Dětství je ta část života, kdy si člověk tvoří svůj hodnotový žebříček. Přitom výchova dětí není jednoduchá záležitost – rodiče na ně přenášejí stereotypy, ve kterých sami vyrostli. Pokud nechcete, aby z nich vyrostly nesamostatné osobnosti, které samy sobě nevěří, na „osvědčené“ výchovné metody svých babiček a dědečků raději zapomeňte.
Dítě není pes, nemá dospělému sloužit ani žít podle toho, jak od něj očekávají ostatní. Proto nepropadejte panice, pokud si někdo na adresu vašich ratolestí neodpustí poznámku o tom, že je máte špatně vychované. Nenechte se rozhodit. Dospěláci mají často tendenci o dětech uvažovat jen jako o zmenšených dospělých a očekávají, že když už chodí třeba do druhé třídy, nemají právo se chovat jako děti.
To za nás nebylo
Sama bych mohla o mezigeneračních střetech napsat několik románů na pokračování. Vzpomínám například na svou babičku (narozenou v roce 1926), která nemohla rozdýchat, když se mé děti třeba u oběda dohadovaly, kdo si kam sedne. „To za nás nebylo,“ povzdechla si obvykle. Jasně, nebylo. Protože vyrůstala v době, kdy děti svým rodičům vykaly a známkou dobrého vychování byla téměř absolutní poslušnost a bezmezný respekt k autoritám. Vesměs uměle vynucovaný.
Proutek se má ohýbat, dokud je mladý. Jenže i to ohýbání může mít mnoho podob
Nic proti úsloví, že proutek se má ohýbat, dokud je mladý. Jenže i to ohýbání může mít mnoho podob. Příliš urputná snaha o absolutní ovládnutí růstu obvykle vede k tomu, že vzrostlý strom už bude navždy ohnutý. To by rozhodně vaším cílem být nemělo. Vychovat dítě můžete i tak, aby z něho byl člověk s respektem k okolí a zároveň pevný a jistý ve svých postojích. Jak na to? Psychologové nabízejí několik tipů.
Snaha se cení
Sebevědomí je jeden z největších darů, které svým potomkům můžete dát. Darovat můžete třeba tím, že děti pochválíte, i když se jim nepodařilo v nějaké činnosti dosáhnout cíle. Důležité je v takové chvíli dát najevo, že k úspěchu vede úsilí. A také to, že ne každé úsilí nutně přinese kýžený výsledek. Děti mají tendenci věci vzdávat, když jim nejdou hned napoprvé. V tu chvíli nastupuje vaše role rodiče a průvodce, který na různých příkladech ukáže, že to vůbec nevadí, a že když ve své snaze vytrvá, jednou to vyjde. A když to vyjde poprvé, není důvod, aby to nevyšlo i podruhé, potřetí, posté.
S tím souvisí i to, aby se děti ve svých dovednostech cvičily. A opět jste to vy, kdo by je k tomu měl motivovat. Ale ne způsobem „dneska máš hraní na housle, tak dvě hodiny cvič, jinak nedostaneš večeři“. Udělejte si čas a alespoň chvíli danou činnost provozujte se svých děckem. Ukažte mu, že i to, co vypadá jako nuda, nebo dokonce „opruz“, může být zábavné. Když už nic, dodáte tím alespoň potomkovi vědomí, že jeho dovednosti jsou důležité. Pro něho i pro vás.
Podporujte zvídavost
Děti jsou z principu zvědavé a samy od sebe chtějí přicházet věcem na kloub. Období „a proč?“ známe všichni. Ačkoli mohou být zvídavé otázky dětí otravné, neutínejte jejich zvědavost. Naopak, trpělivě vysvětlujte, případně názorně ukažte – jako třeba můj manžel. Jednou za ním přišel syn s otázkou, co to je zatmění Slunce. Namísto toho, aby řekl, že je to jen stín Měsíce, který dopadá na Zemi, jal se velice detailně vysvětlovat. Synovi vrazil do ruky glóbus, sám popadl baterku a tenisový míček a za chvíli jsme v obýváku měli tolik zatmění Slunce, dokud syn ten princip plně nepochopil. A když už byl v tom vysvětlování, vzal to z jedné vody na čisto i se zatměním Měsíce.
