fbpx

S ředitelem Institutu plánování a rozvoje, instituce, bez které se v Praze nepostaví ani autobusová zastávka, o tragédii zvané AirBNB, 3 milionech Pražanů, Pentě na Masaryčce a jak to udělat, aby byli všichni spokojení

Zveřejněno: 10. 2. 2019

Když jsem přišel do kanceláře člověka, který řídí jednu z nejdůležitějších pražských institucí, na pohovce pro hosty se válela horolezecká lana s karabinami. Ondřej Boháč, nejmocnější muž v pražském Institutu plánování a rozvoje, si po návratu z dovolené ani nestačil pořádně vybalit. Není čas. Hlavně na něm a na instituci, kterou řídí, totiž záleží, jak bude vypadat město, ve kterém tráví čas miliony lidí.

Sympatický mladý muž přitom nemá jednoduchou práci. Měl by skloubit představy nejen těch, kteří v Praze žijí a pracují, s požadavky firem, předpisy úřadů a státních institucí. A také musí eliminovat tlak politiků, kteří chtějí všechno stihnout během čtyřletého volebního období.

Původní záměr podělit se o byt, který zrovna nevyužívám, byl skvělý. Ale dnes už je víc bytů v nabídce na AirBnB než na trvalé bydlení.

„My se jednou prostě musíme dohodnout a každý musí trochu ustoupit ze svých nároků, do rozhodování chceme zapojovat lidi,“ říká Ondřej Boháč. A nejedná se o planá slova – v CAMPu (Centru architektury a městského plánování) pořádá IPR výstavy, přednášky a debaty. Institut chce přitom hlavně naslouchat lidem i firmám. „Pokud se dokážete dohodnout, jste rázem dospělými partnery, kteří mohou pozitivně působit při rozvoji města.“

Jste vinohradský rodák… Mě na Vinohradech vždycky bavilo, že tam člověk jakoby prochází různými oblastmi. Příjemná rezidenční oblast okolo Amerického náměstí, divoká Krymská a až klasická městská zástavba okolo Vršovického náměstí. Čím jsou Vinohrady typické pro vás?

Narodil jsem se v ulici Korunní a Vršovice samozřejmě dobře znám, chvíli jsem tam bydlel. A taky na Žižkově. Ta místa se proměnila dramatičtěji než Vinohrady, jejichž podoba je daleko méně ovlivňována tím, co se v daných čtvrtích děje – když si vezmete třeba Krymskou, tam se dere život na povrch daleko intenzivněji. Vinohrady jsou zdobné a výstavní, trochu až lázeňské město. Než byl postaven Nuselský most, byl to vlastně konec Prahy, kam nikdo moc nejezdil. Prostě velká klidná čtvrť.

Související…

Chceme v Praze vytvořit "super hub" umělé inteligence, říká primátor
Jaromír Hasoň

Kde se pak přes Nuselské údolí koukalo na Pankrác…

Přesně tak. O přemostění se uvažovalo dlouho, ale rozhodně to nebyl koncept magistrály a obřího mostu tak, jak ho všichni dnes známe. Vinohrady se průběžně mění, bydlí tady hodně expatů, pořád si ale drží vyrovnaný poměr obyvatel. Ovšem dnes je tam mimořádný tlak AirBNB. Pro Prahu 1 a 2 je to tragédie. Původní záměr podělit se o byt, který zrovna nevyužívám, byl skvělý. Ale dnes už je víc bytů v nabídce na AirBnB než na trvalé bydlení. A to je trend, který město dlouhodobě poškozuje.

Institut plánování a rozvoje z popisu práce, což je citace, kterou mám z vašeho webu, "zpracovává strategické, urbanistické a územně rozvojové dokumenty"…

To tam máme naschvál, aby nikdo neviděl, co opravdu děláme.

Jak byste tedy popsal to, co děláte?

Plánujeme budoucnost města. Snažíme se nastavit, kam to město má směřovat. A chceme denní rozhodování přiblížit cíli, který schválila politická reprezentace, což je strategický plán. O město se musíte starat a pečovat dlouhodobě.  Za město se vyjadřujeme k jednotlivým projektům. A protože se to děje na jednom místě, máme výhodu, že to vidíme v určitém kontextu. Ty věci se neposuzují individuálně, ale zapadají do mozaiky.

Stát dnes říká: Občane, já se starám o všechny tvoje zájmy, vím, co je pro tebe nejlepší, a ty se do toho jako nepleť. My chceme do rozhodování zapojit lidi.

