V osmi letech vážil téměř 80 kilo. Svůj boj s obezitou nevzdal a dnes vypadá skvěle

Obezita u dětí je stále rostoucím problémem a Vojta Stříbrský z Ústí nad Labem je jedním z těch, kteří s ní mají osobní zkušenost. Dnes váží 120 kilo, ale už dávno to není jen nadváha – pravidelně cvičí a přetváří tuk na svaly. O tom, jak se vyrovnával se svou hmotností, šikanou, a co by vzkázal ostatním dětem, které s obezitou bojují, jsme si s Vojtou povídali v následujícím rozhovoru.

Vojto, kdy sis začal uvědomovat, že máš problém s váhou?

Jako malý jsem si to moc neuvědomoval, přišlo mi to normální. Vážil jsem hodně, ale nepřipadal jsem si nijak divně. Pocházím z rodiny, kde jsou všichni velcí a ne zcela hubení. Rodiče mě sice jako malého vedli k zdravějšímu životnímu stylu, ale já měl svou hlavu. Pořád jsem jen jedl a jedl. Babička se mi vždy snažila dopřát, takže jsem u ní měl vždycky zacpanou pusu. Stejně tak moje teta. Obě mi vyvářely samé dobroty.

Až na druhém stupni, když se mi spolužáci začali posmívat a říkat mi 'špeku' nebo 'buřte', mi to začalo docházet. V tu chvíli to bylo těžké, protože šikana je náročná, a já jsem nevěděl, jak s tím bojovat. Tehdy mi vůbec nepřipadalo divné, že v osmi letech vážím 80 kilo, což je váha dospělého člověka.

Co sis o sobě v tu chvíli myslel? Měl jsi pocit, že jsi ve všem jiný než ostatní děti?

Ano, měl jsem pocit, že nezapadám. Byl jsem velký, neměl jsem tolik energie jako ostatní děti a cítil jsem se pomalý. Neměl jsem ani zájem o sport, takže jsem se cítil odstrčený. Naši mi říkali, abych něco se svou váhou dělal, ale tehdy jsem tomu nevěnoval pozornost. Chyběla mi motivace.

Zmínil jsi, že tě sport moc nebavil. Co se změnilo, že tě začalo bavit veslování na trenažéru?

To bylo vlastně náhodou. Paní tělocvikářka mě jednou vzala na závody veslařských trenažérů a já jsem zjistil, že mi to jde. Najednou jsem měl pocit, že něco umím, a hlavně mě to bavilo. Závody mi daly smysl, a když jsme vyhráli a já přispěl k vítězství, měl jsem z toho obrovskou radost. Pak jsem se dostal až na mistrovství republiky a vyhrál zlato, což byl úžasný pocit. To mě motivovalo, abych pokračoval.

Najednou jsem měl pocit, že něco umím...

Takže jsi našel pohyb, který tě baví, a jsi v tom dobrý, je to tak?

Ano, třeba teď se snažím překonat rekord školy ve veslování. Rekord je minuta 19 na půl kilometru, a já mám minutu 25, takže jsem blízko. Myslím, že je důležité najít si aktivitu nebo sport, co vás bude bavit, aniž by vás do toho někdo nutil. U mě je to veslování – nemusím běhat, prostě chytnu a jedu.

Jaký vliv na tebe měla léčba v Olivovně?

Léčba mi hodně pomohla, i když ze začátku to nebylo snadné. Prvních 36 dní bylo náročných hlavně psychicky, ale musel jsem se s tím poprat. Seznamoval jsem se s novými lidmi a překonával stres. Jídlo bylo skvělé, nikdy jsem neměl pocit, že bych hladověl. Celkově to bylo velmi přínosné, ale po návratu domů jsem se s váhou potýkal znovu. Až při třetím pobytu jsem začal víc poslouchat a věnoval tomu pozornost. Když jsem se ale dostal do puberty, přišla další krize.

Pořád ti chyběla ta správná motivace?

Léčebna mi sice dala dost informací a návyků, ale dlouho mi chyběla vnitřní motivace, která by mě hnala dopředu. Rodiče i kamarádi se mě snažili motivovat, ale já sám jsem prostě neměl potřebu.

Často si myslíme, že žít zdravě je drahé, ale to není pravda.

Chvíli jsem to dodržoval, ve třinácti jsem dokonce vážil 90 kg, ale pak jsem se na to vykašlal a nabral na 120 kg. Naštěstí jsem si začal víc uvědomovat svoje tělo a záleželo mi na tom, jak vypadám. Tak jsem se do toho znovu opřel. Váha sice dolů nešla, ale tělo se začalo formovat. Navíc jsem hodně vyrostl.

Takže kolem čtrnácti let se změnilo, jak se říká, nastavení ve tvé hlavě, a ty jsi začal víc řešit vzhled a váhu, je to tak?

Ano, necítil jsem se dobře po fyzické a psychické stránce a uvědomil jsem si, že já sám s tím chci něco dělat. Dokud mi tohle nedošlo, tak se ostatní mohli snažit, jak chtěli. Zkrátka člověk musí chtít sám a nejde to bohužel jen tak na povel.

Dnes máš sice 120 kilo, ale říkáš, že už nejsi jen oplácaný. Jak se cítíš teď a jaké máš plány do budoucna?

