Recenze filmu: Bratři

Asi málokterý příběh z české historie tolik volal po přenesení na stříbrné plátno. Zřejmě fakticky i proto, že takhle statečných, vzpurných akcí se v našich dějinách zase tolik nevyskytuje. K tomu, aby se všechno udělalo pořádně, bylo nutné čekat na změnu režimu, protože ten minulý, bolševický, samozřejmě do svého výkladu zakomponoval plno lží. Ostatně celá pravda se neříkala ani v případě Synů hor, kde v hrané verzi poprvé nastoupil Bohumil Hanč ke svému poslednímu závodu. Nápravu zjednal až loňský stejnojmenný film, který se co do kvality dá s Bratry určitě srovnávat. V obou počinech navíc hraje Jan Nedbal (Ctirad Mašín, přezdívaný Radek). V tomto novém mu sourozence Josefa ztvárňuje jeho nejlepší kamarád Oskar Hes; jejich ségra Zdena (přezdívaná Nenda) vypadá jako Karolína Lea Nováková.

Režie se ujal Tomáš Mašín, který je se všemi sourozenci vzdáleně příbuzný, a scénář napsal určitě jeden ze tří nejlepších českých současných scenáristů Marek Epstein, jenž už se do 50. let minulého století vrátil se dvěma jinými dramaty – jedním podle skutečných událostí (Šarlatán), druhým fiktivním (Ve stínu). Tentokrát vycházel především z faktografické knihy Odkaz, jaký napsala Barbara Masin podle vzpomínek svého otce Josefa, který s tvůrci spolupracoval a hotový film už měl možnost vidět. Jména obou tvůrců na těch nejklíčovějších postech slibovala výjimečný filmový zážitek, zvlášť takhle v souvislosti s dramatickým přesunem z bolševického Československa. Zdůrazňuju: s PŘESUNEM, protože neutíkali. Jenom hledali způsob, jakým by mohli efektivněji bojovat proti nesvobodnému režimu. Ostatně po dosažení cílové destinace se chtěli z americké části Berlína vrátit pro kamarády, případně jako agenti chodci chtěli na rodném území dál provádět záškodnické činy.

Kontroverzní osobnosti

Příběh celé skupiny, jaký se odehrál na podzim 1953, dodnes rozděluje českou společnost. Jedni mají její členy za hrdiny, druzí za vrahy. Jak tvrdí spisovatel a historik Jiří Padevět, který o daném tématu ví mnohé, jádro pudla v tomto sporu spočívá v tom, že zatímco během nacistické okupace šli čeští odbojáři proti cizím, během bolševické nadvlády se šlo proti krajanům, z nichž ovšem nemálo přešlo na temnou stranu síly. Někteří ze strachu, někteří zištně za účelem vlastního prospěchu. Sám vidím bratry jako hrdiny, protože proti totalitní diktatuře se málokdy dá bojovat pouze diplomatickou cestou. Vzhledem k její prohnilosti a k prohnilosti jejích představitelů se to zkrátka povětšinou nedá řešit bez použití násilí.

Asi málokterý příběh z české historie tolik volal po přenesení na stříbrné plátno. Zřejmě fakticky i proto, že takhle statečných, vzpurných akcí se v našich dějinách zase tolik nevyskytuje.

Přestože Bratři začínají scénou popravy generálmajora Josefa Mašína v roce 1942, rozhodně nám netvrdí, že by si jeho potomci vybrali takovou cestu proto, aby se otcovu odkazu vyrovnali, nebo aby ho dokonce překonali. Takový přístup by byl kontraproduktivní, pokud bychom nedostali ideálně dva samostatné filmy – viz Veřejný nepřítel č. 1 a Veřejný nepřítel č. 1: Epilog, Gangster Ka a Gangster Ka: Afričan, případně Tři mušketýři: D’Artagnan a Tři mušketýři: Milady. První část by se tedy soustředila na počínání jednoho z legendárních Tří králů, druhá by se věnovala jeho synům, přičemž není nejmenších pochybností o tom, že v obou projektech bychom se dočkali mimořádných věcí.

Místy nepřesvědčivé

Rozpočet by však musel být dvojnásobný. Přitom už takhle byl bohužel nedostačující. A to se utvořila koprodukce s Německem, což si mimo jiné vyžádalo německého kameramana Friedeho Clausze. Větší plynulost a lepší srozumitelnost vyprávění narušuje absence některých podstatnějších scén, např. dopadení Zbyňka Janaty. Častěji se také stává, že daná scéna končí příliš brzy, což vede k nejasnostem, které narušují pozornost. Podepsal Zbyněk Roušar (Matěj Hádek) papíry od STB? Nechali kluci v lesním domku brašnu? Jak to bylo s nařízeným stěhováním z bytu? I pro našince jistě nebude od věci si o celém přesunu před návštěvou kina přečíst, jelikož dění na pláně může být pro neznalce občas poněkud matoucí.

