Biograficky laděná kniha rozhovorů Rebel Hnízdil se slavným psychosomatickým lékařem ukazuje různé tváře člověka, který dokázal v podmínkách české medicíny rozpoutat malou revoluci. Neúnavnou popularizací psychosomatiky ukázal mnoha lidem, že právě oni jsou nejvíc odpovědní za své zdraví. A nemají tedy své tělo bez rozmyslu svěřovat lékařům. V knize novináře Jana Müllera, která letos v létě patří mezi TOP 10 nejprodávanějších titulů na trhu, se odkrývají souvislosti mezi zdravím člověka a jeho prostředím. Díky svolení autora přinášíme další ukázku z této knihy.
Ve svých článcích a přednáškách rád používáš pořekadla, což souvisí s tím, že klíčovým slovem psychosomatické medicíny je somatizace. Snažíš se tím pacientům ukázat, že jim tělo „ztělesňuje“ složité, neřešené životní situace?
Ano. Člověk má nějaké životní starosti, je ve stresu, neví si rady. To, co není schopen změnit ve svém životě vědomě, začne tělo postupem času dělat na nevědomé úrovni za něj. Začne za něj stonat. Místo toho, abych pacientovi dával složité latinské diagnózy, vysvětlím mu jeho nemoc pomocí lidových přísloví. Na každou nemoc mám nějaké. Bolesti hlavy – má toho plnou hlavu. Bolesti zad – naložil si víc, než unese, nebo čím víc vůl táhne, tím víc mu nakládají.
Vžij se do situace, že se musíš vcítit do lidí, kteří jsou negativističtí, depresivní, úzkostní, mají autoimunitní nebo onkologické nemoci. To tě energeticky vycucne.
Bolesti kolena – jde z toho do kolen. Závratě – hlava se mu z toho zatočila. Nebo syndrom dráždivého tračníku, což je onemocnění, kdy pacient trpí záchvaty nezvladatelného průjmu, absolvuje nespočet vyšetření, ale žádný objektivní nález, který by potíže vysvětloval, se nenajde. On je objektivně zdravý, subjektivně je mu ale pořád blbě. Vysvětlením potíží je zase somatizace. Když si s ním popovídám, zjistím, že žije životem k posrání...
Často taky říkáš, že pro člověka je těžké zůstat zdravý, když žije v nemocné společnosti. Jak vidíš vývoj civilizace?
Nejsem žádný mudrc, žádný prorok. Nemám přehled Ruedigera Dahlkeho nebo Deepaka Chopry, nekážu moudra. Jsem obyčejný doktor, který pacientům vysvětluje, jak jejich nemoci souvisejí se stavem společnosti. Ta naše je těžce nemocná. K jejímu uzdravení ale musí přispět každý sám. To za nás žádný politik, léčitel, guru... neudělá.
Jaké to je, když k tobě přijde teenager? Ti občas mají problémy komunikovat s dospělými otevřeně.
Nerozlišuji šestileté dítě, teenagera nebo osmdesátiletého seniora. S každým jednám úplně stejně. Je to partner, který dostane informace, a je na něm, jak se k tomu postaví. Já vám poradím, co máte udělat vy. To je moje role. Ono je to podobné jako při pomoci rozvojovým zemím. Nefunguje, když se jim jen dávají peníze nebo humanitární pomoc.
Musejí se naučit obdělávat půdu, pěstovat brambory... Nemůžou spoléhat na to, že jim někdo bude věčně dovážet potraviny. Ty jim můžeme poskytnout jen v době krajní nouze, aby nezemřeli hlady. Podobné je to s pacientem. Když je stav nouze, pacienti potřebují antibiotika, kortikoidy nebo antidepresiva. Ale jen, když je stav nouze. Pak dostanou informace, co mají dělat, aby se z nouze vymanili, odrazili se ode dna, dokázali se o svoje zdraví postarat.