Když chtěl syn vysvětlit zatmění Slunce, manžel mu vrazil do ruky glóbus, popadl baterku a tenisový míček, a za chvilku jsme měli zatmění Slunce v obýváku
Někdy se ale přece jen může stát, že rodiče jsou neustálými dotazy vyčerpaní. I na to mají odborníci recept: nechte děti, aby věci objevovaly samy. V takových případech je pak radost potomstva z dosaženého úspěchu dvojnásobná.
Chybami se člověk učí
Buďte ale také připraveni na variantu, že se vašemu dítěti nebude dařit. Jestliže už není ve věku, kdy chválení bez ohledu na výsledek nepomáhá, vzpomeňte si na přísloví o učených, kteří nepadají z nebe, případně „chybami se člověk učí“. Postavte to tedy přesně takto a snažte se s dítkem ony chyby odhalit a najít způsob, jak je odstranit.
I zde je na místě trpělivost. Pohybujte se v rovině, kterou my dospělí označujeme jako konstruktivní kritiku. Analyzujte a ukazujte, co bylo špatně. Když u toho občas prohodíte něco jako „vidíš, teď už víš, jak na to“, určitě nic nezkazíte. Když zjistíte, že nezdar byl důsledkem toho, že se váš potomek nedostatečně připravil, nebojte se mu to říci. Není nic horšího, než učit děti lhát si do vlastní kapsy. To se jim vrátí jako bumerang, a dokonce možná dříve, než si myslíte.
Nová je dobrá
Rodiče mívají často představu, že své děti povedou ke sportu, k umění, ke čtení nebo zkrátka k jakékoli aktivitě, kterou ve svém útlém věku rovněž provozovali, ale v nějaké fázi života s ní museli skončit. A pak bývají celí rozmrzelí z toho, když se jejich potomek rozhodne chodit například na judo, ale oni mu vybrali fotbal.
Když vyberete dítěti fotbal a ono chce chodit na judo, nebuďte naštvaní – berte to jako projev samostatného uvažování
Berte to pozitivně a jako jeden z prvních projevů samostatného uvažování vašeho dítěte. Chcete přece, aby se jednou dokázalo postavit na vlastní nohy, rozhodovat se a za svými názory stát. Takže i nápady na vyzkoušení něčeho nového se snaže vítat a nikoli odmítat. A pokud zrovna nejde o přepadávání seniorů v parku nebo přelézání železničních vagónů, své dítě podpořte.
Buďte důslední
Jedna věc je svému potomkovi pomáhat, být mu na blízku a podporovat ho v jeho aktivitách. Druhá věc ale je, když máte najednou pocit, že s vámi vaše dítě doslova orá. V takové situaci je podle odborníků vhodné zvolit spíše autoritativní taktiku a důsledně trvat na tom, že co bylo zahájeno, bude také dokončeno. Jste parťák, nikoli otrok. Kromě toho je to také výchovné. Skutečný život nefunguje tak, že jednou vás baví to a pak zase tohle. A čím dříve to naučíte i své děti, tím lépe hlavně pro ně.
Ne každý je kamarád
Asi nejsložitější úkol pro vás jako pro rodiče je pomoci vašim dětem zorientovat se v mezilidských vztazích. Často v nich tápeme i my dospělí, ale jsme to právě my, koho mají děti každý den nablízku. Ale nezoufejte, nikdo po vás nechce, abyste svým potomkům dělali psychoterapeuta.
Nikdo po vás nechce, abyste svým potomkům dělali psychoterapeuta
Bohatě postačí, když se s nimi budete bavit o jejich kamarádech. O tom, jak to funguje třeba u nich ve třídě, kdo v kolektivu je fajn a kdo není. Můžete narazit na to, že vaše dítko cítí smutek, že Anetka nebo Pepíček s ním nekamarádí či se chová ošklivě. Jak jistě víte, chodí to tak i mezi dospělými. Nepanikařte a vysvětlete dítěti, že holt nemůže dobře vycházet úplně s každým.
