Se Sultánem a Tyrlem ve věku technologií nevystačíme, říká Michal Kaderka

Už několik let se na Gymnáziu Na Zatlance učí předmět mediální výchova. Povinně volitelný seminář pro studenty třetího a čtvrtého ročníku má široký záběr – digitální identita, závislost na internetu, trolling, sdílení, cloudy, gaming, vlastníci médií, autorské právo a taky lahůdky typu buzz marketing a solution journalism.

Děti vůbec nerozlišují mezi virtuálním a offline prostředím, pro ně je to úplně stejné.

Tvůrce projektu, učitel gymnázia a také koordinátor Aliance pro otevřené vzdělávání Michal Kaderka se rozhodl nenechat své materiály k výuce jen pro sebe a sdílí je i na webových stránkách, odkud jsou k dostání učitelům celé republiky. V Otevřené učebnici na Kaderkově webu Svět médií tak učitelé i studenti mohou najít lekce jako Porevoluční vývoj médií nebo Svět fake news, hoaxů, propagandy a manipulací.

Když mluvíme o fake news, jak jsou na tom děti s jejich rozpoznáváním?

Já bych neřekl, že jsou na tom hůř než dospělí. Dokonce bych řekl, že mladší lidé se s elektronickými médii cítí jistěji. Celkově jsme na tom ale špatně celá společnost. Součástí mediální gramotnosti je třeba schopnost rozpoznat, že čísla z nějaké ankety na Facebooku nemají nic společného s realitou. Ale lidi jim přesto věří a řídí se podle nich. Média jako taková význam mediální výchovy prohlubují, protože děti dneska začínají žít s médii ve chvíli, kdy jsou schopny samy sedět. V té chvíli jim totiž rodiče začínají dávat telefon do ruky. Takže ta výchova by měla začít tady.

Jakým způsobem to na hodině učíte?

Já to měním každý rok, stejně jako se mění dezinformační scéna. Teď se zaměřuji na vytváření fake news. Věřím tomu, že to funguje jako očkování. Když si sama vyzkoušíte tvořit fake news, tak budete mnohem víc imunní, budete vědět, jak je to jednoduché. To znamená, že třeba učím, jak přepisovat text na zpravodajských portálech nebo tvořit fejkové profily. Prostě jak dělat věci, které jsou velmi snadno šiřitelné, které vypadají důvěryhodně. Aby žáci a studenti věděli, že to zvládnou sami. Že na to nepotřebují žádnou vysokou školu.

A stačí to takhle?

Ono nelze učit o manipulacích a dezinformacích tím, že se zaměříte jenom na dezinformace a manipulace. To je součást kritického myšlení, vždy záleží na výběru informací. Pokud máte problém rozeznat nějakou dezinformaci v online prostoru, tak máte evidentně víc problémů, které se týkají mediální gramotnosti. V tuhle chvíli vidíme, že lidé mají problémy s fake news. Ale už vůbec nevidíme další věci. Třeba děti vůbec nerozlišují mezi virtuálním a offline prostředím, pro ně je to úplně stejné. Nebo když koukají na YouTube, tak je vůbec nenapadne, že youtubeři můžou propagovat výrobky, protože za to dostávají zaplaceno. Nejsou odolné vůči prankingu (pokud si někdo dělá legraci, nejčastěji právě na YouTube, pozn. red.), zbožňují youtubery, kteří se chovají jako úplní idioti. To je celý ten komplex.

Ale nás v tuhle chvíli nejvíc jako společnost ohrožují dezinformace, protože to samozřejmě má reálný dopad na rozhodování, třeba že si lidé odhlasují výstup z Evropské unie nebo z NATO. Proto se o tom teď bavíme.

Těch informací je dnes ale hrozně moc, nemají děti tomu množství už tak trochu přizpůsobený mozek?

Pro ně je to přirozená realita. Vyrostly v prostředí, kde je až moc zdrojů. Když dám studentům třeba zpracovat nějaké téma, tak oni nepracují tak, že by si chtěli vše zapamatovat nafurt. Podobají se operační paměti, téma zpracovávají, vypracují výstup a po odevzdání vše z hlavy vypustí. Prostě si vědomosti vyresetují.

Zapomenou to, protože je to nezajímá?