Je pravda, že teď vážím 120 kilo, ale už se necítím tlustý. Měřím 190 cm, mám hodně svalů, cvičím a dělám, co mě baví. Cítím se mnohem lépe než dřív. Už neplánuji hubnout, ale chci udržet váhu a dál cvičit, abych byl fit a měl pevné tělo. Mám více energie a celkově je mi fajn.

Přesto tě ale štve, když se tě lidé ptají na váhu. Proč?

Ano, vadí mi, když se mě ptají, kolik vážím. Protože když odpovím, že 120 kilo, všichni se diví, že nejsem jako koule. Prostě váha nevypovídá o všem.

Vnímáš to tak, že boj s obezitou nikdy nekončí?

Rozhodně. Je to celoživotní záležitost. Člověk musí pořád něco dělat, aby si váhu udržel a nevrátil se zpátky. Ale jakmile najdete něco, co vás baví, už to není tak těžké. Důležité je najít tu správnou motivaci.

Zmiňoval jsi, že ses setkal se šikanou kvůli své postavě, bylo to ještě na základní škole?

Ano, na základce na druhém stupni jsem zažil slovní šikanu, ale fyzicky si na mě nikdo netroufl, protože jsem měl vždycky velkou sílu. Slovní útoky jsem zvládal hlavně tím, že jsem je ignoroval a bavil se s lidmi, co mě mají rádi. Teď jsem v prváku na střední a už je to v pohodě.

Jak zvládáš chvíle, kdy ztrácíš motivaci nebo chuť pokračovat?

Snažím se mít jídelníček trochu pod kontrolou. Moc to nehrotím, ale dávám si pozor, abych nepil sladké nápoje, a víc si hlídám, co jím. Mám rád ovoce a zeleninu, hlavně večer. Rád si dávám mrkev a salát. Taky jsem si k snídani začal dělat ovesné vločky. Vždycky se snažím postupně zařadit do jídelníčku něco zdravého a zvyknout si na to. To se mi osvědčilo nejvíce.

Co bys vzkázal vrstevníkům, kteří chtějí zhubnout?

Jak jsem zmínil, podle mě je lepší začít se zdravějším životním stylem postupně, než se snažit změnit všechno ze dne na den. Protože takhle rychle to nejde. Když začnete postupně – jeden týden omezíte sladké, druhý tučné, třetí den slazené nápoje – tak si na to zvyknete. A stane se to rutinou. Razantní krok není možné udržet. Alespoň u mě to tak skvěle funguje.

Co bys poradil rodičům, jejichž děti mají problémy s nadváhou nebo obezitou?

Určitě bych jim řekl, aby začali hned teď. Je důležité včas zasáhnout a pomoci dítěti změnit jídelníček a přidat pohyb. Často si myslíme, že žít zdravě je drahé, ale to není pravda. Hlavně bych doporučil omezit sladké nápoje a nezdravé svačiny. Ať se rodiče snaží najít pohyb, který jejich dítě bude bavit. To je klíčové. Ale také bych jim rád řekl, že musí být trpěliví. Není to snadné ani pro ně, ani pro ty děti. Musí si na to přijít totiž hlavně samy, nastavit si to v hlavě a chtít. Jinak to nefunguje.

A jaké jsou tvoje plány do budoucna?

Chci pokračovat v cvičení a udržet si kondici. Nejde mi už o to, kolik vážím, ale o to, jak se cítím. Hlavně chci zůstat aktivní a spokojený.

Obezita je nemoc, kterou lze léčit, nikoliv vyléčit, říká lékařka

Podle primářky Olivovy léčebny Evy Havránkové je největší problém v tom, že děti tráví příliš mnoho času u televize nebo na mobilu. Navíc je pro ně snadné koupit si potraviny s vysokým glykemickým indexem. „Vnímám také, že rodiče dnes nemají na své děti dostatek času a netráví s nimi téměř žádný volný čas, protože jsou pracovně vytížení,“ doplňuje.

Upozorňuje, že obezita je nemoc, kterou lze léčit, ale nikoliv vyléčit. „Je to celoživotní proces. Některým pacientům se podaří hmotnost udržet, jiným nikoliv. Bohužel ani jednorázový pobyt v léčebně sám o sobě problém snadno nevyřeší. Je nutné léčebné pobyty opakovat a v mezidobí docházet do nutriční nebo obezitologické ambulance,“ vysvětluje.

MUDr. Eva Havránková

Rodičům dětí, které bojují s nadváhou nebo obezitou, doporučuje začít problém řešit co nejdříve, nejlépe prostřednictvím pobytu v léčebně. „Dítě zde získá vstupní edukaci a zlepší si fyzickou kondici, aby mohlo začít s aktivním sportem i doma,“ upřesňuje. Dodává, že léčba má několik rovin – edukaci, rehabilitaci a zlepšení fyzické kondice.

Komplexní přístup zahrnuje:

Racionální a vyváženou stravu, sestavenou dle individuálních potřeb každého dítěte.
Procedury, kondiční cvičení a pohybové aktivity, vedené odbornými fyzioterapeuty, přizpůsobené stavu a schopnostem dítěte.
Odborný psychoterapeutický přístup, zaměřený na posílení sebedůvěry a sebepojetí dítěte. Psychologická práce současně cílí na rozvíjení nových zdravých návyků tak, aby vydržely dlouhodobě. Učí dětí identifikovat spouštěče jedení (stres, nuda, emoce, odměna, sociální kontext) a zásady vědomého stravování.
Spolupráci s celou rodinou na změně stravovacích zvyklostí a životního stylu.