Také spravujeme prostorová data, máme obrovskou datovou základnu, to nemá žádné jiné město u nás. A ta data spravujeme, děláme výstupy pro úřady, soukromníky, veřejnou správu. Což je jedním ze základních předpokladů chytrého města – musíte brát do úvahy data. A chceme taky co nejvíce do rozhodování zapojovat lidi. Stát vlastně dnes říká: Občane, já se starám o všechny tvoje zájmy, vím, co je pro tebe nejlepší, a ty se do toho nepleť. Já ti garantuju, že vše, co potřebuješ, ti zajistím, ale nepleť se mi do toho. To je pro rozvoj města velmi problematický přístup. Víme, že když zapojíme obyvatele do plánované přeměny daného místa, stojí nás to více sil, ale výsledek je lepší. Ne všechny projekty je však možné a vhodné participovat.

Co se podoby města týče, existují dva téměř nesmiřitelné tábory. Tradicionalisté by nejraději nebourali vůbec nic a historickou hodnotu přičítají téměř všemu, modernisté by zase nejraději postavili mrakodrapy i na břehu Vltavy, třeba hned vedle ruského kola. Nejsou někdy až přespříliš přísné památkové předpisy na škodu rozvoji?

My jsme v praxi takovým hromosvodem. Na územním rozvoji a plánování měst je jedna věc jasná: Nikdy nevyhovíte všem. Být politikem, který se stará o územní rozvoj, a být zároveň oblíbený, je nemožné. Vy musíte dělat nekompromisní rozhodnutí, které vlastně vždycky někoho trochu naštve.

praha mrakodrapy 714775186

Věčný spor modernistů a tradicionalistů řeší svým způsobem i nová zástavba na Pankráci

A nemyslím si, že památkáři jsou špatní a modernisté, kteří chtějí třeba mrakodrapy u Vltavy, ti správní. Takové dělení nepomáhá ničemu. Mezi modernisty i tradicionalisty jsou lidé, kteří umí diskutovat a jsou ochotní hledat společnou řeč. A to je pro mě významná a klíčová skupina.

Jak lidé reagují na změny v místech, která třeba dobře znají?

Výstavba ve městě je vždycky změna a změna je nepříjemná. Vy někde bydlíte, pamatujete si to od dětství, najednou přijde změna a někdo vám kus dětství sebere. A nejtěžší období je, když se ta změna děje. Protože když už se ta změna pak odehraje, tak se docela rychle adaptujete a navíc vnímáte bonusy, které jste prvotně nevnímal, protože změna často přináší vyšší kvalitu. A vám je v novém vlastně dobře. Za mě je nejdůležitější zkrátit tu dobu změny, kterou náš systém natáhl na neúměrně dlouhou dobu, takže si člověk často nepamatuje ani původní stav, ani výsledek, ale ví, že se něco děje a že to vlastně nechce. Kdyby se to povedlo, změnila by se pozitivně nálada ve společnosti – protože my jsme si odvykli, že město roste. A že domy do města patří.

Člověk může být tolerantní jakkoliv, ale totální změna koncepce přinutí lidi v lepším případě pozvednout obočí, v tom horším hlasitě protestovat. Příklad: Palác Stromovka na Praze 7.

Palác Stromovka byl jeden z důležitých bodů kampaně uskupení Praha sobě, které teď s Piráty a Spojenými silami pro Prahu "spoluvede" radnici. Velmi na nich oceňuji jednu věc: Projevili vysokou míru dospělosti.

V Praze dnes reálně žije 1,5 milionu obyvatel, zároveň je to přirozené centrum pro tři miliony.

Šéf toho uskupení Jan Čižinský mohl situaci vyhrotit a říct ne, zvítězil jsem ve volbách a tady se nic stavět nebude. A on se dohodl s developerem, který ten projekt předělal tak, aby zapadl do daného prostoru. Což je pozitivní a odvážný krok, on taky mohl své voliče dost naštvat. Podobná situace nastala už dříve na Praze 11, kde si ovšem bývalý starosta Jiří Štyler svolal developery a řekl: To kafe si můžete dopít a jděte. A to není správné, protože vy prostě musíte najít společnou řeč. Pokud se dokážete dohodnout, jste rázem dospělými partnery, kteří mohou pozitivně působit při rozvoji města.

Co je pro lidi nejdůležitější, když si vybírají, kde budou bydlet?

