Slyšeli jste o páru, který svou dceru pojmenoval Brexit? O tom, že po masivní kampani #MeToo vydali Švédi zákon o nutnosti písemného souhlasu k sexu? A co takhle tvrzení, že záření ze smartphonů způsobuje vážné poškození mozku a šílenství? Všechno to jsou samozřejmě výmysly. Možná si říkáte, jak hloupé by bylo jim věřit, ale náš mozek tak prostě funguje.
Psychologické výzkumy ukazují, že dezinformace jsou navrženy tak, že dokážou obejít i pečlivé analytické uvažování. Nikdo proti nim navíc není zcela imunní, a to ani vysoce vzdělaní a inteligentní lidé. Ti jsou na tom ve skutečnosti často ještě hůř, neboť jim velká mozková kapacita umožňuje dané stanovisko dobře obhájit. Naštěstí vědci znají i strategie, jak se šíření dezinformací postavit.
Stokrát opakovaná lež
Začneme otázkou, proč se některé fake news ve společnosti tak dobře šíří a dlouho drží. Prvním problémem je fakt prokázaný několika studiemi, a to ten, že novým informacím často vůbec nevěnujeme plnou pozornost. Vezměme si například následující otázku: „Kolik zvířat vzal Mojžíš do archy?“ Ve studii profesora Norberta Schwarze z univerzity v Jižní Karolíně tvrdila většina lidí, že dvě. Přitom si vůbec neuvědomili, že se nejednalo o Mojžíšovu, nýbrž Noemovu archu, tudíž správná odpověď zněla: „Žádné“.
Pravděpodobně snadněji uvěříme pseudovědeckému tvrzení, když vedle něj uvidíme sken mozku.
Když je nám výrok povědomý a zní uvěřitelně, máme jednoduše sklon detaily nesledovat a rovnou ho přijmout. Samotní tvůrci dezinformací pak mají vlastní taktiky, které na nás platí. Jednou z nich je použití fotografií. Díky obrázkům lze výroky vizualizovat, tudíž mozku nedělá problém je plynule zpracovat a nám se pak jeví pravdivěji. Krásně to lze pozorovat na různých zprávách ze zdravotnictví. Pravděpodobně snadněji uvěříme pseudovědeckému tvrzení, když vedle něj uvidíme sken mozku.
Vůbec nejúčinnějším způsobem šíření dezinformací je však jejich neustálé opakování. Fenomén, známý také jako „iluzorní účinek pravdy“, proslavil mimo jiné současný americký prezident Donald Trump, o jehož lhaní a polopravdách dokonce vyšel článek na Wikipedii. Princip je jednoduchý – čím víckrát lež uslyšíme, tím spíš jí uvěříme. Když pak tedy určitá osobnost či skupina propagující fake news dostane v médiích dostatečný prostor a váhu, je problém na světě.
Nikdo neunikne
Pokud se domníváte, že vás díky vysoké inteligenci a vzdělání dezinformace neohrozí, máme pro vás špatnou zprávu. Nejnovější výzkumy ukazují, že velký vliv na to, zda naletíte či nikoli, má i samotný styl vašeho myšlení. Někteří lidé se například řadí mezi „kognitivní lakomce“. To znamená, že mohou mít velký inteligenční potenciál, ale ne vždy ho používají. Častěji než na klasické analytické myšlení se totiž spoléhají na svou intuici a instinkty.
Pokud bude pěti strojům trvat pět minut, než vyrobí pět výrobků, jak dlouho bude trvat 100 strojům, než vyrobí 100 výrobků?
Tento styl myšlení se běžně měří v takzvaném testu kognitivní reflexe pomocí otázek jako: Pokud bude pěti strojům trvat pět minut, než vyrobí pět výrobků, jak dlouho bude trvat 100 strojům, než vyrobí 100 výrobků? Správná odpověď je pět, ale mnoho i jinak velmi inteligentních jedinců řekne sto, což je nejintuitivnější řešení.
Americké studie přitom odhalily, že právě lidé, kteří si v těchto testech vedli špatně, mají větší tendenci věřit různým fake news a konspiračním teoriím. Naopak ti, kdo odpovídají správně, jsou méně důvěřiví, protože se při vyhodnocování zpráv spoléhají spíš na svou inteligenci než na pocity.
Co se nám hodí
Při rozpoznávání pravdy od výmyslů nám do karet nehraje ani naše přirozenost. Podle vědců máme totiž sklony vybírat si z informací ty, které se nám líbí, nebo je různě překrucovat tak, abychom dospěli ke kýženému závěru. Tyto zkreslující procesy jako motivované odůvodnění nebo konfirmační zkreslení jsou přitom opět vlastní nám všem bez ohledu na výši IQ či počet titulů. „Lidé dokážou být přemýšliví a racionální, ale naše přání, naděje, obavy a motivace často nakloní misku vah tak, že s větší pravděpodobností přijmeme za pravdu to, co podporuje tvrzení, kterému chceme věřit,“ říká Peter Ditto, sociální psycholog z Kalifornské univerzity v Irvine.
Pokud nám tedy například nebude před volbami sympatický některý z kandidátů na prezidenta, budeme mít větší tendence věřit i fake news, které jeho osobnost dehonestují. A pokud budeme o svých antipatiích skálopevně přesvědčeni, ani předložená fakta náš názor nezmění a my na něm budeme naopak ještě více lpět. Proces nazvaný Efekt zpětné ráže prokázala například studie z roku 2002. Účastníci, kteří v ní obdrželi negativní materiály o jimi preferovaném politickém kandidátovi, byli na konci experimentu ještě více přesvědčeni o správnosti jej volit.
Raději naslouchat než mluvit
Vzhledem k tomu, že své vnitřní procesy nejsme podle odborníků schopni vědomě příliš dobře rozpoznat ani ovlivnit, ve snaze o řešení je lepší vsadit spíš na správnou komunikaci. Právě to je cílem Matthewa Hornseyho z Univerzity v Queenslandu. Profesor psychologie ve svém spise popisuje takzvané „kořeny postojů“, tedy naše strachy, ideologie, světonázory, zájmy a potřeby identity, které nás motivují akceptovat či naopak odmítat vědecké důkazy. Říká, že komunikátoři se mají snažit tyto kořeny odhalit a poté jim přizpůsobit své sdělení. „Jde o to, co nazýváme jiu jitsu přesvědčování: pracovat s motivacemi lidí spíš než s nimi bojovat,“ vysvětluje.
Klíčová otázka nezní, proč s vědou nesouhlasí, ale spíš proč s vědou nechce souhlasit
Pokud se tedy snažíme například přesvědčit popírače klimatické změny o tom, že její hrozba je reálná, nejdříve je dobré zjistit, zda věří některým konspiračním teoriím, zda chce zapůsobit na své okolí, nebo se pravdy jednoduše obává. „Klíčová otázka nezní, proč s vědou nesouhlasí, ale spíš proč s vědou nechce souhlasit,“ říká Hornsey.
Lidé dnes často prezentují fakta s přesvědčením, že druhá strana je přinejhorším špatný člověk, přinejlepším nedostatečně vzdělaný. Abychom ale podpořili smysluplnou diskuzi a bránili dalšímu šíření fake news, musíme dát předsudky stranou a naopak udělat něco, co se nám v dnešní polarizované společnosti poměrně příčí – tedy méně mluvit a více naslouchat. To se přitom týká nejen vědců a jejich zpravodajů, ale každého, kdo může sdílet informace se stovkami lidí jen stisknutím jediného tlačítka. Což je v dnešní digitalizované společnosti téměř každý z nás.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: American Psychological Association