Estetika není o zvětšování prsou ani zmenšování nosu

 

Ideál krásy. Co je to? A co je to vlastně krása? Estetika je filosofický obor, který na tyto otázky dokáže odpovědět. Proč je dnes tedy krásověda na vymření a proč jsou i vnitřní půvaby důležité, nám prozradila estetička Věra Beranová. 

Postmoderna, ale především naše současnost, přinesla naprosto nový pohled na společenské vědy, tedy i na estetiku. Říká to estetička a kunsthistorička Věra Beranová. Dnes to není jen o kráse, ale o propojení vnitřní a vnější stánky věci...

Jste estetička. O čem je vlastně estetika?

Původně se tvrdilo, že estetika je nauka o kráse, což není pravda, bylo by to velmi úzké pojetí. Dnes je estetika jako vědní disciplína na chvostě, tedy v překladu na ocase zájmu naší společnosti, bohužel i pedagogických kruhů. Je to až kuriózní – když se o tomto oboru chcete něco dozvědět, na novinových stáncích vidíte časopis Estetika, a když si ho koupíte, zjistíte, jak si máte zvětšovat nebo zmenšovat prsa, natahovat nebo zkracovat nos. Toto označení se stalo medicínským pojmem, mnoho lidí si takto estetiku představuje. Přitom je to filozofická disciplína s bohatou historií, vždyť různé předcházející kultury se touto problematikou zabývaly mnohem víc než naše současnost. Třeba v antice bylo tomuto tématu věnováno mnoho spisů. Dnes, abych byla slušná, chcípnul pes. Předmět estetika je rušen na všech stupních škol a otevírá se také stále méně oborů, které jsou jí alespoň příbuzné. Zřejmě až další generace zjistí, že to byla chyba...

Je tedy současnost, co se týče estetiky, vůbec v něčem inspirativní?

Rozbití všech hodnot (a mám tím na mysli především v našem prostředí) paradoxně způsobilo postupné hledání jejich nových či staronových podob. Doufám, že většina společnosti si toto začíná uvědomovat – a nemám na mysli jen hodnoty estetické. Jsem přesvědčena, že podstata lidské osobnosti je v jejich hledání a v prosazování. Doufám, že jsme na počátku doby, která se k respektování nejen estetických hodnot vrátí. Právě v tom hledání vidím velkou inspiraci, ještě moc nevíme, jaké budou, ale jsme přesvědčeni, že je musíme najít. V tom je kouzlo umění, že je často v předstihu před společenským děním.

Jak to myslíte?

Například ve výtvarném umění přinesla postmoderna množství těch nejrůznějších prostředků, které s principy estetiky neměly nic společného. Hlavním rysem bylo šokovat, a to za každou cenu. Ještě nedávno třeba bylo nevídané, aby na výstavě byly závěsné obrazy, kterým jde o jedinečný umělecký pohled, dnes je například prezentuje dramaturgie pražské Nové galerie. Ve veřejném prostoru již i u nás existují plastiky, které jedinečnými prostředky vyjadřují hlubokou myšlenku, jako například Franz Kafka od sochaře Róny a další. Tato jedinečná díla nás přesvědčují, že i naše doba jistě přinese do pokladnice dějin umění svůj pozitivní díl.

Pravda, vrací se to...

Na rozdíl od některých současných filozofů si myslím, že člověk je v podstatě dobrý. Současná společnost ale bohužel vychází z toho, že člověk je zlý, v důsledku toho musíme počítat s tím, že případně krade nebo vraždí. Troufám si tvrdit, že především záleží na tom, jaká idea, ideologie, soubor hodnot ve společnosti vládnou. Když lidem bez pevného charakteru nabídnete, že mohou něco ukradnout, ukradnou to. Když vidí, že ti nahoře bezostyšně loupí, proč by to nedělali také. Když však existuje nějaká idea, nějaký vzor, příklad, člověka to v tom špatném brzdí. A tady svým způsobem mohou sehrát svou úlohu umělecká díla, která ve své naprosté většině, obracím-li se především do minulosti, zřetelně poukazují na ty nejzásadnější lidské hodnoty. Ale jestliže společnost nemá žádnou ideu a nemluví se o tom, co bude zítra, co by se mělo stát, je to špatně. Nejde o to, že by se všechno muselo splnit, je ale důležité, aby v myslích lidí existovala cesta směřující k cíli – že dobro zvítězí, že bude například všude mír, bude se méně krást. Bohužel, naše současnost s tím vůbec nepočítá, tyto otázky si vůbec neklade. Tím jen nahrává známému carpe diem. Užívej dne.

A je něco, co v současné době považujete za estetické?

Zajímavé je umění ve veřejném prostoru, hlavně města na západ od nás jsou plná plastik z různých materiálů a nemusí to být plastika na věčné časy, může to být přenosná věc. Kdysi u nás dokonce existovalo pravidlo, že když se postavil dům, určité finanční procento muselo být použito na umění ve veřejném prostoru – vznikly tak reliéfy, sochy. Peněz bylo dost, aby to fungovalo.

I v Praze dnes takové kousky můžeme najít.

To je jedině dobře. Jednak to dává práci výtvarníkům a jednak to pozitivně působí na lidi. Navíc je to jistá soutěž mezi tvůrci. Autor se také musí zamyslet nad reakcí publika-veřejnosti.

Může být do estetiky zahrnuto i kouzlo osobnosti konkrétního člověka?

Chápání estetiky jako šlehačky na dortu je již dávno překonané. Nemůže tedy jít o nějakou slupku. Už antika věděla, že jistým ideálem je kalokagáthia, spojení ducha s tělem. Člověk krásný či přitažlivý nejen svým zjevem, ale také svým duchem. Vždyť historické olympijské hry byly také soutěží ducha, nejen těla. Je to poněkud kuriozní, mnozí si jistě pamatují, že i u nás v rámci prvních soutěží krásy, tedy miss, byly i disciplíny, které se netýkaly jen určitých rozměrů. Bohužel jsme však dnes svědky toho, že duchovní rozměr je spíše na překážku společenského uplatnění.

Kdo je vlastně estetik?

Ten, kdo se touto vědní disciplínou zabývá, se často zaměňuje s pojmem estét, což je malinko hanlivé označení člověka, který veškerý svůj zájem zaměřuje na vnější podobu krásy. Často jej můžeme přirovnávat k osobě až narcistního chování. Nádherný román na toto téma napsal Bohumil Markalous, kterého většina lidí zná pod jménem Jaromír John. V románu Estét se vyrovnal s vlastním problémem. Pamatuji si, že jsem jej jako malé dítě obdivovala, samozřejmě ne jako estetika, ale právě jako toho nositele všeho krásného. Ve svém románu poukázal na jednostrannost tohoto estétství a uvědomoval si, že být estetikem je něco mnohem širšího než být estétem.

foto: Shutterstock