Kvalitní prostředí. Lidé se nestěhují do města proto, aby bydleli v lese. Potřebují obchody, služby, bydlení, práci…. Podívejte se třeba na ty Vinohrady. Jedno z nejvíce zcestných a často používaných hesel zní: více zeleně, méně betonu. Kdybychom se tímto řídili, lidé na Vinohradech nebudou chtít bydlet. Tak to ale není.  Klíčové je, aby lidé měli rádi prostředí, ve kterém žijí. A to prostředí mohou tvořit domy. Stromy v ulicích a parky jsou samozřejmostí.

Vy jste řekl, že Praha je jako urbanistický atlas. Středověké centrum, kolem něho prstence čtvrtí z 19. století, pak zahradní města 20. století, nakonec paneláky. Co bude dalším letokruhem? Příměstské satelity?

Ten prstenec satelitů dramaticky poroste, bohužel pro Prahu. A při okrajích Prahy je takové území nikoho, architekt Roman Koucký tomu říká „přípraží“. A jedním z klíčových problémů rozvoje je, že neumíme vidět za administrativní hranice města. Dvě třetiny problémů tohoto města leží právě za jeho hranicemi. My neumíme metropolitní region koordinovat, což bude generovat problémy ještě desetiletí, tedy pokud se něco nezmění.

Myslíte tím vyšší koordinaci územního plánování v Praze a ve Středočeském kraji?

Ano. Funkční region Prahy je podstatně větší než ohraničené správní území. Dneska se dojíždí do Prahy z Plzně, z Liberce, z Ústí... V Praze dnes reálně žije 1,5 milionu obyvatel, což se pozná podle počtu aktivních SIM karet, ale zároveň je to přirozené centrum pro tři miliony. Jen ze Středočeského kraje přijede denně až 400 tisíc lidí.

A právě proto mi není jasné, proč Praha lépe nevyužívá své vnitřní rezervy – četl jsem statistiku, že pokud by se využily všechny plochy, například brownfieldy, mohlo by na území hlavního města bydlet třeba dalších 600 tisíc lidí. Proč se s nimi víc nepracuje?

Ono se s nimi pracuje, ale je to velmi komplikované.. Když rozhodujete o čemkoliv ve městě, tak tím klíčovým aspektem je vlastnictví. Vlastníte pozemek a jste král. Všichni mají spoustu nástrojů jak věci zakázat a zkomplikovat, ale nikdo nemá nástroj na to, aby projekty zkoordinoval a posunul dál. Na mnoha pražských brownfieldech je majetková struktura velmi komplikovaná a roztříštěná, proto to tak trvá.

No ale jak to chcete udělat tak, aby ti vlastníci neměli pocit, že jim někdo upírá jejich práva?

My máme takovou technicistní národní povahu. Umíme skvěle řešit technické problémy a rozhodli jsme se, že rozvoj města se dá řešit čtyřiceti paralelními technickými opatřeními. A tak si každý hlídá tu svou normu, památkáři, hygienici, dopravní policie… Ono to vypadá ušlechtile, ale dohromady to moc nefunguje. Protože některé ty normy se navzájem popírají. Dopravní policista se stará o plynulost dopravy a nestará se o to, jaký to má dopad na hodnotu nemovitostí nebo na byznys. Hygienik tvrdí „musí být ticho“ a pak chce, aby se v ulici, kde se normálně chodí a jsou obchody, stavěly protihlukové stěny.

Když prosadíte šedesát procent svých požadavků, tak to berete jako prohru, ale ono je to ve skutečnosti vítězství.

Panuje tady sektorové myšlení. Každý si obhospodařuje svoje vlastní políčko, má svoje razítko a svoji chvilku slávy. My se jednou prostě musíme dohodnout a každý musí trochu ustoupit ze svých nároků. Když prosadíte šedesát procent svých požadavků, tak to berete jako prohru, ale ono je to ve skutečnosti vítězství.

Od roku 2016 platí v Praze nové stavební předpisy, jejichž původní znění je vaším dílem, nicméně finální podoba je, předpokládám, výsledkem kompromisu. V čem vám nové předpisy usnadnily práci a v čem by bylo možno je ještě vylepšit?

Snažili jsme se vyřešit právě tu komplikovanost jednotlivých norem a sáhnout k osvědčeným urbanistickým nástrojům. Dříve se nikdo moc nestaral o to, jak se nový dům začlení do struktury města, každého zajímaly jen technické parametry – musí tam svítit sluníčko, musí tam být světlo, musí tam být hluk jen takový a takový… Samé musí, musí, musí. A nikdo už moc neřešil prostředí, které ty domy dohromady vytvářejí a o kterém jsem mluvil před chvílí.

