V neděli skončil evropský šampionát. Finále mělo všechno, co má závěrečný souboj mít – obrovské napětí, gól na začátku, vyrovnání v první polovině, prodloužení a také první finálový penaltový rozstřel od roku 1976, který tehdy rozhodl ikonický Panenkův dloubák. „Říká se, že málokdy je finálový zápas vyvrcholením turnaje, co se pohlednosti a krásy fotbalu týče. Ten poslední ale splňoval nejvyšší nároky,“ říká fotbalový novinář Standa Hrabě, který se osobně zúčastnil pěti evropských šampionátů. „Navíc to mělo dramatické rozuzlení a diváky to muselo bavit.“
Zasloužila si Itálie vyhrát?
Bezpochyby ano. Celý turnaj hrála na vítězství, nespekulovala. A to ani v základní skupině, když už byli jasní postupující. Italové chtěli hrát fotbal a vyhrát. Navíc zvládli penaltový rozstřel, takže to zasloužené určitě bylo. Rozhodlo se na hřišti. Naštěstí!
Proč vlastně Anglie vybrala na penaltový rozstřel nerozehrané hráče? Nebyla to taktická chyba?
Chyba je vždycky, když se něco nepovede. Kdyby všichni střídající proměnili, tak je trenér Southgate brán jako největší stratég v historii fotbalu. Ona se v tom vždycky hledá nějaká zákonitost, ale penalty jsou loterie a náhoda. Ti kluci, co to nezvládli, byli mladí, ale v minulosti zklamali na penaltách absolutní špičky – Zico, Platini, Graziani... Nebo vzpomeňte na Johna Terryho ve finále Ligy mistrů v roce 2008.
Na letošním Euru bylo 11 pořadatelských zemí a spekuluje se o tom, že právě ony měly trochu nefér výhodu. Proč byl zvolen takový „rozlítaný“ formát?
Tento formát vymyslel bývalý předseda UEFA a vynikající fotbalista a trenér Michel Platini, mimo jiné držitel Zlatého míče. Já osobně volím za Českou republiku nejlepšího fotbalistu UEFA, za Michela Platiniho jsme takto jezdili do Monaka a on se nás tam ptal: Chlapi, co mám udělat pro fotbal? On tvrdil, že všichni členové mají právo ukousnout si kousek z toho společného koláče – například nechtěl, aby Superpohár byl vždy v Monaku, a tak i proto (a díky jeho přátelství s Ivanem Haškem) hostila v roce 2013 zápas vítězů Ligy mistrů a Evropské ligy právě Praha.
Chyba je vždycky, když se něco nepovede. Kdyby všichni střídající proměnili, tak je trenér Southgate brán jako největší stratég v historii fotbalu.
Platini tedy vymyslel, že když má mistrovství světa 60 let, měly by si k pořadatelství „čuchnout“ i státy, které nemají dostatečný počet stadionů, aby mistrovství zorganizovaly samy. Takže se hrálo v Maďarsku, Rumunsku či Dánsku, a je to naprosto v pořádku. Nemohli to ale dělat bez velkých států, třeba Anglie nebo Španělska. UEFA teď vede Alexandr Čeferin, který to celé pojal dost komerčně, takže se původní Platiniho myšlenka deformovala, a pořadatelství získala Anglie. Další věc byl covid, se kterým nikdo nepočítal, a jelikož každý pořadatelský stát měl trochu jiné podmínky vstupu, tak to bylo celé složitější a do jisté míry neregulérní. Ale podobný formát se už asi nikdy opakovat nebude – toto bylo výjimečné vzhledem k 60. výročí. A dnes je samozřejmě velice náročná situace i vzhledem ke covidu.
Hrálo se i v asijském Baku, přesto se nehrálo v Česku. Proč?
Protože to u nás nesplňuje vůbec žádný stadion. Bylo požadováno, aby měl kapacitu minimálně 50 tisíc diváků. Česká republika se chtěla přihlásit a hostit alespoň jeden zápas, protože sama samozřejmě nemá šanci. Bohužel Eden nesplňoval podmínky, musel by se přizpůsobit, nastavit tribuny, přidat další ochoz. Ono by to bylo během relativně krátké doby realizovatelné, ale u nás se pořád intrikuje ohledně národního stadionu na Strahově, jsou v tom velké finanční zájmy, takže to dopadlo tak, že jsme prostě neměli co nabídnout. Nebyli jsme připraveni.
Pro Angličany bylo věcí hrdosti doma uspět a hodně se spekulovalo o tom, že je Anglie v turnaji nepřiznaně podporovaná – ať už se jednalo o spornou penaltu v semifinále s Dánskem, oslňování dánského brankáře při penaltách nebo o nepovšimnuté dva míče na hřišti. To se konkrétně píská i v okresním přeboru. Připomínalo to trochu mistrovství světa v roce 1966, kdy Anglie byla k titulu de facto dotlačena…
Angličané trpí tím, že fotbal vynalezli. Do druhé světové války byli nesporně nejlepší na světě, ale tím, že od té doby udělali jediný titul právě v tom roce 1966, jsou neukojení. Chtěli by ukázat, že jsou stále nejlepší, že fotbal stále umí, ale nemají nic. A trpí, jsou frustrovaní. Letos byli tedy pořadatelé, hráli téměř pořád doma a to je samozřejmě výhoda. To, co se stalo v semifinále s Dánskem, to je nevídaná věc. Kromě toho, co jste už vyjmenoval, tak můžeme vzpomenout ještě bučení fanoušků nebo naprosto směšná výše pokuty za nedostatečnou pořadatelskou službu. Maďaři dostali za rasistické věci trojnásobnou pokutu. Ani ve finále Angličané pořadatelskou službu nezvládli.