Mít za pacienty malé děti musí být často náročné. Sám jsi psal ve svých článcích o výzkumech, jaký má psychika rodičů vliv i na ještě nenarozené děti…
Povím ti příběh o mamince, která měla dvě dcery, byla znovu těhotná a tatínek strašně toužil po synovi. „Chtěl s ním chodit na fotbal, hrát chlapské hry, mít následovníka. Jenže manželka mu řekla, že podle ultrazvuku to bude zase holka. Když se to dozvěděl, začal nenávidět manželku i ještě nenarozenou dceru. Dával jim najevo, že jimi pohrdá, že ho zradily, že chtěl kluka. To mělo devastující vliv na život té dívky. Vyrostla v osobnost s psychopatickými rysy. Bez citu, bez lásky.
Takové příběhy známe z pohádek. Král chtěl syna a rozčílil se, že mu královna porodila princeznu, a na problém bylo zaděláno…
Nedávno u mě byla maminka s dceruškou, která měla nemoc štítné žlázy, celiakii, autoimunitní problémy, slezly jí vlasy a obočí, což se nazývá alopecie. No a ukázalo se, že to je úplně stejný příběh. Manžel chtěl kluka, a když se místo toho narodila dcera, tak přišel rozvod, sociálka, střídavá péče. Z téhle hrůzy holčičce slezly vlasy. Ona k otci nechce, ale musí, protože to hlídá sociálka.
Psychopat často dokáže přesvědčit sociálku a soudy, že o dceru, kterou nenávidí, chce pečovat, že ji miluje. Ve skutečnosti se chce manželce i dceři pomstít. Zrovna včera mi ta maminka volala a já jsem ji požádal o svolení jejich příběh publikovat. S tím, že bych samozřejmě změnil její jméno. Maminka mi pak volala znovu, že dcera Jana chce, aby tam bylo její jméno. Že to bude pro ni obrovské povzbuzení. Tak jsem příběh zařadil do své nové knížky Všichni jsou psychopati, jenom já jsem letadlo.
Při takových příbězích mi běhá mráz po zádech…
Ano, Jana chce být slyšet. Aby to viděli a slyšeli další a uvědomili si, co se děje. Aby se takhle šířilo světlo. Sedmiletá holčička. Máme spolu kamarádský vztah. Mamince řekla, že už nechce k žádnému jinému doktorovi, jen k tomu, co tam má pejska Skipa. Že to vlastně vůbec nebylo jako u doktora. Do té doby se s ní nikdo nebavil, nikdo se nezajímal, co si myslí. Nedostala prostor se projevit. Teď prostor dostala a chápe to i její maminka. Zdravotní stav malé Jany se pomalu, ale jistě lepší.
Na každého pacienta máš vyhrazenou hodinu. Jaké to je, když vidíš člověka, který je třeba v zoufalé životní situaci, nebo dokonce nevyléčitelně nemocný, depresivní nebo psychopatický, jenže vyhrazená hodina mu končí a za dveřmi čeká další pacient?
Já s těmi lidmi musím navázat vztah. Na tom je psychosomatická medicína postavená. Musím se do nich vcítit. Vžij se do situace, že se musíš vcítit do lidí, kteří jsou negativističtí, depresivní, úzkostní, mají autoimunitní nebo onkologické nemoci. To tě energeticky vycucne. Musím se do nich vcítit, ale pak se zase rychle odcítit. Na konci hodiny se musím připravit na nového pacienta. Toho předešlého vymazat z paměti. Jinak bych se z toho sesypal, což se mi ostatně loni na podzim stalo.
Vychází Rebel Hnízdil
Kniha Rebel Hnízdil: Rozhovory s MUDr. Janem Hnízdilem aneb S odvahou a humorem v časech dobrých i zlých vyšly 29. května v nakladatelství Muza Books. Na webu nakladatelství si ji můžete koupit za výhodnou cenu. Jinak je k dostání standardně v kamenných knihkupectvích a online obchodech. V knize najdete řadu pozoruhodných příběhů ze života známého lékaře Jana Hnízdila, speciálně v období covidové pandemie, které prožíval velmi intenzivně. Novinka "Rebel Hnízdil" zároveň přináší čtivý a ucelený pohled na Hnízdilovy názory na zdraví člověka i celé společnosti.
V ordinaci mi ale moc pomáhá právě přítomnost Skipa. Psi mají úžasnou emoční inteligenci. Když přijde onkologický, depresivní nebo zlostný pacient, tak Skip zaleze do kouta a nevystrčí čumák. Když se někdy stavil Jarda Dušek, generátor pozitivní energie, Skip vyváděl jako pominutý.