Ty nové předpisy prostě říkají, že ten dům je součástí města, a že se na to musí brát ohled. A že to je stejně důležité jako nároky na hluk nebo na slunce. Když půjdete Ořechovkou a najednou tam uvidíte činžák, tak vám to prostě bude vadit. Nové předpisy se snaží zohledňovat konkrétní charaktery místa.

Novým radním pro územní rozvoj se stal Petr Hlaváček, bývalý ředitel IPR. Očekáváte teď i vzhledem k novému vedení města jednodušší komunikaci s magistrátem?

Neznám moc lidí, jako je Petr Hlaváček. Málokdo rozumí městu natolik do hloubky jako on. Navíc dobře funguje ve velice komplikovaném systému – v Praze máme tři sta zastupitelů volených do padesáti sedmi městských částí. On je s těmi lidmi schopen mluvit a eliminovat různá nedorozumění. A pro město je škoda, že takovou osobnost neumíme využít líp – je to, jako byste špičkového neurochirurga nechal dělat administrativu.

Jeden z největších současných projektů je revitalizace Masarykova nádraží podle návrhu světoznámé architektky Zahy Hadid...

Ano, to je pravda. Projekt je v územním řízení, čekají nás jednání s památkáři a městskou částí. Gremiální rada IPR v čeles architektem Josefem Pleskotem doporučila snížit stavby na úroveň ostatních domů. Z urbanistického hlediska s tím problém nemáme, na tak zajímavém místě má rozhodně nějaký dům stát. Otázkou zůstává, jak ho zasadit do prostředí, které je tam vytvořeno.

masarykovo nadrazi 0348711472

Stavba u Masarykova nádraží: na tak zajímavém místě má rozhodně nějaký dům stát. Otázkou zůstává, jak ho zasadit do prostředí, říká Ondřej Boháč


Pokud smysluplně vyplní ten vlastně zbytkový prostor, který za Masarykovým nádražím je, tak tam může být cokoliv, na čem se dohodneme. Domnívám se však, že by tam neměla stát dominanta. Pokud by tam ta budova byla v původní výšce, měla by mít veřejnou náplň – měl by tam být magistrát, muzeum, nějaká významná instituce. V této oblasti město trochu zaspalo.

Závisí na tom, jestli se díváte na město jako na jeden organismus, nebo jako na konfederaci městských částí. Dnes je to spíše ten druhý případ. 

Když se do města umisťuje takový významný architektonický drahokam, má mít i odpovídající obsah. Nemá to být jen bytový dům s kancelářemi. Ten kompromis se sníženou výškou budov je vlastně skvělý – v Praze vznikne zajímavý dům, Penta se zviditelní a zároveň architektonicky nepřeválcuje okolí Florence. Penta se v tomto zachovala velmi vyspěle. Snažili se participovat, komunikovat s veřejností, vysvětlovat.

Jak se vám tvoří plány rozvoje v době, kdy schvalovací procedury trvají dlouhé roky? Okruh je v nedohlednu, Libeňský most se má začít rekonstruovat až v roce 2023… Slyšel jsem názor, že by všemu pomohlo prodloužení volebního období, kdyby prostě na magistrát byly volby jednou za pět nebo šest let.

Téma prodloužení volebního období je legitimní, ale rozhodně to není řešení pro povolovací procesy a pro rozhodování. Problém je v tom, že Praha je neuvěřitelně fragmentované město. Máme tady dvacet dva stavebních úřadů, což znamená dvaadvacet různých přístupů – což v případě, že chcete udělat zásadní věc, která zasahuje více městských částí, situaci značně komplikuje. Nikdo nechce mít u sebe problémové stavby, třeba spalovnu. Dnes je to reálně tak, že některé zásadní věci, prospěšné právě pro ten celek, dokážou městské části blokovat. Čeká nás debata, jak vlastně město řídit. Záleží na tom, jestli se díváte na město jako na jeden organismus, nebo jako na konfederaci městských částí. Dnes je to spíše ten druhý případ. Pokud chceme jeden organismus, mělo by územní rozhodnutí dělat jedno místo.

Operátor ICT, městská firma, která se stará o využití nových technologií na městské úrovni, vznikl poměrně nedávno. Synergie mezi oběma firmami je zřejmá, jak vlastně spolupracujete? Do jaké míry funguje IPR a Operátor ICT dohromady?

