Farmakoterapie je samozřejmě u některých poruch nezbytná, zejména u psychotických onemocnění. Nejvíce lidí se však v současnosti potýká z různými formami úzkostných a depresivních poruch, v těchto případech je správně vedená psychoterapie základním kamenem úzdravy a případná medikace má jen podpůrnou funkci.
Proč je tomu tak? Příčinou úzkostných stavů jsou totiž vtíravé řetězce negativních myšlenek, které vycházejí z nějakého podvědomého vzorce. Tento vzorec může mít celou řadu podob. Přílišný tlak na vlastní výkon, perfekcionismus, potlačování emocí, patologická nedůvěřivost, negativní sebeobraz apod. Tyto vzorce fungují jako jakési algoritmy našeho myšlení. Pokud budeme např. v zajetí nezdravého tlaku na vlastní výkon, je logické, že pro nás bude každá výzva spjata s velkými obavami a stresem, že budeme těžko snášet kritiku a že nás případný neúspěch nebude jen přirozeně mrzet, nýbrž hluboce otřese s naší sebeúctou.
To vše tvoří živnou půdu pro rozvoj úzkostné či depresivní poruchy. Je tedy nutné psychoterapeuticky zpracovat příčinu duševního utrpení, která se nachází právě na úrovni našich zažitých myšlenkových a emočních vzorců a je zakotvena v našeho základním vztahu sama k sobě. Léky nám mohou pomoci v tom, že sníží intenzitu emočního prožívání, což nám v případě silné úzkosti uleví. Je však velký omyl se domnívat, že nám samotná antidepresiva přinesou pocity štěstí či dobré nálady. To si musíme „odpracovat“ v psychoterapii.
Prvním krokem je vybrat správný druh psychoterapie
V Praze nalezneme nepřeberný počet nabídek psychoterapie, podobně je tomu i v dalších velkých městech. Lidé z menších obcí a vesnic jsou bohužel trochu znevýhodněni. V posledních letech ale zažívá rozmach online terapie, tedy setkání terapeuta s klientem přes videohovor. Psychoterapie může do života člověka přinést zásadní změnu a výrazně zvýšit kvalitu jeho prožívání. Pokud ale není vedena odborně, může se nejen zcela minout účinkem, ale i ublížit či dokonce traumatizovat.
Hlavním nástrojem psychoterapie je rozhovor. Psychoterapie však zdaleka není pouhé „povídání si“ s klientem, při němž by psycholog uplatňoval jen své zkušenosti, názory či osobní vlastnosti.
Jak si ale v té změti nabídek různých forem psychické pomoci správného terapeuta vybrat? A jak se orientovat v nepřeberném množství internetových stránek nabízejících psychoterapeutické služby, na nichž jsou doslova stovky různých tváří? Psychoterapie je velmi obecný výraz a je úplně přirozené, že se v této oblasti většina lidí neorientuje. Zjednodušeně můžeme psychoterapeutické působení rozdělit na tři základní skupiny:
- psychoterapii léčebnou
- psychoterapii podpůrnou
- psychoterapii seberozvojovou
V případě, že se u nás již rozvinula nějaká diagnostikovatelná psychická obtíž (deprese, úzkostná porucha, porucha příjmu potravy, porucha osobnosti atd.) volíme psychoterapii léčebnou. V tomto případě se obracíme na zdravotnická zařízení nebo na soukromé psychology či psychiatry, kteří mají certifikovaný psychoterapeutický výcvik a pracují pod supervizí.
Psychoterapii podpůrnou vyhledáváme v těžkých životních situacích, jako je úmrtí bližního, rozvod, ztráta zaměstnání, rozpad vztahu a mnoho dalších. Seberozvojová terapie nám pomáhá v sobě objevovat talenty a schopnosti, rozvíjet je, získávat zralejší přístup k sobě i světu kolem nás. Svým způsobem obsahuje i prvky koučinku a předpokládá, že klient netrpí žádnou psychickou poruchou.
Tyto tři kategorie se samozřejmě vzájemně prolínají a rozdělení nemůže být nikdy zcela striktní. V případě seberozvojové a podpůrné terapie lze jistě využít i služeb terapeutů, kteří nemají psychologické či psychiatrické vzdělání, podmínkou však zůstává vysokoškolský diplom v oblasti pomáhajících profesích a dokončený psychoterapeutický výcvik. Pokud daný terapeut disponuje i dostatečnými znalostmi z oblasti psychopatologie, lze se na něj obrátit i v některých případech psychických poruch.
V různých pádech se v tomto článku stále skloňuje výraz „certifikovaný psychoterapeutický výcvik". Hlavním nástrojem psychoterapie je rozhovor. Psychoterapie však zdaleka není pouhé „povídání si“ s klientem, při němž by psycholog uplatňoval jen své zkušenosti, názory či osobní vlastnosti. Existuje více psychoterapeutických škol, v České republice se nejčastěji využívá asi osm hlavních metod. Každá z nich se hodí na jiný okruh problémů a jiný typ osobnosti klienta.
Všechny psychoterapeutické výcviky trvají přinejmenším šest až osm let a zahrnují minimálně 700 absolvovaných hodin, supervizní lekce, praxe apod.