Ty o svém psovi často mluvíš jako o parťákovi…
Je to můj psí-cholog. Všechno v práci registruje a někdy, když s pacientem skončím, se na mě podívá a poví psíma očima: Hele, už to hoď za hlavu a jdeme ven. Jdeme se na čtvrt hodiny projít, vrátíme se do ordinace a pokračuji. Já jsem nikdy psa nechtěl, myslel jsem si, že v paneláku to nejde. Ale teď si neumíme představit, že bychom psa neměli.
Jak ještě doktor jako ty „dobíjí baterky“, aby měl sílu na další pacienty?
Nejraději se dobíjím na chalupě. Vzít sekyrku, házet hnůj, rýt záhony, to je moje relaxace. Jednou jsem tam měl i silný meditativní zážitek. Na ručním medometu jsem stáčel med. Sluníčko svítilo, sázím tam rámečky, točím klikou. Připadal jsem si, jako když buddhistický mnich někde v Tibetu točí mlýnkem. Točím, medím si u toho, vlastně to byla meditace. Všude kolem včely a žádná mě nepíchla! Já byl přitom jen v trenýrkách. Včely vycítí, že když se jich bojíš, vysíláš nějaké chemikálie, feromony. Je to jako u lidí. Když máš strach, psychopat to vycítí a jde po tobě. A když jsi v pohodě, včely jsou taky v pohodě.
Jsi známý svou kritikou farmaceutického průmyslu. Stalo se někdy, že jsi pacientovi doporučil vysadit prášky a jeho stav se pak zhoršil?
Já nikomu nikdy prášky nevysadil, protože by to bylo nezodpovědné, neprofesionální a napadnutelné. Když si myslím, že člověk užívá léky zbytečně nebo sobě na úkor, tak mu povím: Ty léky vám vysadit nemůžu, protože jsem vám je nenasadil. Zkuste se domluvit se svým panem doktorem. Zeptejte se ho, jestli je opravdu přesvědčen o tom, že je berete důvodně. A zeptejte se ho, jestli by nešly dávky aspoň snížit. Druhá možnost je, že pacientovi povím, co bych v takové situaci udělal já. Jestli to udělá on, tak je to jeho rozhodnutí. Neexistuje, aby se vrátil ke svému doktorovi a řekl mu: Hnízdil mi pověděl, že je to pitomost, ať to neberu.
Nejlepší recepty na zdraví jsou ty nejjednodušší. Například: Nic se nesmí přehánět. A jak to máš ty se svou prací a kariérou? Neměl jsi třeba někdy pocit vyhoření?
To mám furt. S věkem je to ale lepší, že si to tak neberu a za ničím se neženu. Nemám ambice na tituly, já jsem spokojený, že můžu mít za jménem titul BlB (písmeno uprostřed je malé „el“, pozn. red.) jako laureát Zlatého bludného balvanu. No, kdo to má? Ani Jarda Dušek...
Myslel jsem, že Jarda Dušek ho má taky…
Jarda má jen stříbrný. Zato ho ale vláda nedávno označila za hybridní hrozbu. Udělal totiž rozhovor s léčitelem Calábkem. Calábek je inženýr, chytrý člověk. Mluvil o koronaviru a zmínil, že v léčbě pomáhá lék Antabus. Ten se jinak dává závislým na alkoholu. To video mělo šest set tisíc zhlédnutí. Nevím, zda antabus pomáhá na koronavirus, ale Calábek je léčitel, ne doktor – a léčitel si může říkat, co chce.
Jenomže to vyvolalo obrovské pozdvižení na Ministerstvu zdravotnictví, které video označilo za dezinformační, a lidi před ním varovalo. Ministerstvo vnitra pak přes Centrum proti terorismu a hybridních hrozeb požádalo všechny možné servery, aby Duškovo video smazaly. Možná že léčitel Calábek neměl s antabusem pravdu, proč se tím ale proboha zabývá útvar proti terorismu?
Reklama
foto: Muza Books a Ivy Morwen, zdroj: Rebel Hnízdil, Muza Books