Ta firma nebyla založena jako Operátor ICT. Původně ji založili jako Operátora Open Card, s jedinou úlohou: starat se o Open Card, dneska tedy Lítačku. Oni jsou ale akciová společnost a mají daleko jednodušší provoz – nemají volené orgány, ale standardní představenstvo. Je pro ně snazší zaměstnávat lidi a soutěžit zakázky, proto na ně postupem doby přešlo plno dalších úkolů. My jsme naopak příspěvková organizace, klasicky soutěžíme  na cenu, máme tabulkové platy, což třeba limituje naši schopnost shánět kvalifikované zaměstnance… oni takové problémy nemají. 

Ondřej Boháč (36)

Povoláním je geograf. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, poté působil v občanském sdružení Oživení. V letech 2006 až 2010 pracoval jako koordinátor GIS dat v Útvaru rozvoje hl. m. Prahy. Od roku 2011 by poradcem prvního náměstka primátora a o dva roky později se stal ředitelem odboru kancelář primátora. Od roku 2015 působil jako zástupce ředitele Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy, v prosinci 2016 se stal jeho ředitelem.

Dnes jsme ve fázi, kdy k sobě hledáme cestu. Hodně bude záležet na tom, jak se k celé situaci postaví nové vedení města. Operátor ICT může mít na starosti gigantické projekty, a taky to může být flexibilní efektivní organizace na pár konkrétních úkolů.

Ať už bude řešení chytrých měst realizovat kdokoliv, trend využívání dat a moderních technologií v urbanistice je nevyhnutelný. Které z technologií si dokážete v Praze představit? Teď nemluvme o lavičkách, co si v nich nabijete mobil, ale o opravdu smysluplných řešeních. Co si například myslíte o možnostech využití dat při řízení dopravy, monitorování ovzduší nebo třeba pomoci handicapovaným?

Pojem „smart city“ u nás trochu zdevalvoval. Vznikla z toho typicky česká cesta, jak za drahé peníze prodat samosprávě levné technologie. Smart city je koncept, který šetří čas a peníze. Když mluvíme o chytrém řízení dopravy, nejedná se jen o přechody, ale třeba o sledování dopravních zácep. Chytré řízení města dokáže odblokovat dopravní situace velice rychle. Na tohle všechno máme data a jsme schopni to dát jako město dohromady.

Související…

Chceme v Praze vytvořit "super hub" umělé inteligence, říká primátor
Jaromír Hasoň

Pak je tady ale ještě dlouhodobá rovina – metropolitní plán, který vidíte tady za mými zády, je celý postavený na datech. Je to mimochodem první digitální územní plán Prahy. Ovšem naše veřejná správa se s tím hodně pere. Smart řešení má být inteligentní nakládání se zdroji, které máme k dispozici. Ale k tomu máme ještě daleko. Například dopravu v Praze dnes řídí dopravní policie a ne město. A řídí se zvlášť individuální automobilová doprava a zvlášť MHD – to je naprosto absurdní. Máme data a můžeme to dát dohromady. Jen by k tomu musela být vůle a ochota.

Možnosti tedy jsou, ale chybí schopnost komunikace?

Ano. Chybí ochota se dohodnout. Paradoxně velkým problémem Prahy je to, že nemá žádný velký viditelný problém. Ráno vám přijede tramvaj, dostanete se do práce, v parku vás nikdo nepřepadne. My si tady dnes vlastně žijeme docela v pohodě. A ty problémy, které se na nás hrnou, si nepřipouštíme, protože je nezažíváme. Často čekáme na ten průšvih, abychom byli ochotní něco změnit.

Mluvili jsme o městu jako o funkčním urbanistickém celku. Taková města mají své typické rysy – Amsterdam je třeba cyklistické město, v Benátkách jezdí gondoly, Londýn je studentské a obchodní centrum. Co je pro vás Praha?

Mám být realista nebo idealista?

Zkuste být idealista.

V kampaních jsou to vždycky gejzíry nápadů, ale realita je často dost drsná. Já bych si hrozně přál, aby naše město bylo schopné reagovat na globální výzvy. Pokud to nedokážeme, skončíme na periferii. Když dnes jedete z Berlína do Vídně, je rychlejší jet přes Rakousko. Přál bych si vrátit Prahu na infrastrukturní mapu Evropy. My hrozně hřešíme na to, co jsme zdědili. Vlastně se k tomu městu chováme jako k prostitutce. My ho využíváme, ale moc nekoukáme, co se s ním stane dál. Ale abych to zakončil pozitivně: stále převládá  pocit, že je v Praze málo zeleně, přitom je to jedno z nejzelenějších měst v Evropě. A já bych si přál, aby to tak zůstalo.

Tipy redakce

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...