K těm nejznámějším patří např. kognitivně behaviorální terapie, která pracuje s negativními myšlenkovými obsahy a je metodou první volby u úzkostných, depresivních a závislostních poruch. Nejstarší ze všech psychoterapeutických škol, které se také někdy říká matka psychoterapie, se nazývá psychoanalýza a se soustřeďuje především nevědomé intrapsychické konflikty. Dále se můžeme setkat např. s humanistickými směry, mezi něž patří logoterapie, daseinsanalýza či gestalt terapie, které jsou efektivní zejména při řešení existenciálních úzkostí, krizí.
Určitě v tomto textu nemůžeme uvést všechny oficiální přístupy. Na internetu je však snadno k dohledání seznam výcviků, které jsou certifikované Českou asociací pro psychoterapii, a každý si tak může zcela jednoduše vzdělání svého terapeuta ověřit. Všechny psychoterapeutické výcviky trvají přinejmenším šest až osm let a zahrnují minimálně 700 absolvovaných hodin, supervizní lekce, praxe apod. Česká lékařská společnost a ČAP kvalitu i obsah všech těchto výcviků prověřují. Kromě toho si může navíc psychoterapeut rozšířit své vzdělání o různé kratší vzdělávací bloky, které jsou akreditované ministerstvem práce a sociálních věcí, zdravotnictví či školství.
Dejte si pozor na „psychošmejdy“
Na volném trhu samozřejmě existuje i řada různých několikahodinových či několikadenních kurzů, které mají často ezoterický nádech. Zejména v anonymní Praze a dalších velkoměstech se pak setkáváme s tím, že je jejich absolventi označují za psychoterapii, což je nejen zavádějící, ale i nebezpečné. Nechci tyto kurzy házet do jednoho pytle a očerňovat je, faktem nicméně zůstává, že si žijí svým životem, jsou bez jakékoliv kontroly kvality a často slibují doslova zázraky za velmi krátkou dobu.
Kromě toho nepatří k nejlevnějším, což je samozřejmě paradox, protože psychoterapeut se na výkon svého povolání připravuje až deset let, absolvuje řadu zkoušek, odborných stáží apod., zatímco tomuto „terapeutovi“ stačí doslova jen pár hodin či dnů. V poslední době začínají různá média používat termín „psychošmejdství“ a osvětě se v tomto smyslu věnuje mnohem více prostoru, nežli dříve.
Je třeba kontrolovat vzdělání, nezaměňovat různé kurzy za psychoterapeutický výcvik a zjišťovat, zda má daný psychoterapeut svého supervizora.
V čem mohou být tyto praktiky nebezpečné? Psychicky odolný člověk má samozřejmě možnost vyzkoušet jakékoliv alternativní zážitky a třeba mu i mohou být k užitku. Značné riziko však nastává v okamžiku, kdy se k tomuto druhu pomoci uchylují lidé, kteří bojují s jakoukoliv duševní poruchou. V klinické praxi jsme byli např. svědky toho, jak regresní terapie vyvolala u pacienta s psychotickými dispozicemi ataku schizofrenie, jak destabilizovaly tzv. rodinné konstelace úzkostného pacienta, jakou škodu dokáží způsobit neodborně vedené praktiky, které jsou nazývány „hypnózou“, ačkoliv nemají s klinickou hypnoterapií nic společného.
Někdy však klientovi mohou ublížit i uznávané psychoterapeutické strategie, pokud je v dobré víře praktikuje nezkušený terapeut, který nemá vzdělání dokončeno nebo nevyužívá pravidelné supervize. Poskytování konkrétních rad, hotových řešení, netrpělivost při pomalých pokrocích, konfrontace či argumentování, přílišný důraz na to, že má klient vše ve svých rukách – to vše do psychoterapie nepatří a může klienta poškodit. Odborný supervizor dohlíží i na riziko případného vyhoření, což je téma, se kterým se v tomto mimořádně náročném povolání můžeme setkat a mělo by vést k okamžitému omezení či přerušení služeb.
Psychoterapii lze tedy využít nejen v rámci zdravotnických zařízení a u klinických psychologů, kde je supervize a patřičné vzdělání podmínkou, ale i v různých terapeutických centrech, centrech sociální pomoci a u samostatně pracujících terapeutů. V tomto případě je ale třeba kontrolovat vzdělání, nezaměňovat různé kurzy za psychoterapeutický výcvik a zjišťovat, zda má daný psychoterapeut svého supervizora (seznam oficiálních supervizorů je rovněž k dispozici na internetu). A jak vybrat tu správnou psychoterapeutickou metodu? Vždy se vyplatí investovat jednu hodinu „navíc“ a absolvovat diagnostickou konzultaci, při níž Vám psycholog podle typu Vašeho problému i Vaší osobnosti některou z metod doporučí, vysvětlí Vám její principy a sestaví pro Vás terapeutický plán.
Autorka, Mgr. et Bc. Marie Funke, je Vedoucí terapeutka psychologické a psychoterapeutické kliniky AdiCare
foto: Shutterstock , zdroj: Adicare
