Vánoce jsou na krku, a tak i ti z nás, kteří se přes rok živí převážně tlačenkou, bůčkem nebo steaky, začnou přemýšlet o tom, že by si mohli také jednou dát rybu. Tradičního kapra, nebo něco „modernějšího“? Že by rybu mořskou? Pozor, pokud dáváte kvůli „etice“ přednost mořské rybě, můžete se mýlit. I mořské ryby jsou ve stresu, a to na rozdíl od těch našich už během svého často krátkého života.
Pro konzumenty jsou obecně ryby zcela jistě zdravé. Ne ale všechny. U našich sladkovodních ryb o tom téměř pochybovat nemusíme, horší je to s těmi ze slaných vod. Tam totiž některé rybí populace téměř vymírají. Samozřejmě kvůli rybolovu, který bývá často nehumánní a hlavně bez větších úvah, „co bude pak“.
Zabít, rozřezat a hurá do ledu. Tuňák je jedním z nejohroženějších mořských predátorů.
Čtvrtina ryb se „hází zpátky“
Potravinový řetěz v mořích má své zákonitosti, návaznost. A ty se právě člověku „nedopatřením“ podařilo přetnout. Některé následky jsou už dnes zcela jasné, další jenom tušíme. Nejde jen o cíleně lovené druhy ryb, ale také o ty, které jsou uloveny destruktivními metodami rybolovu a pak naházeny zpět do moře. Třeba proto, že rybáři vědí, že se tyhle ryby neprodají, nebo prostě proto, že jsou moc malé nebo také už „díky péči rybářů“ mrtvé.
Organizace pro výživu a zemědělství (Food and Agriculture Organization, FAO) tvrdí, že asi čtvrtina z celosvětově ulovených ryb skončí opět v moři, protože patří k druhu, které zákony v tomto případě poněkud kontraproduktivně chrání, jsou podměrečné nebo mají nižší kvalitu. Podle FAO, která je ve svých hodnoceních ještě velice umírněná, jsou i další čísla více než varovná.
Sedm procent rybích druhů je prakticky zdecimováno, sedmnáct procent loveno nadměrně a přes polovinu z nich loveno na hranici únosnosti. Takže téměř osmdesát procent druhů mořských ryb je ve vážném ohrožení. Tyto ryby jsou samozřejmě ve stresu a plné nemocí. Což se o českém kaprovi, který si poměrně dobře žije v chovném rybníce, říct nedá.
Zlomový rok u Newfoundlandu
Na vině je mimo jiné to, že ryby jsou uloveny dříve, než se stačí rozmnožit. Jak to potom dopadá, dokládá příklad z roku 1992. Tehdy vypluly rybářské lodě do oblasti poblíž kanadského Newfoundlandu, která byla od nepaměti proslulá lovem tresek. Rybáři zde chtěli zahájit sezónu.
Výsledek nebyl „treskní“, ale tristní, tedy prakticky nulový. Veškerá omezení se zde do té doby totiž obcházela a limity beztrestně překračovaly. Rok 1992 pak znamenal, že najednou přišly o živobytí tisíce rybářů a ekosystém v moři se zhroutil. Teprve teď, po pětadvaceti letech, se v oblasti situace vrací k někdejšímu stavu.
To ale neznamená, že bychom se poučili. Vědecký ústav International Council for the Exploration of the Sea se domnívá, že skutečné úlovky jsou trojnásobkem oficiálních kvót. Dnešní sítě na rozdíl od tehdejších, mají o třetinu menší oka. Zatímco se dříve uvádělo, že treska dorůstá délky až přes dva metry, její hmotnost se pohybuje nad stem kil a dožívá se i čtyřiceti let, považuje se dnes metrový kus za krásný úlovek a ryba není starší než sedm let.
V Japonsku mají za pochoutku žraločí ploutve. Žraloky ale najdete také na rybích trzích v Dubaji nebo na Srí Lance.
Stařec a moře už dnes nemá předlohu
Devadesát procent světových rybářských lovišť je dnes čerpáno na hranici únosnosti, či dokonce za ní. Zmenšující se úlovky u západního pobřeží Afriky vyvolávají obavy z nedostatku potravin v této oblasti. Ve Středozemním a Černém moři klesl objem úlovků od roku 2007 o třetinu. O práva na lov ryb v Jihočínském moři se zatím bojuje především u vyjednávacích stolů, ale ani konflikty přímo na moři nejsou výjimkou.
Ožehavým bodem brexitu, tedy odchodu Velké Británie z EU, je zcela jistě výše kvót omezujících lov ryb. Dnes již zesnulý kanadský mořský biolog Ransom Myers na základě výzkumu tvrdil, že například populace velkých druhů tuňáků nebo mečounů je na pouhých deseti procentech stavu z doby před druhou světovou válkou. „Dnes by už tedy Hemingway žádnou Nobelovu cenu za literaturu nedostal,“ dával Myers příklad. Když má už nějaký starý rybář takové štěstí, že se mu podaří chytit mečouna, rozhodně nemá problém ho do loďky vytáhnout, jako měl hlavní hrdina v románu Stařec a moře.
Nešťastní predátoři
Podle Ransoma Myerse nejvíce strádají mořští predátoři. Ryby hladovějí a navíc jsou samy obětí intenzivního lovu. Příklady? Třeba takový tuňák. Jeho maso těší milovníky suši všude na světě, především pak v Japonsku. Tam za něj platí horentní sumy, rekord činil přibližně 175 tisíc dolarů za zhruba dvěstěkilogramovou rybu.
Není divu, že tamější trh s tuňáky zásobují rybáři tuňákem obecným z Atlantského oceánu i Středozemního moře. A zatímco do Japonska putují nejkvalitnější středomořští tuňáci, do Evropy logicky míří konzervy z méně hodnotných druhů chycených v Pacifiku.
Zatímco dříve rybáři lovili tuňáky z poměrně snadno identifikovatelného táhnoucího hejna, v jehož čele byly ty největší kusy, a další pak měly možnost se zachránit, dnes pomáhá lovcům nejmodernější technika, umožňující sledovat mořské proudy, teplotu vodních vrstev, ale k dispozici mají už i podmořské kamery.
Druhým takovým ohroženým predátorem je žralok. Čína a její početné a v poslední době stále bohatší obyvatelstvo (tedy alespoň horní vrstvy) považuje za velkou pochoutku polévku ze žraločích ploutví, respektive ploutvemi dochucenou. Odhaduje se, že na světě je kvůli této prestižní pochoutce zabito ročně sto milionů žraloků.
A zužitkují se vlastně jenom ploutve. Ty jim rybáři uřežou a pak hodí polomrtvou a krvácející parybu zpět do moře. Pro čím dál bohatší Číňany je tato polévka prostředek k tomu, aby sdělili svému okolí, že na to prostě mají. Jsou tedy ve stresu více kapři, nebo mořské ryby? Zeptat se jich nemůžeme, nicméně život těch mořských je více ohrožen.
foto: Shutterstock, zdroj: Food and Agriculture Organization