V roce 1966 se stále připomíná gól století, který padl-nepadl. Na prodloužení 2:2 s Německem trefil Geoff Hurst břevno, šlo to dolů k čáře, a jelikož tehdy nebyla jestřábí oka, tak to rozhodčí Tofik Bachramov z Ázerbájdžánu odmával. Celý šampionát byl prapodivný. Když Geoff Hurst následně dával gól na 4:2, bylo to naprosto neregulérní. Jenže to bylo proti Němcům a Angličané to tehdy údajně brali tak, že tím gólem skončila druhá světová válka. Já jsem si říkal, že nikdy nezažiju šampionát, kde by bylo takhle nahráváno domácímu týmu. Mimochodem, doma vyhrála naposledy v roce 1984 Francie.
Angličané se často považují za gentlemany, tentokrát to ale moc nevypadalo...
V tom roce 1966 tedy sice Angličany tlačili rozhodčí, ale oni měli naprosto skvělý a vyspělý tým – Charlton, Moore, Banks… To gentlemanství se ale z anglického fotbalu nějak vytrácí. Angličané jsou frustrovaní jak brexitem, tak vlastní rasistickou historií. Už od roku 1985, kdy řádili fans Liverpoolu na stadionu v Turíně, Angličané říkají, že to je vždycky jen pár stovek hovad, že ne všichni jsou takoví.
Za povšimnutí stojí ale jiná věc. Po aféře Rangers-Slavia jela česká reprezentace na první zápas šampionátu s obavami – hráli jsme v Glasgow se Skoty, kteří chtěli konečně po mnoha a mnoha letech postoupit ze skupiny. Zápas se dohrával za naprostého gentlemanství skotských hráčů, kteří sportovně uznali porážku a našim hráčům gratulovali. Tenkrát při zápase Rangers-Slavia tam byl ale anglický trenér Gerrard, největší faul udělal Angličan Kemar Roofe… Skotové unesli všechno, Angličané jakoby zešíleli. Oslňování laserem, kopání do lidí, urážení Dánů a malých německých fanynek… Kam jsme se to proboha dostali?
Tobě se hodně líbila italská přímočará hra, přitom o Italech se často říkalo, že hrají obranný systém catenaccio, Španělé zase vynalezli tiki-taka… Každý tým má určitý styl, kterého se drží. A ne vždy je daný styl atraktivní pro diváky, i když je třeba účelný. Atraktivní italský styl se musel divákům líbit, což je do budoucna dobrá zpráva.
Já jsem rád, že vyhrál koukatelný fotbal. Na catenaccio zapomeň, to jsou sedmdesátá léta. Roberto Mancini hraje na tři útočníky, Italové nespekulovali, vzali míč a hráli. Když Španělé vyhráli v roce 2008 novodobé mistrovství Evropy, hráli nádhernou tiki-taku, bago až do kuchyně. Pak vyhráli mistrovství světa 2010, 2012 opět mistrovství Evropy a lidi to prostě přestalo bavit. Pořád přihrávky, přihrávky, nestříleli pomalu ani z malého vápna…
Stanislav Hrabě
Fotbalový novinář pracoval po ukončení fakulty Žurnalistiky Univerzity Karlovy v týdeníku Gól jako redaktor a později šéfredaktor, vedl měsíčník Fotbal, působil ve fotbalovém oddělení deníku Sport. Zúčastnil se čtyř světových šampionátů a pěti evropských. Jako zástupce České republiky hlasuje v anketách Zlatý míč francouzského časopisu France Football, Best Player UEFA německého Kicker a Golden Boy italského Tuttosport. Za předchozího vedení FAČR byl předsedou Komise pro historii a statistiku.
V současné době Francouzi začali hrát vychytralý fotbal, obehrávání, přitom Griezman, Mbappé, Benzema... Kdo to má? A takový fotbal začali přebírat i ostatní, protože je to účelné. Najednou zmizel přirozený pohyb a radost. Když mám tak kvalitní hráče, tak prostě na nic nekoukám, seberu balón nebo rozehraju, letím k bráně a snažím se zakončit. A ne že to vracím stoperům, nebo dokonce i brankáři. Je dobře, že vyhrála Manciniho koncepce rychlých útoků na bránu a přímočaré fotbalové zábavy.
Jak se ti líbili Češi? Příští rok má být mistrovství světa, máme šanci uspět? Často se říká, že český fotbal upadá, málo našich hráčů hraje ve špičkových ligách. Vystoupení Čechů na letošním Euru mě ale osobně naplňuje optimismem...
Já bych se toho nebál. Vzpomeňme na rok 1996, kdy jsme byli stříbrní a byli tam hlavně kluci z naší ligy. Ano, i tehdy už jich tam bylo pár, kteří hráli v zahraničí, ale třeba Patrik Berger říkal: „My jsme tam přijeli jako neznámí hráči.“ Nedvěd hrál tehdy za Spartu, Šmicer a Suchopárek hráli za Slavii… Letošní Euro byl start. Ukázali jsme, že něco dovedeme. Ti, kteří už venku jsou, jako třeba Tonda Barák nebo Patrik Schick, se posunou do nejlepších evropských mančaftů a ti kluci, co hrajou u nás, se posunou třeba ven. Ty paralely s rokem 1996 jsou jasné, a pokud naši kluci dokážou naplnit očekávání a předpoklady, tak se můžeme klidně dostat na úroveň před deseti lety, kdy se nás bála celá Evropa.
Reklama
foto: Profimedia a autor, zdroj: UEFA
