, kterou mimořádně nabízíme v elektronické podobě za 100 Kč. Stačí si o ni napsat na Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript..
Byli tu vždy, dávali o sobě vědět. Jedna věc je ale nová – všichni jsou dnes online. Díky tomu se organizují, ujišťují se o svých pravdách. Roste jim sebevědomí a stoupá hladina testosteronu. A politici jim slíbili hračku: referendum. Polistopadový režim je podle světonázoru našich neustále rozhořčených spoluobčanů prohnilý, je třeba ho demontovat a vedoucí činitele poslat do dolů, případně pověsit. V tom se situace moc neliší od roku 1946, kdy národ za nadšeného jásotu davu účtoval s demokracií první republiky.
Snahu namluvit veřejnosti, že EU je cosi jako nový SSSR, který chce členskou zemi zbavit svéprávnosti, by divák z roku 2003 považoval za šílený nápad.
Jestli teď našich zhruba 2,5 milionu neurotických voličů dostane šanci prohnat své nálady hlasovacím strojem, který jim různé strany – v roli katů hlásících se do služby (SPD), obyčejných oportunistů (ANO) nebo sympatických, leč bohužel trochu naivních inovátorů (Piráti) – slibují jako dárek pod stromeček, můžeme se právem obávat, že křižník Kocourkov stejně jako v roce 1948 nabere sebevražedný kurz na Východ.
Pěst pracujících
Kdyby někdo volební rok 2018 sledoval optikou roku 2003, kdy jsme hlasovali o vstupu do EU, přišel by mu surreálný. Spatřil by třeba někoho s očividně korejsko-japonským původem (není to ten průvodce a dovozce asijských potravin?), jak se s čistokrevným Slovákem (oligarcha a další potravinář) a politickým důchodcem z Vysočiny (on se vrátil?) domlouvá na společné vládě. Všichni mají společné hobby – surfovat na vlně národních vášní. Každý potřebuje exhibovat z trochu jiných důvodů, ale vítr protievropských nálad jim všem mocně duje do plachet.
Snahu namluvit veřejnosti, že EU je cosi jako nový SSSR, který chce členskou zemi zbavit svéprávnosti a obyvatelstvo zotročit, by náš divák z roku 2003 považoval za šílený nápad. Lidé přeci nejsou pitomí, nespolknou každou báchorku, myslí na dobré bydlo v lůně blahobytného Západu – myslel by si náš pozorovatel z dávné minulosti roku 2003.
EU vůči Česku a celému Visegrádu vystupuje v roli adoptivních rodičů, kteří bezradně přihlížejí duchovní krizi dospívajícího svěřence.
Jenže o nějakých 15 let později už ten nápad tak šíleně nepůsobí; s lidskou nechutí být za pitomce se totiž dá pracovat kreativně. Zvlášť, když už je celý český elektorát konečně online. Tato statistika je klíčová: V roce 2003 mělo přístup k internetu jen 40 procent lidí, většinou příslušníků střední třídy. Dnes je to přes 80 procent. Na sociálních sítích se pitomosti a nenávisti skvěle daří.
Optimismu a selského rozumu se bohužel na každého nedostane. Mnozí naši spoluobčané se cítí jako oběti globalizace. Mají pocit, že se na ně při růstu životní úrovně jaksi zapomnělo. Ze své frustrace zkonstruovali digitální pěst. Stejně drtivou jako byla kdysi ta dělnická. Díky vynálezu fake news distribuovaných z alternativních webů na sociální sítě dokáže být „onlajn“ podobně účinným beranidlem jako ve 30. letech fašistický politik Konrád Henlein, aspoň co se agitačního potenciálu týče. A je zřejmé, že Golem na to má — vyvolat referendum o odchodu z EU a vrátit na Šumavu plot. Hlavně díky tomu, že Brusel ho to jednoduše udělat nechá.
Tak si jděte
EU vůči Česku a celému Visegrádu vystupuje v roli adoptivních rodičů, kteří bezradně přihlížejí duchovní krizi dospívajícího svěřence. Se smutnou odevzdaností sledují záchvaty vzteku, v nichž enfant terrible rozbíjí oblíbené hračky. Je jim jasné i to, kde podle něj selhali — neměli se snažit jeho lásku kupovat. Enfant není pitomý, ve skutečnosti moc dobře ví, že Brusel mu na rozdíl od Kremlu nebude v odchodu bránit tanky. Až dojde na lámání chleba, adoptivní rodič pokrčí rameny nad jeho zdůvodněním, že pravý život se odehrává za východními branami, a popřeje výrostkovi šťastnou cestu do Pekingu.
Reklama
Náš Čech roku 2003 měl ještě v živé paměti, že s podobnými pocity se počátkem 90. let loučil s bratrem Slovákem. A z rozpadu Československa si odnesl vlastní ponaučení: chce-li někdo kam, pomozme mu tam. Všechno přece dobře dopadne, slovenští bratři našli i po deseti letech dveře domu stále dokořán a vrátili se ke společnému stolu. Jenže je to falešné ponaučení. Vyvolává dojem, že nával okamžité frustrace je dobrou příležitostí rozhodovat o osudu budoucích generací, a to jen proto, že lid na to má svaté právo a momentálně také dost kuráže.
Nenechat se
Pracovníci zemědělství a průmyslu čili předci dnešního „zemanova elektorátu“ tak navzdory tehdejší pražské kavárně vyslali zemi na první dobrodružnou výpravu na Východ. Učinili tak svobodně a o vlastní vůli — totiž vůli věřit různým dezinformacím, často zahraniční výroby (viz Jak se dělaly fake news v roce 1946). Že takové rozhodnutí může zničit miliony životů, současných i budoucích? To nehrálo roli, otázkou dne bylo ventilovat znechucení z prohnilého systému. A co si budeme povídat: při znárodňování majetku slavila hlavně česká závist.
Útěchou může být, že dějiny se ve skutečnosti neopakují: to jen postižený člověk neustále šmajdá na stejnou nohu. Nic tudíž není ztraceno. Jde jen o to naučit se novodobým blouznivcům čelit. Nenechat je tvořit geopolitickou mapu. A hlavně: nenechat se strhnout k bratrovražednému verbálnímu boji.
zdroj: Průvodce budoucností