Vhodným příkladem bude scéna na mýtině v lese, kdy se hrdinové schovávají pod jednou hromadou klacků. Pronásledovatelé, kterých bylo dohromady přes 20 tisíc (!), vystřelí do každé hromady s výjimkou té jejich, protože byli zrovna odvoláni jinam. K téhle neuvěřitelné události doopravdy došlo, ale ve filmu působí značně nepřesvědčivě a vyfabulovaně za účelem dramatizace. Důvěryhodnost se bývala dala zaručit rámcovou scénou, ve které by Josef Mašín (nebo jeho bratr Ctirad nebo Milan Paumer) celý svůj příběh někomu vyprávěl – kupříkladu právě dceři Barbaře. S tím, že ty nejzásadnější momenty by doplňoval jeho voiceoverový komentář. Dodejme, že uvedené nedostatky ve vyprávění evidentně nelze dávat za vinu režisérovi (natož scenáristovi), díky jehož dravému přístupu se máme i tak na co dívat. Není bez zajímavosti, že jistějším dojmem působí při akčnějších sekvencích, které mají navíc trefně vychytaný rytmus.

Nechybí silné momenty

Ještě v Československu Bratři zabíjeli pouze tehdy, když nebylo jiné řešení – soudě podle toho, co nám ukazuje samotný počin, třebaže v něm nechybějí momenty, u kterých si dokážeme domyslet, že se ve skutečnosti s největší pravděpodobností právě takhle neodehrály. Znovu jeden příklad za všechny: rozloučení s matkou probíhá tak, že ji požádají, aby jim zahrála na klavír, který jí předtím při noční, částečně skrytě záškodnické akci, přivezli ze starého bytu. Sednou si za ni na židle a během hraní se vytratí, přestože v okolí není žádný nepřítel. Matka je sice vášnivá klavíristka, ale nechce se věřit tomu, že by byla natolik ponořená do hraní, že by si nevšimla, co se děje metr za ní. Přesto se podařilo docílit toho, že Zdenu Mašínovou starší ztvárňující Táňa Vilhelmová Dyková (vypadající spíše jako ségra Jana Nedbala a Oskara Hese než jako jejich matka) hned poté předvede pouhým otočením se za sebe jeden z nejsilnějších okamžiků celého filmu.

Tenhle počin je dostatečně kvalitní na to, aby nepochybně znovu probouzel emoce. S vyšším rozpočtem by ale býval nabídnul komplexnější a sugestivnější podívanou, jakou tenhle výjimečný příběh stoprocentně zasluhuje.

Během téhle sekvence jsem si vzpomněl na Tmavomodrý svět. „Já jsem si pořád lámal hlavu s tím, jak vyjádřit, že ti kluci něco opouští,“ říkal scenárista Zdeněk Svěrák. Nakonec se to vyřešilo díky kokršpanělce Barče, která si zahrála se svým skutečným páníčkem Ondřejem Vetchým, jenž ji s sebou coby František Sláma za války do Anglie prostě nemůže vzít. Na jednu stranu to může vypadat, že srovnání není na místě, na tu druhou tady určitou podobnost rozhodně najdeme. A asi netřeba zvlášť dodávat, že svěrákovský přístup byl celkově vzato účinnější a dojemnější. Po dosažení americké části Berlína zase nemůžeme v pravém slova smyslu prožít katarzi, jelikož zdárný přesun byl do značné míry dílem náhody, než aby se jednalo o promyšlený, neprůstřelný plán.

Bez svobody nelze žít...

Aby Bratři lépe fungovali pro zahraniční diváky a divačky, bylo by dobré během expozice efektivněji ukázat špinavost a nesvobodu v tehdejším Československu. Pro nás je připomene i zmínka v rádiu o popravě Milady Horákové, nicméně její statečný, nerovný boj s bolševickou chátrou ve světě bohužel většinově neznají. Bratři byli za Českou republiku vysláni do boje o Oscara, jenže vzhledem k výše uvedeným faktům se nedá předpokládat, že by se dostali do shortlistu jako Nabarvené ptáče a Šarlatán, natož do finální nominované pětice. Druhá věc je, že letos za tenhle biják mezi těmi českými tak jako tak nebyla adekvátní náhrada. S přimhouřením očí mohla ČFTA možná vybrat Němá tajemství od toho samého Tomáše Mašína, anebo Muže, který stál v cestě, který shodou okolností taky pojednává o důležité historické události.

Bratři se zabývají tématem, jaké ani po sedmdesáti letech nepřestává být hojně diskutováno. Však zahrnuje největší pátrací akci v dějinách bývalého východního bloku. Podstatným motivem se stává na Pankráci nalezený dopis Josefa Mašína, který bude dvakrát zopakován a ve kterém se píše o tom, že bez svobody nelze žít, jenom přežívat, což bude platit vždycky. Počínání pětice odvážných, kteří odmítli sklopit uši a podrobit se diktátu, by v žádném případě nemělo zůstat bez povšimnutí! Tenhle počin je dostatečně kvalitní na to, aby nepochybně znovu probouzel emoce. S vyšším rozpočtem by ale býval nabídnul komplexnější a sugestivnější podívanou, jakou tenhle výjimečný příběh stoprocentně zasluhuje.

P. S.: Obdobně jak v roce 2016, kdy se v kinech ve stejné době objevila jak hraná Lída Baarová, tak dokumentární Zkáza krásou, doprovodí Bratry od poloviny listopadu dokument Útěk do Berlína, ve kterém před kamerou vystoupí nejen sám jednadevadesátiletý Josef Mašín se svou o rok a půl mladší ségrou Zdenou.