Zapomenou to, protože to nepotřebují. Protože těch informací je prostě hodně. Ale naopak i pro mě jako pro učitele je důležité umět naučit děti s těmi informacemi pracovat. Mně nevadí, že to vyresetují. Pro mě je mnohem důležitější, aby s tím uměly pracovat a pak to správně daly na papír. A vůbec mi nevadí, že si za rok nebudou vůbec nic pamatovat, protože ty agendy se budou furt měnit. Pro mě je důležité, aby se žáci naučili, jak s informací pracovat.

Nehrozí ale, že když si člověk nic nepamatuje, tak ani nemůže dělat historické paralely, nemůže kriticky myslet?

Jasně, pokud chcete přemýšlet, tak vždycky musíte mít informace a nemůžete si je furt vyhledávat. Musíte mít nějaké minimální penzum informací. Ale otázka je, co je to to minimum. Já když jsem chodil do školy, tak jsem prošel tím konzervativním systémem, kde jsme se učili telefonní seznamy a neučili jsme se souvislosti. A to byla ta fáze, kdy těch informací bylo ještě málo. Měli jsme se jich učit ještě víc? Nebo nám jich stačilo méně? Pochopili bychom souvislosti, kdyby nám řekli jen polovinu těch věcí?

Jasně, takže nejtěžší je prostě určit tu hranici.

Dám příklad. Vlivem technologií a globalizace se mění všeobecný přehled. Všichni by měli mít nějaký všeobecný přehled, nějaký kulturní kánon, o kterém se bavíme. Ale co je dneska jeho obsahem? Já když jsem chodil do školy, tak součástí všeobecného přehledu bylo, že se psi na Starém Bělidle jmenovali Sultán a Tyrl. Dneska řešíme úplně jiné problémy. Najednou tady máme Čínu, máme tady Rusko. Svět se nám hrozně přiblížil. A my potřebujeme znát i jiné věci. Nemůžeme vědět úplně všechno.

Michal Kaderka

Je absolventem PedF UK, aprobace dějepis – ZSV. Od roku 1998 do roku 2008 pracoval pro Lauderovy školy při ŽOP v Praze. Od roku 2010 učí mediální výchovu na pražském Gymnáziu Na Zatlance a je spoluzakladatelem Aliance pro otevřené vzdělávání. Učí taktéž ZSV na Karlínské obchodní akademii a VOŠE a s dalšími učiteli založil Učitelskou platformu na podporu zvýšení kvality ve vzdělávání.

To znamená, že ty informace musíme někde osekávat. Ta naše operační paměť je přece jenom omezená. Takže já jakožto učitel pořád musím zvažovat, co spadá do všeobecného přehledu. Podle mě je nejdůležitější umět pracovat s informacemi a spíš dětem vysvětlit, že když vylezou ze školy, tak že to jejich vzdělávání nekončí, že bude celý život pokračovat. Dovednost se dále vzdělávat je jednou z nejdůležitějších kompetencí, na které se musí školy zaměřit.

Jak jsou na tom v tomhle ohledu učitelé, také se stále vzdělávají?

Podle statistiky OECD mají čeští učitelé velké specifikum, a tím je skutečnost, že většinou nikdy nedělali nic jiného. Že neměli nikdy jiné zaměstnání. My jsme si to interpretovali pozitivně, protože to znamená, že nemusí dělat nějaké brigády a že to jsou profesionálové, co vylezli z fakult. Ale ukazuje se, že to není dobrý. Že je dobrý mít nějakou zkušenost i z venku.

A když učíte dějiny nebo češtinu a pak se potkáváte s lidmi v reálné praxi, tak vidíte, na kolik jsou oni s vašimi informacemi schopní fungovat a pracovat. Pak si můžete uvědomit, nakolik je důležitý, aby věděli, kdy byla bitva na Bílý hoře. Když vidíte, že jakožto absolventi neumí napsat e-mail ani se vhodně představit do telefonu, tak je to dost hrůza.

V jakých oborech pracují aktivní učitelé, když mají po škole?

To je různé. Spousta učitelů dělá v tom, na co mají odbornost. Když budete učitelkou angličtiny, tak budete doučovat jazyky nebo pracovat v jazykovce. Ale je spousta učitelů, kteří se živí produkční činností. A když podnikají, tak jsou to všechny možné obory. Není to masová záležitost, ale podle mě je to pozitivní trend. A já si myslím, že to musí mít i pozitivní dopad na ty děti, když učitel ví, jak to funguje za dveřmi školy.